75 CO 383/2022-190 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem pro uznání okresní soud nahradil projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy s žalobci, kterou dojde k prodeji pozemku parc. č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům a pozemku parc. [číslo] zahrada, vše [list vlastnictví], k. ú. [ulice], [územní celek], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, přičemž obsah kupní smlouvy pojal do výrokové části I. napadeného rozsudku. Ve výrokové části II. pak okresní soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, když žalovanou, jako zcela procesně neúspěšného účastníka řízení, zavázal k náhradě nákladů řízení žalobců, kterou kvantifikoval částkou 226.519 Kč Okresní soud v napadeném rozsudku vyšel ze závěru, že stran v řízení uplatněného nároku nastala fikce jeho uznání ve smyslu ust. § 114b odst. 5 o. s. ř., a to v situaci, kdy se žalovaná písemně k žalobou uplatněnému nároku včas nevyjádřila na základě soudem vydané a doručené výzvy dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., přičemž současně s ohledem na předmět řízení šlo o věc, jejíž povaha připouštěla vyřízení smírem, z čehož plyne, že zákonné předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání byly v celku splněny. 2. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podala včasné odvolání žalovaná, která se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná nezpochybňovala skutečnost, že lhůtu k vyjádření stanovenou ve smyslu § 114b o. s. ř. promeškala, bránila se však argumentací, že k promeškání došlo z omluvitelného důvodu. K tomu tvrdila, že žalovaná má jediného jednatele pana [příjmení], který je současně jedinou osobou, která obsluhuje datovou schránku žalované. Onen omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání kvalifikovaného vyjádření ve věci pak dle žalované souvisí právě s nepříznivým zdravotním stavem jmenovaného jednatele, který v době od 27. 2. 2022 prodělal s vážným průběhem onemocnění Covid-19, kdy byl i hospitalizován ve Fakultní nemocnici [obec]. Po prodělání tohoto onemocnění se u jednatele žalované rozvinul postcovidový syndrom, který spočíval v tzv. vestibulární neuronitidě, kdy jednatel nebyl schopen v důsledku zhoršení vidění a potíží se závratěmi řídit motorové vozidlo, či pracovat na počítači. Pro tyto své zdravotní potíže vyhledal jednatel žalované několikrát lékařské ošetření a byl medikován ke zmírnění zdravotních obtíží. V rámci svého zdravotního stavu byl jednatel žalované objednán i na MR mozku. Je tedy zřejmé, že se nejednalo o žádné„ lehké“ onemocnění, ale o zdravotní stav silně omezující běžný život, tedy i po pracovní stránce. Skutečnost, že žalovaná podává své vyjádření po lhůtě, nebyla žalované známa. Dle jednatele žalované předmětnou kvalifikovanou výzvu obdržel dne 7. 4. 2022, kdy v důsledku svého zdravotního stavu – zhoršení vidění – identifikoval první číslici určující datum doručení výzvy do datové schránky jako [číslo]. Vyjádření žalované, které bylo soudu odesláno dne 3. 5. 2022 prostřednictvím datové schránky právní zástupkyně žalované, tak bylo dle žalované podáváno ve lhůtě. Žalovaná dále uváděla, že v rámci svého podání (vyjádření ve věci) dostatečně vylíčila svoji skutkovou obranu, vylíčila, z jakého důvodu žalobní návrh neuznává a toto doložila mnohými přílohami. Žalovaná vyvíjela dostatečnou aktivitu, kdy před podáním žaloby jednala s právním zástupcem žalobců, vždy dávala najevo své stanovisko, komunikovala se žalobci i jejich právním zástupcem. Postup žalované tak byl ve sporu aktivní, kdy soudu sdělila své stanovisko k věci před vydáním rozhodnutí, tedy že nárok žalobců neuznává a na podporu svých tvrzení přiložila listinné důkazy. Promeškání lhůty nastalo z omluvitelného důvodu, a to z důvodu podstatně zhoršeného zdravotního stavu jednatele žalované. Ke zdravotní indispozici jako omluvitelnému důvodu zmeškání soudcovské lhůty stanovené v kvalifikované výzvě k vyjádření podle § 114b o. s. ř. žalovaná odkazovala na rozhodnutí Ústavní soud ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 3263/13 ze dne 12. 9. 