15 Co 236/2025-56 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 51 278,52 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 3 915,54 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek okresního soudu nabude právní moci (výrok I.) a žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl ohledně částky 2 128,20 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 931,87 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 774,09 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 53 406,72 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 51 278,52 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok II.). Ohledně splátek ve výši 2 000 Kč měsíčně okresní soud uvedl, že dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) je vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru vzhledem v těchto splátkách přiměřené možnostem žalované. Její příjmy totiž činí částku 18 500 Kč a výdaje celkem 12 300 Kč, přičemž je tak schopna splácet měsíčně částku 2 000 Kč. Okresní soud proto uložil žalované povinnost zaplatit částku 51 278,52 Kč v těchto splátkách, a to včetně povinnosti k zaplacení náhrady nákladů řízení.2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku I. co do soudem vymezených splátek, pouze však v části, ve které nebyla okresním soudem určena ztráta jejich výhody, si podala žalobkyně včasné odvolání. Okresnímu soudu vyčítala, že splátky přiznané žalované nepodmínil ztrátou jejich výhody při nesplnění povinnosti úhrady byť jediné splátky, jak je tomu v obdobných případech obvyklé. Pravidlem dle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přitom je plnění do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, pouze v případě úlevy pro žalovaného je možné je stanovit ve splátkách. Ze spisu pak nevyplývá žádný důvod pro odklon od základního pravidla stanoveného § 160 o. s. ř., a tedy stanovení splátek jinak, než pod ztrátou jejich výhody v případě jejich neplnění. Institut ztráty výhody splátek je přitom účinným nástrojem k zabezpečení disciplíny splátkového plnění a jeho opomenutí má za následek nepřiměřené zatížení žalobkyně a v konečném důsledku i žalované, která by nesla vyšší náklady případné exekuce. Pokud by totiž žalovaná dluh řádně nehradila ve splátkách, žalobkyně by musela navrhovat rozšiřování exekučního řízení na majetek žalované o každé jednotlivé plnění. Žalobkyně pak poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2025, č. j. 5 Co 1915/2024-69, v němž odvolací soud uvedl, že stanovení ztráty výhody splátek je v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností obou smluvních stran a naplňuje požadavek § 87 odst. 2 ZoSÚ. Poskytovatel úvěru je totiž sankcionován již tím, že nedosáhne z úvěrového obchodu žádného zisku a přisouzení plnění ve splátkách (často extrémně nízkých, jejichž důsledkem je plnění rozloženo i na desítky let, mnohdy s následnými komplikacemi při vymáhání dluhu v podobě opakovaných a dlouhodobých exekucí) by pro něho představovalo další sankci, přičemž by mohlo ovlivnit i postavení dlužníka, jemuž by vymáhání dluhu mohlo přivodit zvýšené náklady na opakované exekuce či opakované rozšiřování předmětu již probíhající exekuce o nově dospělé splátky a dlouhodobé omezení majetkových dispozic. Stanovení ztráty výhody splátek není v rozporu ani s legitimním očekáváním stran při uzavírání úvěrové smlouvy, jež plyne ze samotné podstaty úvěrového obchodu a to, že spotřebitel obdrží požadovanou finanční částku v celku, tuto vrací postupně ve splátkách a pokud dohodnutý režim splátek dodrží, možnost splátek mu zůstane. Pokud však spotřebitel poruší dohodnutý režim splátek, riskuje, že o možnost splátek přijde a pohledávka se stane splatnou na požádání věřitele. S tímto režimem jsou v případě sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru srozuměny obě strany úvěrového vztahu. Žalobkyně pak měla za to, že plnění povinnosti stanovené rozsudkem okresního soudu je v souladu s § 87 ZoSÚ, neboť vyvažuje jak zájem na ochraně dlužníka, tak i zájem poskytovatele úvěru na vrácení dlužné jistiny, k jejímuž řádnému splácení je dlužník motivován právě možností ztráty výhody splátek, a to zejména za situace, kdy je dlužník zcela nekontaktní a v řízení pasivní.