15 Co 173/2024-81 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 18 580,42 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 225,16 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 15 143,77 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 299 156,80 Kč od 24. 8. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,8 % ročně z částky 296 738,57 Kč od 24. 8. 2023 do zaplacení (výrok I.), dále zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 280 576,38 Kč (výrok II.), dále zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 958 Kč (výrok III.) a současně zavázal žalobkyni doplatit státu soudní poplatek ve výši 2 991 Kč (výrok IV.). V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 299 156,80 Kč s úrokovým příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, (dále jen „banka“) uzavřela se žalovanou dne 12. 7. 2022 smlouvu o zápůjčce ve výši 309 000 Kč. Žalovaná se zavázala vyčerpanou zápůjčku splácet spolu s úrokem ve výši 8,8 % ročně 120 měsíčními splátkami po 4 345 Kč počínaje 12. 8. 2022. Žalovaná však neplatila splátky řádně a včas a banka proto přistoupila ke dni 23. 8. 2023 k předčasnému zesplatnění zápůjčky. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne 31. 10. 2023, se tak žalobou domáhá zaplacení jistiny zápůjčky v částce 296 738,57 Kč, poplatků ve výši 2 418,23, kapitalizovaného smluvního úroku v částce 15 143,77 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 225,16 Kč a dále běžícího smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi bankou a žalovanou byla dne 12. 7. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce, kterou posoudil jako spotřebitelskou smlouvu o úvěru a dospěl k závěru o její neplatnosti, neboť banka nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), v důsledku čehož dovodil neplatnost smlouvy o zápůjčce a povinnost účastníků vypořádat se v rámci režimu bezdůvodného obohacení. Žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 280 576,38 Kč (jako rozdíl vyplacené jistiny zápůjčky v částce 309 000 Kč a dosud žalovanou zaplacené částky 28 423,62 Kč). Okresní soud proto zavázal žalovanou zaplatit tuto částku žalobkyni, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud uvedl, že tuto splatnost (lhůtu k plnění) stanovuje s ohledem na výši dluhu, a to ve prospěch spotřebitele analogicky dle § 124 ZoSÚ, podle něhož věřitel spotřebitele před tím, než se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, vyzve k uhrazení dlužné splátky a poskytne mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů. Nad rámec částky 280 576,38 Kč proto okresní soud žalobu zamítl.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 280 576,38 Kč za dobu od 26. 11. 2023 do zaplacení. Poukázala na znění § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na znění § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 26. 11. 2023. Namítala, že žalovaná byla vyzvána ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 10. 11. 2023, které jí bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalované poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 26. 11. 2023 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Připomněla dále, že žalobkyně upomenula žalovanou o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 17. 1. 2024, jejíž odeslání do sféry dispozice žalované prokázala podacím lístkem České pošty. Žalovaná tak měla dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinila. K závěru okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, již před podáním žaloby, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněz. Žalovaná v řízení netvrdila a ani neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese právě spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně ve výroku II. v hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 280 576,38 Kč a dále ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 280 576,38 Kč za dobu od 26. 11. 2023 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. Okolnost, že žalobkyně napadla i výrok II. rozsudku okresního soudu co do hmotněprávní lhůty splatnosti odvolací soud dovodil s ohledem na nesouhlas žalobkyně se závěrem okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Žalobkyně tak zcela zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve shora uvedeném rozsahu, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.5. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť banka (úvěrující), před uzavřením smlouvy o zápůjčce se žalovanou jakožto spotřebitelem řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tento závěr sdílí, přičemž ani sama žalobkyně jej ve svém odvolání nijak nenapadala. Proto se odvolací touto skutečností již dále ani nezabýval.6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalované, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 280 576,38 Kč ve výroku II. rozsudku okresního soudu. Tuto částku je žalovaná povinna vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 280 576,38 Kč, kterou okresní soud odkazem na § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, stanovil na uplynutí 30 dnů od právní moci svého rozhodnutí.7. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ, se uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. Ta má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z., přičemž podle ní je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Odvolací soud však nemá za to, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalované poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit dříve než po uplynutí lhůty třiceti dnů od právní moci rozsudku okresního soudu. Ostatně tato skutečnost nebyla v průběhu řízení jakkoliv tvrzena a ani nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro takový závěr.8. Žalovaná byla v řízení zcela procesně pasivní, ničeho netvrdila a nedoložila o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nejpozději v době, kdy k tomu byla žalobkyní, resp. její předchůdkyní, vyzvána. Nic takového pak nevyšlo v řízení najevo ani jinak. K odkazu okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak odvolací soud uvádí, že tento nepovažuje za přiléhavý, neboť odkazované rozhodnutí bylo vydáno za odlišné procesní situace. V tam souzené věci byl žalovaný spotřebitel v řízení procesně aktivní, tvrdil a dokládal své možnosti na neplatně sjednaném úvěru vyplacenou částku vrátit, soudy nižších stupňů však splatnost dlužné částky stanovily toliko na zák