8 CO 155/2022-120 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.787,37 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím z této částky od 13. 10. 2021 do zaplacení vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobkyně byla zamítnuta co do částky 39.641,89 Kč, co do úroku kapitalizovaného za dobu od 11. 12. 2018 do 1. 10. 2021 ve výši 28.366,23 Kč, co do úroku ve výši 23,8 % ročně z částky 100.429,26 Kč za dobu od 2. 10. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 100.429,26 Kč za dobu od 2. 10. 2021 do 12. 10. 2021 a z částky 39.641,89 Kč za dobu od 13. 10. 2021 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím internetového bankovnictví dne [datum] smlouvu o používání kreditní karty [banka], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr na kreditní kartě do výše uvěrového limitu 100.000 Kč. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z průměrného příjmu žalovaného ze zaměstnání za posledních 6 měsíců ve výši 71.623 Kč, který byl ověřen z běžného účtu žalovaného, a bylo zjištěno, že žalovaný splácí další 3 závazky v celkové výši 9.179 Kč Celkem čerpal žalovaný 158.505,80 Kč a na splátkách uhradil 97.718,43 Kč. Dne 25. 11. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 15.212,88 Kč do sedmi dnů ode dne doručení této výzvy s tím, že tato výzva zároveň byla vypovězením ze smlouvy o užívání kreditní karty. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a svá tvrzení nedoplnila ani po poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Za dané situace okresní soud nárok žalobkyně posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. obč. zák. a výši bezdůvodného obohacení stanovil jako rozdíl mezi žalovaným čerpanými prostředky ve výši 158.505,80 Kč a úhradou ve výši 97.718,43 Kč, proto žalobě vyhověl, jak vyplývá z odstavce I. výroku rozsudku, v odstavci II. výroku rozsudku ve zbytku žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání proti odstavcům II. a III. výroku a domáhala se jeho změny tak, že žalobě, jak byla zamítnuta v odstavci II. výroku, bude vyhověno a žalovanému bude uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Uvedla, že nesouhlasí s názorem okresního soudu, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně se k procesu zkoumání úvěruschopnosti vyslovila ve svém vyjádření ze dne 1. 4. 2022, kde žalobkyně konstatovala, že vycházela z informací jí poskytnutých žalovaným ve Smlouvě o používání kreditní karty, přičemž výše příjmů žalovaného činila 71.623 Kč a výše závazků 9.179 Kč. Následně tvrzení žalovaného bylo podloženo výpisem z běžného účtu, na který žalovanému pravidelně přicházel příjem v uvedené výši. V případě, kdy je žalobkyně schopna určit výši příjmů a výdajů na základě finančních toků na běžném účtu klienta vedeném u žalobkyně a čestného prohlášení klienta o výši příjmů v žádosti o spotřebitelský úvěr, nevyžaduje žalobkyně zpravidla k posouzení úvěruschopnosti potvrzení o výši příjmů vystavené zaměstnavatelem klientů, jelikož toto potvrzení nepovažuje z dosavadní praxe za nejvhodnější objektivní zdroj informací a může být snadno předmětem podvodu. Potvrzení o výši příjmů lze vnímat jako náhradní podklad pro doložení příjmů v případech, kdy nelze doložit příjmy z bankovního účtu. 4. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soud v odvoláním napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění ohledně právně významných skutečností pro posouzení žaloby žalobkyně. Rovněž věc zcela správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem okresního soudu, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá zákon v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když vycházela z nepodložených příjmů žalovaného a vycházela pouze z údajů na běžném účtu, přičemž příjem žalovaného ve výši 71.623 Kč, jak vyplývá rovněž z provedených důkazů, a to zejména na č. l. 31, činil 71.623 Kč za 6 měsíců, když za 3 měsíce činil 25.535 Kč, tedy nejedná se o měsíční příjem, ale tyto částky je nutno vydělit v prvém případě šesti a v druhém případě třemi. Pokud se týká výdajů žalovaného, tak ty nezkoumal vůbec, pouze vyšel z výše závazků ve výši 9.179 Kč, když se mělo jednat o další 3 závazky v celkové výši 9.179 Kč. 6. Nejvyšší soud ČR se k otázce porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru, ať už v § 9 zákona 145/2010 nebo § 87 ZoSÚ, který je obdobou tohoto ustanovení stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka v jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jimiž jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva. Tento závěr rovněž vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 AS 30/2015, zejména bod 26, podle něhož se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při nichž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěrů je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto prověřuje. Jedině takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícím zjištěním, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zvažovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady dlužníkem uváděným informací o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 7. V neposlední řadě pak tento závěr rovněž plyne ze závěru zaujatého Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. 8. Nelze tak v daném případě pouze vycházet z údajů uvedených v osobním účtu žalovaného o jeho výdajích, případně o jeho příjmech, když navíc ani žalobkyně netvrdila, jaké tyto výdaje dle těchto výpisů jsou, a v podstatě ani nedoložila výpisy z účtů, ze kterých by tyto údaje skutečně vyplývaly. 9. Odvolací soud tedy ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že žalobkyně nedostala své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí a zcela správně tedy posoudila danou úvěrovou smlouvu neplatnou s odkazem na ust. § 86, § 87 a rovněž § 588 občanského zákoníku, soud neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se neplatnosti spotřebitel musel dovolat. Jedná se o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. 10. S ohledem na shora uvedené tak okresní soud zcela správně nárok žalobkyně posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. obč. zák. a výši bezdůvodného obohacení stanovil jako rozdíl mezi částkami, které žalovaný čerpal, a to částky ve výši 158.505,80 Kč, jak vyplývá z přehledu čerpání, a úhradou ve výši 97.718,43 Kč. Správně tak vyhověl žalobě