11 Co 61/2025-217 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně povolil služebnost, jejímž obsahem je nezbytná cesta spočívající v právu chůze a průchodu, jízdy a průjezdu všemi motorovými vozidly ve prospěch žalobkyně a) jako oprávněné ze služebnosti, jakož i ve prospěch každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. , hodnota, - ostatní plocha pro k. ú. , adresa, a ve prospěch žalobkyně b) jako oprávněné ze služebnosti, jakož i ve prospěch každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. , hodnota, k. ú. , adresa, přes části pozemku parc. č. , číslo, , parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, pro k. ú. , adresa, ve vlastnictví žalovaného jako povinného ze služebnosti, jakož i každého dalšího vlastníka těchto pozemků, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. , hodnota, vyhotoveném společností , právnická osoba, , pod č. , číslo, který je nedílnou součástí rozsudku (odst. I. výroku), uložil žalobkyni a) a b) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému částku 15.550 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) náhradu nákladů řízení ve výši 75.557 Kč (odst. III. výroku).2. Rozsudek napadl včas podaným odvoláním žalovaný. Namítal, že se okresní soud nezabýval otázkou potřebnosti navrhované nezbytné cesty. Zřízení práva nezbytné cesty není automatické, ale je odůvodněno nejen potřebou, ale též dalšími okolnostmi konkrétní věci. Je nutno je posuzovat z hlediska, zda je na místě zatěžovat pozemky cestou, nebo pokud zřízení práva je skutečně odůvodněné, zda nepostačí méně zatěžující zásah v podobě zřízení nezbytné cesty ve formě stezky. Soud prvního stupně opomněl, že žalobkyně a) ke své nemovitosti se nikdy nedopravovala motorovým vozidlem, rovněž návštěvy parkují osobní automobily u hlavní cesty a dojdou pěšky. Sama žalobkyně a) rovněž vždy chodívala pěšky. Pokud jde o potřebu jízdy motorovým vozidlem až k domu, tato je zcela výjimečná, když žalobkyně a) potřebuje zajet k lékaři. Ona ani nemá u své nemovitosti prostor pro parkovací místo. Důvod pro zřízení práva cesty tak není dán odůvodněnou potřebou, stejně jako zcela překvapivé rozhodnutí o jízdě všemi motorovými vozidly. Pokud jde o potřebu vyvezení jímky nebo přivezení dřeva, jedná se o zcela ojedinělé případy, to znamená jednorázové vstupy přibližně jedenkrát za rok. Nelze tedy pozemky zavazovat nad rámec skutečné potřeby, na kterou ostatně pamatují jiná ustanovení zákona. Problematické navíc je, že cesta není způsobilá, aby motorová vozidla nad 3,5 tuny jezdila po této cestě, neboť by ji silně poničila. Samotný most, který je jedinou přístupovou cestou z obecní cesty, není rovněž způsobilý pro jízdy takovými vozidly. Pozemky žalobkyně b) sousedí s obecními pozemky, jak je zřejmé z katastrální mapy. Žalobkyně b) nepředložila žádný důkaz o tom, že by zde nebylo možno vybudovat přístup. Žalobkyně b) měla možnost zajistit si svůj přístup přes pozemky nyní ve vlastnictví , jméno FO, . Tyto pozemky byly v nabídce k prodeji opakovaně. Žalobkyně b) však nevyvinula žádnou snahu o získání těchto pozemků, přes které ostatně v minulosti chodila, jezdila. Je nerozhodné, od kdy je vlastníkem rodinného domu. Podstatné je to, jak dlouho zde skutečně bydlí, včetně soužití s manželem, který zemřel. I když v minulosti byl výlučným vlastníkem její manžel, jako jeho partnerka logicky měla možnost v rámci společného jmění manželů ovlivnit možnost koupě pozemku pro vybudování vlastní cesty. I přes špatné sousedské vztahy s žalovaným, které sama tvrdí, tak nepřiměřeně spoléhala na to, že přístup k nemovitosti jí zajistí jiné osoby. Žalobkyně b) si tedy počínala hrubě nedbale, když se ani nepokusila zajistit si svůj vlastní přístup k nemovitosti. Žalovaný dále připomíná, že žalobkyně nijak s vybudováním cesty nepomáhaly a především ji nyní ani nijak neudržují, naopak zhoršují její stav a svými zásahy zasahují do vlastnického práva žalovaného. Žalovaný odmítá, že by jakkoli žalobkyním bránil v přístupu k jejich nemovitostem, naopak ze všech okolností je zřejmé, že žalobkyně, pokud potřebují, se ke svým nemovitostem vždy dostanou. Jedinou výjimkou byla situace, kdy měl žalovaný nakázáno od obce pokácet stromy po silných deštích a je logické, že pokácené stromy nemohl odstranit hned. V řízení tedy bylo prokázáno, že žalobkyně mají ke svým nemovitostem bezproblémový přístup několik desítek let. Dále vytkl soudu, že ke svědecké výpovědi syna žalovaného a jeho manželky se staví silně kriticky a vyvozuje