15 Co 232/2025-53 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 099,11 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 57 949,95 Kč za dobu od 1. 3. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z téže částky a za téže období (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně, případně změny rozsudku tak, že bude žalobě v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci, zejména pak závěr, že předchůdkyně žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele v dostatečném rozsahu. Opačný závěr vyplývá již ze skutečnosti, že žalovaný řádně platil poskytnutý úvěr v původní výši 100 000 Kč od jeho čerpání, tj. ode dne 30. 12. 2013 do měsíce srpna 2023, přičemž s ohledem na typ úvěru – revolvingový úvěr, byl žalovaný oprávněn za předpokladu dodržení smluvního ujednání o splatnosti splátek úvěr čerpat opakovaně, což se také dělo. Žalovaný od počátku úvěru do splatnosti vyčerpal a skutečně zaplatil částky převyšující hodnotu 100 000 Kč, přičemž rozdíl, který měl žalovaný zaplatit, je vyšší než požadovaná žalovaná částka, což by nemělo jít k tíži žalobkyně. Dále namítala, že jako podklad pro posouzení úvěruschopnosti dlužníka úvěr splácet slouží relevantní informace získané aktuálně ke dni poskytnutí úvěru, a to prostřednictvím informací od spotřebitele, které si však úvěrující dostupnými prostředky ověří, a to v přiměřeném rozsahu. Předchůdkyně žalobkyně nevycházela toliko z informací předložených samotným žalovaným, nýbrž rovněž majetkovou situací žalovaného prověřila za využití údajů obsažených v úvěrových registrech, insolvenčním rejstříku a údajů vyplývajících z běžného bankovního účtu žalovaného před poskytnutím úvěru, kdy byly vzaty do úvahy doložené čisté příjmy žalovaného, ponížené o zjištěné běžné výdaje na bydlení, přičemž životní náklady žalovaného byly odpovídajícím způsobem nadhodnoceny a vycházeno bylo rovněž ze statistických údajů, které jsou pravidelně zveřejňovány. Předchůdkyně žalobkyně znala výši příjmů žalovaného, z dostupných údajů stanovila výdaje, měla přehled o dosavadních dluzích žalovaného, a pokud žalovaný spadl do dluhové pasti, stalo se tak až po uzavření smlouvy se žalobkyní v důsledku přijetí dalších závazků bez vlivu na závazek žalobkyně. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 Ido 24/2021.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přičemž při svém přezkumu postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, účastníky ani nebyly namítány. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 20. 2. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 67 099,11 Kč s úrokem a úrokem z prodlení vždy ve výši 14,75 % ročně z částky 57 949,95 Kč za dobu od 1. 3. 2024 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že mezi předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovaným byla dne 30. 12. 2013 uzavřena rámcová smlouva o platebních službách včetně revolvingového úvěru č. , Anonymizováno, za účelem poskytnutí úvěrového rámce do maximální výše 100 000 Kč, ze kterého žalovaný vyčerpal celkovou částku 59 000 Kč. Mezi smluvními stranami byla dohodnuta úroková sazba ve výši 22,68 % ročně s tím, že se žalovaný zavázal splatit úvěr v měsíčních splátkách ve výši 5 % z aktuální čerpané dlužné částky, nejméně však 500 Kč, počínaje měsícem lednem 2014, a to vedle poplatků jakožto cen poskytnutých služeb a provedených úkonů ve výši stanovené sazebníkem platným ke dni vyúčtování. Současně se zavázal k placení poplatku za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč a k platbám za pojištění pro případ nemožnosti splacení ve výši 3,34 % z měsíční splátky úvěru. Žalovaný plnil dohodnuté splátky v období od ledna 2014 do srpna 2023, dále své povinnosti neplnil přes upomínky věřitele s tím, že dne 31. 10. 2024 byl vyzván k zaplacení dluhu v termínu do 17. 11. 2024, čímž se zůstatek úvěru stal splatným dne 29. 2. 2024. Žalovaná částka sestává z nezaplacené jistiny úvěru ve výši 57 949,95 Kč, nesplacených smluvních úroků ve výši 7 166,04 Kč a nezaplacených poplatků ve výši 1 983,15 Kč za vedení účtu a pojištění. Na výzvu okresního soudu obsaženou v usnesení ze dne 19. 6. 2025, č. j. 21 C 167/2025-17, aby žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení tak, že uvede, jakou částku žalovaný vyčerpal za dobu trvání úvěru celkem, a to bez úroků, poplatků a smluvních pokut, jakou částku žalovaný již zaplatil a kdy, a to jak jednotlivé platby, tak celkový součet, a jakým způsobem poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného, reagovala žalobkyně podáním ze dne 25. 6. 2025, ve kterém uvedla toliko to, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem 451 656 Kč a zaplatil celkem 372 502,14 Kč. K prokázání tohoto svého tvrzení žalobkyně k důkazu navrhla listinu označenou jako podklady pro soudní jednání.6. Okresní soud v nepřítomnosti účastníků provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle zák. č. 145/2010 Sb., ve znění zák. č. 43/2013 Sb., přičemž věřitel při uzavření smlouvy se žalovaným v rámci posouzení jeho schopnosti úvěr splácet vycházel pouze z údajů sdělených žalovaným o tom, že má příjem ve výši 20 000 Kč a náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč a nemá žádné závazky. Podle okresního soudu žalobkyně nedoložila, zda a jakým způsobem byly žalovaným tvrzené příjmy a výdaje ověřovány, a proto okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 580 o. z. Pokud pak žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný dluží na jistině částku 57 949 Kč a v doplnění žaloby uvedla, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem 451 656 Kč s tím, že žalovaný zaplatil celkem 372 502,14 Kč, kdy rozdíl obou částek činí 79 153,86 Kč, okresní soud uvedl, že žalobkyně se k jednání nedostavila a nemohla být proto soudem poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy, aby uvedla, kolik žalovanému bylo na úvěr vyplaceno a kolik žalovaný již zaplatil a k tomu označila důkazy, ze kterých by tyto skutečnosti vyplývaly. Okresní soud s ohledem na tento závěr, jak konstatoval, nemohl přiznat žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť výši bezdůvodného obohacení žalobkyně ani řádně netvrdila ani neprokázala. Z uvedených důvodů proto žalobu v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.7. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to přehledem čerpání a úhrad žalovaného za období od ledna 2014 do listopadu 2023, výpisy z úvěrového účtu žalovaného za prosinec 2023 a za období od 1. 1. 2024 do 29. 2. 2024 a listinou nadepsanou jako „podklady pre súdne konanie“. Z nich učinil závěry, jak bude uvedeno níže.8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že žalobkyně v řízení uplatnila nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb. – obchodního zákoníku platného do 31. 12. 2023 a zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy o úvěru, tj. ve znění zák. č. 43/2013 Sb., když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení.9. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.10. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil.11. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě uvedla, že její předchůdkyně v souladu se zákonem ověřila úvěruschopnost žalovaného a tento byl po posouzení vyhodnocen jako úvěruschopný, přičemž dohodnuté splátky platil od měsíce ledna 2014 až do měsíce srpna 2023. Ač byla žalobkyně vyzvána usnesením okresního soudu