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. co do posouzení otázky, zda je možno žalovanou zavázat k zaplacení splátek stanovených ve výroku I. rozsudku okresního soudu ve výši 2 000 Kč měsíčně pod ztrátou jejich výhody), a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Postupoval přitom dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž žádné vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a ostatně je netvrdil ani žádný z účastníků řízení. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, pouze však částečně.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě předeslat, že splátky dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 51 278,52 Kč uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu nebyly stanoveny jako pariční lhůta ve smyslu § 160 o. s. ř., tedy jako splátky již dříve splatného dluhu. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, ten je určil v souladu s § 87 odst. 1 věta druhá ZoSÚ jako hmotněprávní splatnost dosud nesplatného dluhu. Toto ustanovení ukládá spotřebiteli vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Podle něj v případě závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující ve věci zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nově stanovené době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele).6. Okresní soud tak pravomocně rozhodl, že přiznaná dlužná jistina úvěru se ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ stane z hmotněprávního hlediska splatnou postupně ve stanovených splátkách, neboť úhrada jistiny úvěrového dluhu najednou neodpovídá možnostem spotřebitele (žalované). Přitom shledal, že v možnostech žalované je hradit pouze splátky jistiny v částce 2 000 Kč měsíčně. S ohledem na tento odvoláním žalobkyně nenapadený závěr okresního soudu ani není možno stanovit splatnost dlužné jistiny úvěru ve splátkách „pod ztrátou jejich výhody“. Splátky stanovené dle § 87 ZoSÚ totiž nepředstavují dobrodiní soudu ve smyslu § 160 o. s. ř., na které by žalovaná jako spotřebitel ztratila nárok porušením své platební morálky. Ustanovení § 160 o. s. ř. má pak zcela jiný smysl a účel než v řešené věci aplikovaná druhá věta § 87 odst. 1 ZoSÚ, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“.7. Pokud žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2025, č. j. 5 Co 1915/2024-69, které řešilo možnost stanovit hmotněprávní splatnost přisouzené dlužné jistiny úvěru ve splátkách pod ztrátou jejich výhody, pak odvolací soud se závěry uvedené v něm nesouhlasí. Odvolací soud v této souvislosti považuje za nutné poukázat na smysl a účel § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, který stanoví splatnost dlužné jistiny úvěru odpovídající možnostem spotřebitele právě a jen v návaznosti na porušení povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 ZoSÚ. Tedy zjevně jako sankci pro věřitele za porušení jeho zákonné povinnosti. Toto ustanovení dle názoru odvolacího soudu jednoznačně staví zájmy spotřebitele hradit dluh z neplatné smlouvy podle jeho možností (tak, aby splácením nebylo výrazně ohroženo uspokojení jeho odůvodněných životních potřeb) před zájmy úvěrujícího věřitele (který porušil svou zákonnou povinnost) na úhradu dluhu v přiměřené době. Dle odvolacího soudu tak není jakkoliv na místě stanovit ztrátu výhody splátek jistiny dluhu, pokud jsou stanoveny jako přiměřené možnostem spotřebitele, a to jen s poukazem na zájem poskytovatele úvěru, který zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Cílem a smyslem právní úpravy spotřebitelské smlouvy je totiž ochrana zájmů spotřebitele (jako slabší smluvní strany) před zájmy finančně silného profesionála v oblasti poskytování finančních služeb. Zájmy takového profesionála (i s ohledem na jeho předchozí porušení zákonných pravidel při poskytování úvěru) pak není nutno z hlediska stanovení splatnosti pohledávek z neplatných smluv ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ jakkoliv chránit, nadto na úkor spotřebitele. Odvolací soud tak nepovažuje závěry uvedené ve výše zmíněném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích za udržitelné a pokládá za nutné se od nich odchýlit se shora uvedeným odůvodněním, které dle něj respektuje požadavek § 13 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).8. S ohledem