57 CO 197/2022-247 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud z věcí patřících do společného jmění manželů, a to pozemek p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům), a pozemek p. [číslo] vše v [katastrální uzemí] (dále též jen„ nemovitosti“), přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok I), které uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu 1 944 839 Kč (výrok II). Žalobci uložil povinnost nahradit náklady státu ve výši 4 068,22 Kč (výrok III). Žalované vrátil část složené zálohy ve výši 931,78 Kč (výrok IV). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich na ni nemá právo (výrok V). 2. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne [datum]. Žalobce uspokojuje své bytové potřeby jinde, sdílí bydlení se svou družkou, v domě takřka nepřebývá, a to na rozdíl od žalované, která jinou možnost bydlení nemá. Oba jsou schopni vyplatit vypořádací podíl. K tvrzení žalované o darování peněžních prostředků v souhrnné výši přibližně 305 000 Kč, které byly investovány do stavby rodinného domu, uvedl, že je„ za prokázané nemá, svědkyně [příjmení] ani její manžel nebyli schopni prokázat předložením vkladních knížek či jiným věrohodným způsobem, že by disponovali peněžními prostředky…konečně ani synové účastníků o takových darech v řádů několika set tisíců měli vědomost, když ve svých výpovědích se vyjadřovali k tomu, jak probíhalo finanční hospodaření účastníků za trvání manželství“ (citováno i se zřejmou nesprávností). Obdobně k daru ve výši 150 000 Kč uvedl, že„ nebylo nikterak prokázáno, že prostředky z tohoto daru byly vloženy do SJM účastníků.“ Dluh z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené s [právnická osoba], ve výši 30 322 Kč (dále jen„ dluh“) byl v mezidobí od zániku manželství do vyhlášení rozhodnutí splacen žalovanou. 3. Na zjištěný skutkový stav navázal právní posouzení, ve kterém uvedl, že nemovitosti v hodnotě 3 920 000 Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalované, neboť je užívá k bydlení, aniž by mohla bydlet jinde, na rozdíl od žalobce, přičemž je schopna zaplatit vypořádací podíl. Jeho výši 1 944 839 Kč stanovil polovinou rozdílu mezi aktivy a pasivy ( (3 920 000 Kč – 30 322 Kč): 2), protože neshledal okolnosti pro disparitu podílů. 4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. 5. Žalobce napadl rozsudek výslovně ve výrocích I a II. Nesouhlasil s tím, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Brojil proti skutkovým zjištěním, že žalovaná je schopna vyplatit žalobci vypořádací podíl a že žalobce uspokojuje svou bytovou potřebu bydlením se svou družkou, což nemůže být odůvodněno tím, že občas u své družky přespí. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že nemovitosti budou přikázány do jeho výlučného vlastnictví a bude mu uložena povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl. 6. Žalovaná napadla rozsudek výslovně ve výroku II. Předně se ztotožnila se závěrem, že žalobce uspokojuje svou bytovou potřebu jinak a zdůraznila, že je schopna uhradit vypořádací podíl, avšak argumentovala, že jeho výše nebyla stanovena správně. Podrobila kritice úvahu, že nebylo prokázáno, že rodiče žalované disponovali dostatečnou hotovostí, kterou jí mohli darovat, a proto měli být vypořádány i vnosy žalované, včetně daru 150 000 Kč na zakoupení automobilu. Dále prosazovala, aby bylo zohledněno„ splácení půjček za syna [jméno]“, neboť šlo o dluh„ převzatý za trvání manželství“ podle § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že peněžní prostředky byly použity na úhradu potřeb společné domácnosti. Protože žalobce se fakticky nepodílel na výchově a výživě nezletilých synů, na úhradu potřeb společné domácnosti nepřispíval (i s ohledem na zdravotní postižení nezletilých) adekvátně a významnou část svých příjmů, které byly součástí společného jmění manželů, utratil za gambling a alkohol, je namístě aplikovat disparitu podílů. Navrhla, aby byl napadený rozsudek ve výroku II změněn tak, že žalované bude uložena povinnost„ zaplatit žalobci na vypořádání částku stanovenou odvolacím soudem, a to ve výši podstatně nižší, než ji stanovil okresní soud“. