75 CO 390/2022-61 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21.622,52 Kč s úrokem z prodlení z částky 21.622,52 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení ve výši 7 % ročně navýšeným o výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, maximálně však ve výši 7,5 % ročně (výrok I.), zamítl žalobu co do kapitalizovaného úroku za dobu od 14. 11. 2005 do 20. 9. 2021 ve výši 57.857,98 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 14. 11. 2005 do 20. 9. 2021 ve výši 26.370,55 Kč, úroku ve výši 17 % ročně z částky 21.622,52 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 21.622,52 Kč od 21. 9. 2021 do 30. 9. 2021 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a úroků z prodlení z částky 21.622,52 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení ve výši přesahující výši přiznaného úroku z prodlení ve výroku I. (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 11. 2005 smlouvu o spotřebitelském revolvingového úvěru dle § 479 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s § 2 písm. a) z. s. ú. a § 52 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 7. 3. 2006. Ve smlouvě se předchůdkyně žalobkyně zavázala na požádání žalovaného poskytnout peněžní prostředky (revolvingový úvěr) do limitu 20.000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit i s úroky ve výši vyhlášené právní předchůdkyní žalobkyně. Podle okresního soudu je zjevné, že právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při poskytnutí úvěru jako podnikatelka ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku a dodavatelka ve smyslu § 52 odst. 2 občanského zákoníku, neboť byla bankou a musela být jakožto akciová společnost zapsána v obchodním rejstříku, přičemž úvěr poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Pokud jde o postavení žalovaného, nelze podle okresního soudu jen z toho, že je ve smlouvě o úvěru označen vedle svého rodného čísla a adresy trvalého pobytu též identifikačním číslem a místem podnikání, dovodit, že při uzavírání smlouvy o úvěru vystupoval jako podnikatel. Ve smlouvě není uvedeno, k jakému účelu mají být případně poskytnuté peněžní prostředky (úvěr) poskytnuty, zda mají být užity (pouze) za podnikatelským účelem, není v ní vymezena ani podnikatelská činnost žalovaného, ale ani v ní není uvedeno, že se jedná o„ podnikatelský úvěr“. Podle okresního soudu je obecně známou skutečností, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala a poskytuje též spotřebitelské úvěry, nejen úvěry podnikatelské. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnutého úvěru posuzoval okresní soud otázku, zda předchůdkyně žalobkyně řádně při uzavření úvěrové smlouvy přezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a dospěl k závěru, že nikoliv. Na základě tohoto závěru posoudil okresní soud uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou dle § 39 občanského zákoníku a uzavřel, že žalobkyně nemá právo na zaplacení úroků z úvěru, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení ve výši nezaplacené jistiny a zaplacení úroku z prodlení z bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle okresního soudu bylo v řízení prokázáno, že zůstatek revolvingového úvěru poskytnutého žalovanému činí 21.622,52 Kč a v tomto rozsahu se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku, a proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do nároku na zaplacení dlužné jistiny, tj. částky 21.622,52 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného, a co do úroku z prodlení z této částky od 1. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však ve výši 7,5 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu žalobkyně zamítl. 2. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, a to výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se vyhovění žalobě v celém rozsahu. Odvolatelka uvedla, že soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že smlouva mezi původním věřitelem a žalovaným byla absolutně neplatná, když původní věřitel dle názoru soudu rezignoval na jakékoliv zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr. V rámci své argumentace odkázal okresní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/2020 ze dne 3. 11. 2020, který však podle žalobkyně na uvedený případ nedopadá. Pohledávka žalobkyně vznikla z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru na částku 20.000 Kč, úvěr byl čerpán prostřednictvím kreditní karty a výše měsíční splátky se odvíjela od výše čerpaného úvěru. Žalovaný v prvních měsících splátky plnil, což může vypovídat o tom, že úvěruschopnost pozbyl až následně, po poskytnutí úvěru. Jako primární žalobkyně znovu opakuje, že dle Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo nucen činit to, co zákon neukládá, přičemž v době uzavření smlouvy nebyla věřitelům zákonem stanovena povinnost prověřovat úvěruschopnost spotřebitelů. Zároveň by daný postup byl porušením principu zákazu retroaktivity. Původní věřitel prokazatelně poskytl žalovanému finanční prostředky a ten je nevrátil a vůči žalovanému jsou tak zcela v souladu s právními předpisy požadovány úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení. V průběhu odvolacího jednání pak po částečném zopakování dokazování uvedla žalobkyně, že smlouva o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena jako spotřebitelská, ale jako podnikatelská vzhledem k tomu, že žalovaný v době uzavření smlouvy byl fyzickou osobou – podnikatelem. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud k odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Jeseníku dne 13. 10. 2021 domáhala po žalovaném označeném jako fyzická osoba [jméno] [příjmení], [rodné číslo], narozen [datum], bytem [adresa], zaplacení částky 21.622,52 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 57.857,98 Kč od 14. 11. 2005 do 20. 9. 2021, úroku 17 % ročně z částky 21.622,52 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 26.370,55 Kč od 14. 11. 2005 do 20. 9. 2021 a zákonného úroku z prodlení z částky 21.622,52 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 1. 11. 2005 uzavřela původní věřitelka ([právnická osoba]) s žalovaným smlouvu o úvěru ke služební kreditní kartě [číslo] jejíž nedílnou součástí byly podmínky pro vydávání a používání služebních kreditních karet [právnická osoba], se kterými se žalovaný seznámil a zavázal se je dodržovat. Původní věřitel poskytl žalovanému na základě smlouvy revolvingový úvěr ve formě úvěrového limitu v částce 20.000 Kč a účastníci smlouvy se dohodli, že úvěr bude čerpán prostřednictvím kreditní karty/karet vydaných držitelům dle určení žalovaného. Kreditní karta tak byla platebním prostředkem, jehož prostřednictvím se realizovaly platební operace na vrub kartového účtu do shora uvedeného úvěrového limitu. Žalovaný poprvé čerpal prostřednictvím kreditní karty dne 14. 11. 2005 částku ve výši 700 Kč a od tohoto data byl věřitel oprávněn účtovat žalovanému úrok z úvěru z čerpané částky. Žalovaný se zavázal, že bude splácet peněžní prostředky, které mu byly poskytnuty, pravidelnou měsíční splátkou stanovenou ve smlouvě, a to ve výši [číslo] vyčerpané jistiny úvěru, přičemž o konkrétní výši měsíční splátky byl vždy žalovaný informován prostřednictvím periodického výpisu ke kartovému účtu. Žalovaný čerpal peněžní prostředky prostřednictvím kreditní karty, avšak nezasílal dostatečně vysoké měsíční splátky a následně došlo k úplnému výpadku splátek, když poslední splátka byla uhrazena dne 31. 3. 2006 ve výši 2.077,59 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení a původní věřitelka od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 11. 10. 2006. Následně byla pohledávka postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2014. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. 12. 2014 Okresní soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem dne 5. 11. 2021, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl, přičemž usnesením ze dne 30. 12. 2021 byl elektronický platební rozkaz zrušen pro nemožnost doručení žalovanému. Usnesením ze dne 21. 4. 2022, č. j. 11 C 39/2022-14, vyzval okresní soud žalobkyni, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení soudu doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala původní věřitelka informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, jaké příjmy a výdaje žalovaný před schválením úvěru doložil, jaké předložil doklady ověřující pravdivost jeho tvrzení a aby označila důkazy k těmto svým případným tvrzením. Na výzvu okresního soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne 26. 4. 2022, v ně