z ní závěry, které jsou ovlivněny neprávními dojmy. Žalovaný uvedl, že mu soud prvního stupně vyčítá neuzavření dohody a ukládá mu povinnost náhrady nákladů řízení, čímž ho sankcionuje. Náhrada nákladů řízení v těchto soudních sporech je zcela výjimečná, neboť každá ze stran, pokud je zřizováno právo nezbytné cesty, získává rovnocenné plnění. Žalovaný se však s žalobkyněmi snažil dojednat smír, které tyto odmítly. Navíc náhrada nákladů řízení byla nesprávně vyčíslena. Domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta.3. Žalobkyně a) a b) navrhovaly potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. V řízení bylo prokázáno zejména místním šetřením, že přístup přes předmětné pozemky ve vlastnictví žalovaného je jediným možným a od nepaměti přirozeným přístupem k jejich nemovitostem. Žalovaný včetně členů rodiny sám přístup po předmětných pozemcích ke svým nemovitostem využívá, neboť jiný přístup dán není. Námitka, že si žalobkyně b) počínala hrubě nedbale, neobstojí. Žalobkyně nemohla nějak ovlivnit, jaký bude mít přístup k nemovitosti, kterou nyní vlastní. Zřízení služebnosti nezbytné cesty je nutno i s ohledem na skutečnost, že žalovaný v zásadě nebrání užívání předmětných pozemků za účelem přístupu žalobkyň k jejich nemovitostem (není tomu tak vždy) v souladu s judikaturou soudů, neboť tento jeho souhlas (to znamená výprosa) není pro žalovaného právně závazný a může ho kdykoliv odvolat, když záleží pouze na jeho dobré vůli. Z hlediska právní jistoty žalobkyň je tak zřízení služebnosti zcela důvodné.4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně, jestliže zřídil služebnost nezbytné cesty v uvedeném rozsahu, odvolací soud pouze nesouhlasí s částkou za nezbytnou cestu tak, jak byla stanovena okresním soudem, k tomu viz níže.5. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně a) a b) se domáhaly zřízení práva nezbytné cesty přes pozemky ve vlastnictví žalovaného každá ke svým pozemkům. Návrh odůvodňovaly tím, že po pozemcích žalovaného (dále jen „povinné pozemky“) k pozemkům žalobkyň [dále jen „oprávněné pozemky a) a b)“] se historicky chodilo a jezdilo, avšak pro právní jistotu žalobkyň je nezbytné zřídit služebnost. V tuto chvíli se totiž jedná jen o výprosu, která není pro žalovaného nikterak závazná a může ji kdykoliv odvolat. Jiný přístup k oprávněným pozemkům a) a b) žalobkyně nemají. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uváděl v podstatě totožné argumenty jako v podaném odvolání.6. Okresní soud provedl dokazování tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání, včetně vypracování znaleckého posudku.7. Skutková zjištění učiněná okresním soudem považuje odvolací soud za správná a odpovídající provedeným důkazům. Lze shrnout, že po pozemcích ve vlastnictví povinného parc. č. , číslo, , číslo, se od nepaměti chodilo a jezdilo k nemovitostem nyní ve vlastnictví žalobkyně a) parc. č. , hodnota, a žalobkyně b) parc. č. , hodnota, , vše v k. ú. , adresa, . Okresní soud vzal z ohledání na místě samém za prokázáno, že povinné pozemky jsou v místě, kde po nich vede fakticky cesta, zpevněny a zhutněny a jezdí se po nich od minulosti dosud. Pokud do roku 2018 žalobkyně bez problémů povinné pozemky užívaly jako cestu ke svým nemovitostem, činily tak se souhlasem žalovaného, který jim v tom nebránil. V současné době jsou mezi stranou žalobkyň a žalovaným nedobré vztahy, zvláště pak jsou nedobré vztahy mezi žalobkyní b) a synem žalovaného. Cesta, která vede po pozemku č. , číslo, , navazuje na obecní pozemek - cestu na parcele č. , číslo, . Okresní soud nezjistil žádnou jinou možnost, jak by se žalobkyně a) a b) mohly z druhé strany dostat ke svým nemovitostem. Pozemek parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, nabyl dědictvím pozůstalý syn , jméno FO, po zemřelém , jméno FO, , v roce 1998 prodal tento pozemek , jméno FO, a dalšími vlastníky pozemku se stali manželé , jméno FO, na základě kupní smlouvy z května , datum, . Žalobkyně b) svůj pozemek parc. č. , hodnota, nabyla jako dědictví po svém manželovi , jméno FO, , zemřelém v červenci , datum, .8. Okresní soud náležitě vyhodnotil, že jsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty přes pozemky ve vlastnictví žalovaného v tom rozsahu, jak je nezbytná cesta zakreslena v geometrickém plánu, jenž je součástí rozsudku. Pozemky ve vlastnictví žalobkyně a) a b) nejsou spojeny s veřejnou cestou, která vede po pozemku parc. č. , číslo, . Od nepaměti užívaná cesta je ta, která vede přes pozemky