2016, v němž Ústavní soud konstatuje, že v případě zdravotní indispozice na straně žalovaného by soud měl posuzovat aktivitu žalovaného a také by měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného. Žalovaný svým jednáním neměl v úmyslu působit průtahy v řízení, či jakkoli oddalovat rozhodnutí soudu. Je totiž v zájmu žalovaného, aby soud v dané věci po provedeném dokazování rozhodl. Dále žalovaná odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 628/2013 ze dne 13. 12. 2013, v němž byl vyjádřen názor, že:„ Vážný důvod ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. představuje jednak překážka (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost. Nastal-li u žalovaného takový vážný důvod, nelze mít za to, že by uznával nárok, který je vůči němu žalobou uplatňován, a že by proto bylo možné rozhodnout v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.“; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, kde Nejvyšší soud uvedl, že:„ Fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastává, jestliže žalovanému vážný důvod zabránil nejen v podání včasného vyjádření k doručené výzvě, ale též v tom, aby soudu, byť jen sdělil existenci okolností, jež mu dodržení stanovené lhůty znemožnily.“ a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 532/2010 ze dne 21. 9. 2011 se závěrem, že nedojde k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě tehdy„ jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu, byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal.“ Žalovaná se tak domnívá, že zdravotní indispozice jednatele žalované, která u něj nastala, je, v souladu s citovanými rozhodnutími, oním vážným důvodem. Žalovaná pro dokreslení celé situace dále uváděla, že vede obdobný spor jako se žalobci u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 81/2022, kdy rovněž ve věci obdržela tzv. kvalifikovanou výzvu. Na tuto výzvu žalovaná reagovala v soudem stanovené době. Žalovaná si je po přiloženém poučení soudu vědoma důsledků spojených s touto výzvou, proto by stanovenou lhůtu za normálních okolností nepromeškala, neboť nárok uplatněný v žalobě neuznala a neuznává, shodně jako v případě žalobců, manželů [příjmení]. Konečně uváděla, že v případě žalobců byla navíc z její strany podána žaloba na vyklizení, která je vedena pod č. j. 17 C 166/2022 u Okresního soudu v Olomouci, z čehož plyne, že pokud by jejich nárok uznávala, nepodnikala by kroky k vyklizení žalobců ze svých nemovitostí. 3. Žalobci se k odvolání žalované vyjádřili tak, že toto považují za nedůvodné, když dle jejich názoru byly v posuzované věci splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Ve věci vydaný rozsudek pro uznání tak považují za správný a navrhovali jeho potvrzení. Poukazovali na to, že žalovanou předestřené závěry z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3263/13 byly učiněny za skutkově odlišné situace, než v projednávané věci, a to, kdy žalovaný v tam posuzované věci byl v průběhu řízení aktivní a podal návrh na prominutí zmeškání lhůty, kdežto v právě posuzované věci žalovaná v průběhu řízení žádný omluvitelný důvod netvrdila a ani tedy nedokládala. Dle žalobců tak žalovaná fakticky jako omluvitelný důvod označuje chybné určení data doručení kvalifikované výzvy soudem a že po stanovené lhůtě podala vyjádření, v němž neuznávala žádný z nároků žalobců. Žalobci považují žalovanou prezentovaný důvod, který by měl být natolik vážný, aby omluvil zmeškání lhůty stanovené v kvalifikované výzvě soudu, za zcela nedostatečný. Žalobci mají za to, že zdravotní stav jednatele žalované nebyl natolik vážný, aby bránil žalované se ve stanovené lhůtě řádně vyjádřit, natož případně sdělit, že u žalované měla nastat překážka, která jí znemožňuje se ve stanovené lhůtě vyjádřit. Poukazovali na to, že žalovaná byla od počátku řízení právně zastoupena, samotná skutečnost, že se nejednalo o natolik vážnou překážku lze dovozovat již ze samotného faktu, že se k věci vyjádřila den po skončení lhůty k vyjádření (srov.: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5040/2008). V souvislosti s tvrzením žalované, že z její strany nemohlo dojít k uznání nároku vzhledem k následně podanému vyjádření, žalobci odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019, v němž Nejvyšší soud uvedl následující:„ … Nejvy