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) v rozsahu výroků I, II, III a V. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3831/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), uvedl, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, u něhož z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) – (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, či zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74 (uveřejněné pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)). Vzhledem k tomu nemůže podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů nabýt samostatně právní moci jen ohledně některých vypořádávaných položek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006); odvolací soud rovněž není ve smyslu § 212 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem, v němž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. 8. Žalobce se podanou žalobou domáhal vypořádání společného jmění manželů, jehož rozsah se v průběhu řízení ustálil na 2 položkách, nemovitostech specifikovaných ve výroku rozsudku a dluhu 30 322 Kč, neboť na jejich vypořádání se účastníci nedohodli, přičemž každý z účastníků požadoval, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví a žalovaná (s čímž žalobce nesouhlasil) se dále domáhala jak disparity, tak aby při stanovení výše vypořádacího podílu byly zohledněny její vnosy, které ve výši přibližně 305 000 Kč – podle posledního procesního stanoviska – měly být valorizovány na dvojnásobek. Na vypořádání vnosu ve výši 150 000 Kč použitého na zakoupení automobilu, který byl dále transformován, netrvala a v tomto rozsahu vzala svůj návrh zpět, o čemž bylo rozhodnuto samostatným usnesením. 9. Účastníci shodně skutkově tvrdili, že jejich manželství bylo uzavřeno dne [datum]. 10. Odvolací soud měl za to, že z výpovědí svědků J. [příjmení] a F. [příjmení] je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, a proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. provedení těchto důkazů zopakoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06). Z výslechu prvně jmenované svědkyně zjistil, že spolu s manželem F. [příjmení], darovali své dceři, tj. žalované, částku okolo 400 000 Kč, která byla investována do stavby rodinného domu. Výpověď svědkyně hodnotí odvolací soud, při vědomí rodinné vazby k žalované, jako věrohodnou. Svědkyně logicky vysvětlila původ finanční hotovosti, tedy, že peněžní prostředky pocházely z jejich příjmů, které si našetřili společně s manželem, neboť původně sami chtěli stavět rodinný dům. Vypovídala konzistentně, její výpověď je podpořena výpovědí F. [příjmení] a zejména schází jakákoliv indicie, která by její věrohodnost vyvracela. Nedostatek disponibilních peněžních prostředků na výstavbu zmínil též žalobce, avšak aniž by konkrétně, co do výše a zdrojů likvidaci salda vysvětlil. Skutečnost, že svědci tyto peněžní prostředky neukládali u některého z peněžních domů, v rámci některého z tehdy nabízených finančních produktů, sama o sobě jejich věrohodnost nevyvrací. Nemůže tak učinit ani nepřípadný odkaz na výpověď synů účastníků, kteří se navíc vyjadřovali ke zcela jinému časovému období. 11. Dále účastníci shodně skutkově tvrdili, že ke dni zániku manželství neexistovaly movité věci pořízené z výlučných prostředků žalované (obsažené ve výčtu podání ze dne 19. 5. 2020) v hodnotě 20 000 Kč. 12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že opře-li soud své zjištění o obecně známou skutečnost, je nezbytné, aby účastníkům umožnil argumentovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu, není správný. Odvolací soud ohledně valorizace vnosu umožnil, aby se vyjádřili ke skutkové notorietě o růstu cen nemovitostí za poslední tři dekády alespoň (pro tento případ) o dvojnásobek či případně předložili důkaz ji vyvracející (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, nebo ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019), přičemž účastníci ji nezpochybnili. Lze proto uzavřít, že hodnota toho, co žalovaná vynaložila na