8 Co 106/2024-79 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 35.339,60 Kč s úrokem ve výši 18,00 % ročně z této částky od 7. 10. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 7. 10. 2021 do zaplacení (odstavec I. výroku). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku).2. Okresní soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto je smlouva o kontokorentním úvěru, na základě níž se žalovaná domáhala zaplacení částky 35.339,60 Kč s příslušenstvím, neplatná. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaná jako spotřebitel byla tedy povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Žalobkyně byla poučena o nutnosti doplnit skutková tvrzení a doložit důkazy ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení, a to zejména ve vztahu ke skutečnostem, jakou konkrétní částku žalovaná za dobu trvání smluvního vztahu (dle smlouvy o kontokorentním úvěru na běžném účtu) vyčerpala a jakou celkovou částku na vyčerpaný kontokorentní úvěr uhradila. Po poučení soudem pak žalobkyně nedoplnila žádná skutková tvrzení, a naopak zopakovala tvrzení, že s ohledem na povahu úvěrového produktu není pro ni možné uvést částku prostého čerpání (bez dalších poplatků a úroků účtovaných na vrub běžného účtu) a částku úhrady za celé smluvní období, když na běžném účtu současně klient nakládal se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru a že jistinou úvěru je částka 35.339,60 Kč. Povinností žalobkyně však bylo nejprve tvrdit, jakou celkovou částku žalovaná za dobu trvání smluvního vztahu z kontokorentního úvěru čerpala a jakou následně uhradila, když toto tvrzení nelze nahradit odkazem na výpisy z účtu žalované. Teprve po řádném doplnění tvrzení dochází k prokazování těchto skutkových tvrzení. V tomto ohledu tedy neunesla břemeno tvrzení a následně i břemeno důkazní a jí požadovaný nárok jí nemohl být přiznán ani z titulu bezdůvodného obohacení.3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uváděla, že okresnímu soudu předložila výpisy z běžného účtu žalované č. , č. účtu, a dále výpisy z registru SOLUS, registru CCB a dále výpisy z běžného účtu žalované č. , č. účtu, i za období roku 2016, 2017 a 2018 jako výstup z kontroly v interním systému předchůdce žalobkyně, tj. , právnická osoba, . V této souvislosti pak měla za to, že měl soud prvního stupně rovněž vzít v úvahu skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně je bankou, a tudíž je její postup při posuzování úvěruschopnosti zájemců o úvěr primárně nastaven v souladu se zákonnými požadavky a regulemi ČNB. Měla tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně, vycházeje z údajů o příjmech a výdajích evidovaných v rámci pohybu na běžném bankovním účtu žalované, zjistila potřebné informace a tyto současně spolehlivě ověřila. Je pak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vykládat povinnosti stanovené poskytovateli úvěru v § 86 ZoSÚ čistě formálně a rozhodovat o neplatnosti úvěrové smlouvy pouze na základě posouzení, zda byl či nebyl přesně dodržen proces posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud prvního stupně pak měl k dispozici dostatečná tvrzení a důkazy k určení výše případného bezdůvodného obohacení na straně žalované. V řízení bylo tvrzeno a prokázáno, že žalované byl poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 30.000 Kč. Z dopisu banky o zesplatnění kontokorentního úvěru ze dne 15.9.2021 se podává, že výše úvěru byla překročena a že debet činí 35.339,60 Kč. Shodně je toto uvedeno na výpisu z běžného účtu ze dne 31.8.2021, tedy více než poskytnutých 30.000 Kč. Současně žalobkyně uvedla, že žalovaná po zesplatnění následně neuhradila ničeho. Z těchto skutečností je zřejmé, že žalovaná vyčerpala celou výši poskytnutého úvěru 30.000 Kč, kterou již neuhradila. Výše nevráceného bezdůvodného obohacení, jistiny, tak činí 30.000 Kč.4. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že souhlasila se závěry okresního soudu a navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.6. Jak vyplývá z žaloby, žalobkyně svůj nárok na zaplacení částky 35.339,60 Kč s příslušenstvím odůvodnila tím, že byla mezi její právní předchůdkyní a žalovanou uzavřena dne , datum, rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb, na základě které byl žalované zřízen a veden běžný účet č. , č. účtu, a dne , datum, na ni navazovala smlouva o povoleném debetu na tomto běžném účtu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytovat žalované kontokorentní úvěr do výše 30.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 18,00 % p. a. a s poplatky účtovanými v souvislosti s poskytnutím úvěru. Protože žalovaná překročila hranici úvěru, banka zesplatnila úvěr ke dni 17. 9. 2021 a odstoupila od rámcové smlouvy o poskytování bankovních služeb ke dni 6. 10. 2021, čímž se stal zůstatek úvěru splatným, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 15. 9. 2021. Pohledávka pak byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2022, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 5. 1. 2023.7. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud zcela jako na správná a úplná pro stručnost odkazuje.8. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožňuje se závěry okresního soudu, že žalobkyně řádně neprokázala náležité zkoumání úvěruschopnosti žalované, když bylo vycházeno pouze z ověřených příjmů žalované (rodičovského příspěvku a sociálních dávek ve výši 8.100 Kč měsíčně) a kdy výdajová stránka žalované nebyla jakkoliv ověřována a bylo vycházeno pouze z prohlášení žalované o rodinných poměrech s tím, že pobírá pouze dávky státní sociální podpory a výdaje má v částce 3.000 Kč měsíčně (vyjma splácení úvěrů) a na bydlení v částce 2.000 Kč a dále z dotazů na registr SOLUS a NRKI/BRKI. Z toho důvodu bylo nutno dospět k závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a v souladu s ust. § 86 odst. 1 a 2 cit. zákona, jak správně uzavřel okresní soud (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).9. Žalobkyně má tedy v daném případě nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, kdy odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem vysloveným okresním soudem, že žalobkyně dostatečně ve smyslu ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. netvrdila rozhodné skutečnosti tak, aby bylo možno dospět k závěru, že žalobkyní požadovaná částka jistiny odpovídá skutečnému dluhu žalované, když toto nelze bez adekvátních tvrzení dovodit ani z výpisu z osobního účtu žalované. Je sice pravdou, že žalobkyně doložila soudu výpisy z běžného účtu žalované za dobu od 9/2018 do 12/2018, od 1/2020 do 12/2020 a dále od 01/2021 do 9/2021, nicméně z nich bez dalšího nelze dovodit, jakou konkrétní částku za celou dobu trvání vztahu (dle smlouvy o povoleném debetu, tj. od 3. 12. 2018 do 17. 9. 2021) vyčerpala a jakou celkovou částku na vyčerpaný úvěr uhradila, když žalobkyně, s ohledem na neplatnost smlouvy o kontokorentním úvěru nemohla k poskytnutým částkám, resp. čerpaným částkám ze strany žalované připočítávat jakýkoliv sjednaný úrok a poplatky ze smlouvy o povoleném debetu. V tomto směru se žalobkyně omezila pouze na konstatování (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2024), že po zrušení povoleného debetu ke dni 15. 9. 2021 činily závazky žalované na běžném účtu částku 35.339,60 Kč. Takovéto vylíčení rozhodných skutečností ve vztahu k bezdůvodnému obohacení a jeho výši je nedostatečné a nelze je bez dalšího dovodit ani z doložených výpisů z běžného účtu žalované, které ani nepokrývají celé období dle smlouvy o povoleném debetu. Žalobkyně pak ani po poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. u jednání okresního soudu adekvátně své tvrzení nedoplnila.10. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobkyně neprokázala výši bezdůvodného obohacení, proto okresní soud zcela správně žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl a jeho rozhodnutí tak bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno, a to včetně nákladového výroku.11. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, které by tak náležela náhrada nákladů odvolacího řízení v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované však žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.