71 CO 197/2022-110 — Krajský soud v Ostravě

1. Výše uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku [parcelní číslo] o výměře 120 m2 (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení 15 646 Kč (výrok II.). Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva z titulu mimořádného vydržení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že v roce 1969 rodiče žalobkyně požádali příslušný úřad geodezie o zaměření části pozemku v jejich vlastnictví [parcelní číslo] v katastrálním území [územní celek] s tím, že tato část bude přidělena žalobkyni a jejímu manželovi k vybudování cesty. Žádost byla opatřena kladným vyjádřením Místního národního výboru [obec]. Rovněž žalobkyně požádala s manželem o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, což se stalo rozhodnutím o odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě, a to 120 m2 z parcely [číslo] ke dni 11. 12. 1969. Do osobního užívání byl povolen převod 120 m2, potřebných pro stavbu příjezdové cesty. Územním rozhodnutím [číslo] bylo povoleno umístění cesty na pozemku [parcelní číslo] o výměře 120 m2, jako vlastníci pozemku byli uvedeni stále rodiče žalobkyně. Záměr rodičů převést na žalobkyni část pozemku [číslo] byl tímto prokázán. Následně geometrickým plánem z 16. 6. 1971 měl být pozemek [číslo] rozdělen na pozemky parcely [číslo] přičemž pozemek [parcelní číslo] ve výměře 161 m2 byl označen jako cesta. Ovšem, že by došlo k rozdělení pozemku [číslo] a převodu nově vzniklého pozemku [číslo] na žalobkyni prokázáno nebylo. Rozdělení pozemku [číslo] a převod vzniklé části [číslo] tedy mezi rodiči a žalobkyní dokončen nebyl. Odstupní smlouvou formou notářského zápisu ze dne 29. 5. 1974 odstoupili rodiče žalobkyně pozemek [adresa] na nabyvatele [jméno] a [jméno] [příjmení]. V roce 1977 byl vyhotoven geometrický plán na rozdělení pozemku [parcelní číslo] na pozemky [parcelní číslo] louka, [parcelní číslo] cesta a [parcelní číslo] louka. Nabyvatelem pozemku [parcelní číslo] je uveden československý stát - MNV [obec]. Darovací smlouvou z 24. 8. 1982 [jméno] a [jméno] [příjmení] darovali pozemek [adresa] [jméno] [příjmení]. Ta posléze na základě výše uvedeného geometrického plánu z roku 1977 prodala pozemek [adresa] státu smlouvou z 19. 12. 1982. Stát pozemek [číslo] vlastnil od roku 1982. Územním rozhodnutím z 30. 3. 1995, bylo Městským úřadem Vsetín, odborem výstavby, na návrh obecního úřadu Hovězí rozhodnuto o povolení umístění stavby - 19 rodinných domů včetně inženýrských sítí, a to mimo jiné na pozemku [parcelní číslo]. Proti rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, měla žalobkyně námitky, o kterých stavení úřad rozhodl. Žalobkyně se pak žalobami z roku 2004 domáhala určení, že předmětný pozemek spadá do dědictví, žalobou ze 7. 4. 2010 uložení povinnosti žalované pozemek [číslo] zaměřit a určit hranice v terénu, žalobou z 23. 6. 2014 určení svého vlastnického práva a dále žalobou z 24. 5. 2017 rovněž určení vlastnického práva, poslední dvě žaloby byly zastaveny pro překážku věci rozhodnuté. 2. Po právní stránce okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo osobního užívání, neboť nebylo vydáno žádné rozhodnutí okresního národního výboru, nebyla uzavřena žádná dohoda a nebyla registrována státním notářstvím. Neexistující právo osobního užívání se nemohlo ke dni 1. 1. 1992 transformovat na právo vlastnické. Pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. nebyla naplněna podmínka dobré víry žalobkyně, protože od počátku věděla, že pozemek je jejích rodičů. Ač začali činit kroky k rozdělení pozemku [číslo], tak k tomu nikdy nedošlo a převod předpokládané nové části [číslo] nebyl dokončen. Žalobkyně si sama postavila plot na hranici pozemků p. č. [číslo] a p. [číslo] dala tím najevo, že ví, kde se nachází hranice jejího pozemku. V roce 1995 bylo vedeno stavební řízení, týkající se vybudování místní komunikace obcí [obec], v tomto řízení žalobkyně aktivně vystupovala, brojila proti výstavbě cesty i její kolaudaci. Nejpozději tímto okamžikem zanikla dobrá víra žalobkyně, že vykonává nějaké subjektivní právo. Dále okresní soud uzavřel, že existence místní komunikace na pozemku [adresa] brání možnosti pozemek [číslo] vydržet, neboť komunikace je veřejným statkem, který vydržet nelze. 3. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které odůvodnila tím, že právo osobního užívání nebylo zřizováno dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ale rozhodnutím správního orgánu dle správního řádu tedy rozhodnutím okresního národního výboru z roku 1969 o povolení převodu do osobního užívání. K tomuto zřízení práva osobního užívání správním rozhodnutím pak nebyla vůbec třeba následná dohoda a registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání se pak změnilo na vlastnické. I pokud by právo osobního užívání nevzniklo, žalobkyně v dobré víře toto právo osobního užívání držela a vykonávala. Dle judikatury např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku, proto je jeho právo k uvedenému pozemku dle § [číslo] změněno v právo vlastnické. Žalobkyně tedy je vlastnicí uvedeného pozemku od 1. 1. 1992 a rovněž tento pozemek mimořádně vydržela, neboť jej užívala od roku 1969 minimálně do roku 1989 v dobré víře. 4. Žalovaná se vyjádřila tak, že žalobkyně pouze prokázala vynětí části pozemku ze zemědělského půdního fondu, což nemůže mít za následek vznik práva osobního užívání. Žalobkyně nemohla držet pozemek v dobré víře, neboť až od 1. 3. 1983 bylo upraveno vydržení a od tohoto data mohla začít běžet vydržecí lhůta. Ovšem již v 70 letech byla žalobkyně upozorněna [jméno] [příjmení], že si nemůže na jejím pozemku sadit keře a stromy. Sama žalobkyně si před 40 lety postavila plot a věděla, kde se nachází hranice jejího pozemku. Od roku 1995 probíhala na pozemku výstavba místní komunikace, proti čemuž měla žalobkyně námitky. V roce 2003 sama žalobkyni sděluje údaje o tom, že pozemek [číslo] měla [jméno] [příjmení] převést na stát a dokládá k tomu příslušnou smlouvu a geometrický plán. Žalobkyně tedy nemohla být v dobré víře, že jí pozemek [číslo] náleží. 5. Z podnětu včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 206 odst. 1 a § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu se závěrem, že odvolání není důvodné. 6. Okresní soud řádně a dostatečně zjistil skutkový stav a v podrobnostech na něj odvolací soud odkazuje. 7. Podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. 8. Pokud jde o právní posouzení, pak sice byl prokázán záměr rodičů žalobkyně v roce 1969 část pozemku [číslo] oddělit a žalobkyni darovat, avšak zvažovaná část pozemku nebyla nikdy formálně oddělena a převedena na žalobkyni. Není doloženo, že by geodezie skutečně rozdělila pozemek [adresa] o výměře 2076 m2 podle geometrického plánu z roku 1971. Navíc v tomto plánu je poznámka, že nově vzniklé pozemky (i případný nový [parcelní číslo]) má stále vlastnit dosavadní vlastník. Chybí zde rovněž nabývací titul v podobě např. darovací či jiné smlouvy ve prospěch žalobkyně. Nebylo tedy zjištěno, že by v roce 1969 či 1971 existoval pozemek [adresa] jako samostatný. Tento zvažovaný pozemek stále byl součástí pozemku [parcelní číslo] louky o výměře 2076 m2 a jako jeho součást byl převeden rodiči žalobkyně v roce 1974 na rodiče [jméno] [příjmení] [jméno] tom, že pozemek [číslo] nebyl oddělen, svědčí skutečnost, že pozemek [číslo] měl ještě v roce 1977 stále výměru stejnou jako v roce 1971, tj . 2076 m2, a měl být rozdělen za účelem převodu nově vzniklé části [parcelní číslo] na stát (poznámka o nabyvateli [parcelní číslo] v geometrickém plánu z roku 1977). 9. Pokud jde o osobní užívání pozemku, upravoval jej od 1. 4. 1964 občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v § 198 a násl. Podle § 199 mohlo být právo zřízeno pouze k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví. [adresa] byl však ve vlastnictví rodičů žalobkyně, nikoli v socialistickém společenském vlastnictví ve smyslu § 8 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářského zákoníku. Pozemek [číslo] tedy nemohl být předmětem práva osobního užívání pozemku, protože nebyl v socialistickém společenském vlastnictví. I když chybné přidělení pozemku nenáležejícího do socialistického společenského vlastnictví společně s dohodou mohlo právo osobního užívání založit i tak (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, nález Ústavního soudu