75 Co 197/2024-244 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 26.177,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26.177,34 Kč od 4. 5. 2017 do zaplacení, úrokem ve výši 9,55 % ročně z částky 26.177,349 Kč od 4. 5. 2017 do zaplacení a částku ve výši 1.325 Kč (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 15.041,80 Kč (výrok II.).2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) byla dne 9. 2. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému dne 9. 2. 2017 vyplacena na určený účet částka 30.000 Kč. Úvěr měl být žalovaným spolu s úrokem za jeho poskytnutí splacen ve 12 splátkách po 4.573 Kč měsíčně s tím, že celková částka činí 54.876 Kč, což znamená navýšení vypůjčené částky o 24.876 Kč. Zápůjční odměna po přepočtu na úrokovou sazbu tak byla sjednána ve výši 129,38 % p. a. Z obsahu smluvních ujednání téže smlouvy pak vyplývá, že v oddílu II. bod 3.1 vydlužitel potvrdil, že v den podpisu odevzdal zapůjčiteli jednu vlastní blankosměnku na řad zapůjčitele bez uvedení údaje splatnosti směnečné sumy a místa platebního s doložkou „bez protestu“. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 4.482 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. Dne 11. 9. 2017 vydal rozhodce Mgr. Radek Lubina rozhodčí nález č. j. 104 Rozh 3736/2017-8, kterým rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 79.157 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 20. 6. 2017 do zaplacení a na nákladech řízení částku 12.332 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Dle vyznačené doložky rozhodčí nález nabyl právní moci 4. 10. 2017 a vykonatelnosti dne 8. 10. 2017. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, č. j. 50 EXE 5445/2017-394, pro 79.157 Kč s příslušenstvím byla nařízena exekuce a exekucí pověřen exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov. Exekuční řízení pak bylo rozhodnutím okresního soudu ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 11. 2023, č. j. 40 Co 254/2023-429, zastaveno. Okresní soud v prvé řadě z hlediska právního posouzení uzavřel, že smlouva mezi účastníky, bez ohledu na její faktické označení, byla uzavřena mezi podnikatelskými subjekty, neboť povinný vystupoval jako podnikatel a o charakteru smlouvy svědčí jednotlivá její ustanovení. Dále okresní soud aplikoval závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 23 ICdo 56/2019-87, publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/2021 pod R 80/2021, když dospěl k tomu, že tyto právní závěry je třeba v poměrech posuzované věci aplikovat. Okresní soud vyšel z uvedeného rozhodnutí v tom směru, že připustil, že i mezi podnikateli lze namítat uplatnění principu dobrých mravů, jak to v projednávané věci učinil žalovaný s tím, že jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání smlouvy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Okresní soud přihlédl k tomu, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích odlišné od vztahů nepodnikatelských, čemuž je nutno rozumět tak, že porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání, nicméně takovýto závěr je zásahem výjimečným a vždy odůvodněn mimořádnými okolnostmi případu. V projednávané věci okresní soud tyto mimořádné okolnosti shledal, když dovodil, že ze smlouvy o zápůjčce vyplývá výše sjednaného úroku zapůjčení jistiny 30.000 Kč, celková částka splatná klientem měla být 54.876 Kč. Okresní soud dovodil, že smlouva je neplatná a v rozporu s dobrými mravy, když takto sjednaná úroková sazba překračovala 129 % ročně, když úrok ve výši 129,39 % ročně se zjevně příčí dobrým mravům. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Dále okresní soud dovodil, že ani skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení domáhá nižšího úroku i smluvní pokuty, nemůže neplatnost smlouvy zhojit, když neplatnost podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatností absolutní od samotného počátku a v posuzovaném případě se vztahuje na celou smlouvu o úvěru. V tomto směru také okresní soud poukázal na závaznou směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Dále dovodil, že žalobkyní stanovenou výši úrokové sazby a RPSN, zejména v kombinaci se smluvními pokutami, nelze hodnotit jinak než jako zneužívající klauzuli, a takovéto ujednání je v souladu s vnitrostátním právem absolutně neplatné. Proto okresní soud dovodil, že žalobkyni nelze přiznat ani sníženou úrokovou sazbu nebo smluvní pokutu. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení pak okresní soud nároky z této neplatné smlouvy vypořádal podle ust. § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný částečně plnil, činila by podle okresního soudu výsledná nesplacená jistina částku 25.518 Kč, ani tuto částku okresní soud žalobkyni nepřiznal, když posoudil jako důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení.3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání, a to co do výroku I. do části, v níž nebyla žalobkyni přiznána částka 25.518 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 4. 5. 2017 do zaplacení. Odvolatelka vytkla okresnímu soudu nesprávné posouzení námitky promlčení vznesené v řízení žalovaným. Poukázala na fakt, že žalovanému byly dne 9. 2. 2017 vyplaceny finanční prostředky ve výši 30.000 Kč a do dnešního dne byla žalovaným uhrazena pouze částka v celkové výši 4.482 Kč, tedy ani po sedmi letech od poskytnutí prostředků žalovaný zcela nevrátil ani poskytnutou jistinu. Okresní soud nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení, neboť nelze přehlédnout, že okresní soud odkázal na nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu, která se vztahuje ke spotřebitelským smlouvám, zatímco v případě žalovaného se jedná o vztah mezi podnikatelskými subjekty. K námitce promlčení okresní soud vůbec přihlédnout neměl. Pokud jde o další argumenty, poukázala žalobkyně na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a 29 ICdo 10/2013, dle kterých byla po zastavení exekuce dána možnost opětovně uplatnit nárok na vymožení pohledávky soudní cestou. Rozhodnutí, z nichž vycházel okresní soud, se týkala pouze případů, kdy bylo žalobcem úmyslně zahájeno rozhodčí řízení, přestože si byl žalobce vědom skutečnosti, že jím uzavřená smlouva obsahuje z pohledu judikatury problematickou rozhodčí doložku. V předmětném řízení však byla uzavřena samostatná rozhodčí smlouva, v níž byl rozhodce Mgr. Radek Lubina jmenovitě uveden. Rozhodčí smlouva v době svého uzavření tak splňovala veškeré zákonné náležitosti a odpovídala judikatuře. Rozhodčí žaloba podaná na základě rozhodčí smlouvy měla tedy za následek stavění běhu promlčecí doby a s ohledem na to, že žalobkyně podala žalobu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce, je nutné přihlédnout ke stavění běhu promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení. K promlčení nároku žalobkyní uplatněného tak nedošlo a byly zachovány účinky podané žaloby.4. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřil žalovaný, který navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Ve vztahu k promlčení nároku žalobkyně odkázal žalovaný na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a poukázal i na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn 75 Co 21/2024 ze dne 21. 3. 2024. Rozporoval však závěr okresního soudu, který uzavřel, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena v spotřebitelském režimu, když sama smlouva počítala s možností, že by smluvní stranou mohl být spotřebitel. V tomto směru odvolatelka setrvávala na své argumentaci vznesené již v řízení před soudem prvého stupně. Odvolatelka má za to, že okresní soud měl smlouvu posuzovat v režimu spotřebitelském a měl dovodit, že žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet a že je smlouva tak neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Pokud už okresní soud dovodil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, tento je v důsledku vznesené námitky promlčení žalovaným promlčen, přičemž žalovaný zopakoval svoji argumentaci ohledně provázanosti stanoveného rozhodce se subjektem „rozhodčí společnost Pardubice“.5. Krajský soud při konstatování, že odvolání žalobkyně je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.6. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že žalobou doručenou okresnímu soudu v Olomouci dne 5. 1. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 27.502,34 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužník