57 Co 269/2025-241 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 362 700 Kč se zákonným příslušenstvím v podobě úroku z prodlení od 16. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení z úroků z prodlení ode dne 17. 2. 2024 do zaplacení (výrok I) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 754,31 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, podle něhož žalobkyně podala dne 29. 5. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015, v němž vykázala vlastní daň ve výši 0 Kč. Dne 19. 6. 2015 vydal správce daně zajišťovací příkaz a dne 14. 7. 2015 zahájil daňovou kontrolu. V průběhu daňové kontroly správce daně odeslal množství žádostí o výměnu informací do jiných členských států, rovněž žalobkyně vůči němu podala množství podnětů pro nečinnost, které byly ve všech případech shledány jako nedůvodné. Dne 26. 11. 2021 vydal správce daně zprávu o daňové kontrole a daňovou kontrolu ukončil. Dne 1. 12. 2021 vydal správce daně dodatečný platební výměr, proti kterému podala žalobkyně dne 7. 1. 2022 odvolání, které bylo odvolacím finančním ředitelstvím dne 7. 10. 2022 zamítnuto. Dne 7. 10. 2022 podala žalobkyně žalobu ke správnímu soudu, která byla dne 22. 5. 2024 zamítnuta. Proti rozhodnutí podala dne 25. 6. 2024 kasační stížnost, kterou dne 14. 11. 2024 Nejvyšší správní soud zamítl. Následně podala žalobkyně ústavní stížnost, která byla dne 12. 3. 2025 odmítnuta.3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1, 5, § 13 odst. 1, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“] ve spojení s čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předně konstatoval s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12 a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), že daňové řízení spadá pod čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dotýká se i ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Dále s ohledem na závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, a již shora citovaném sp. zn. II. ÚS 570/20 uzavřel, že předmět tohoto řízení lze podřadit pod zákonem zakotvený pojem „nesprávný úřední postup“. S poukazem na závěry vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, vyslovil, že pro vyřešení otázky, zda byla délka konkrétního řízení přiměřená, je nezbytné posoudit průběh takového řízení individuálně a současně zohlednit složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Ve vztahu k délce předmětného řízení tuto ohraničil na dobu od 19. 6. 2015 (kdy v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023 k tomuto datu mohla poprvé vzniknout nejistota či obava žalobkyně v důsledku vydání zajišťovacího příkazu), ukončení řízení datoval dnem 12. 3. 2025, tj. dnem, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně (a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). Celková délka řízení byla v dané věci 9 let 7 měsíců a 26 dní, když správní řízení trvalo od 14. 7. 2015 do 7. 10. 2022, na něj navazovalo řízení soudní, včetně řízení o kasační stížnosti, které trvalo od 7. 10. 2022 do 14. 11. 2024, poté následovalo řízení o ústavní stížnosti.4. Při posouzení, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená, zohlednil jak složitost daného případu, zejména fakt, že předmětem daňové kontroly, která trvala nejdelší časový úsek, byly pouze intrakomunitární transakce žalobkyně a správce daně, který měl pochybnosti o žalobkyní deklarovaných transakcích, a tedy o žalobkyní vykázané nulové dani za předmětné zdaňovací období, musel k získání potřebných důkazů využít v hojné míře, resp. i opakovaně, institut mezinárodního dožádání. Ke složitosti případu přispěl zejména mezinárodní prvek, když těžiště dokazování bylo v několika státech Evropské unie, přičemž některé subjekty bylo zapotřebí dohledat, neboť byly nekontaktní a nevykazovaly žádnou ekonomickou činnost. Šlo tedy o věc složitou i z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků, jejich povaze i jejich obtížné dosažitelnosti. O složitosti věci svědčí i počet stupňů soustavy orgánů, ve kterých byla věc rozhodována, když v řízení nejprve rozhodoval , finanční úřad, následně bylo o odvolání rozhodnuto odvolacím finančním ředitelstvím, v rámci správního soudnictví rozhodoval Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud a jako poslední ve věci rozhodoval Ústavní soud. Svůj význam v dané věci sehrála i pandemická situace, která v době probíhajícího řízení (v období od března 2020 do dubna 2022) zasáhla nejen , stát, a do jisté míry tak zkomplikovala běžné fungování všech institucí a také koordinaci mezi státy.5. Dále se ve vztahu k přiměřenosti délky řízení zabýval chováním žalobkyně a vyhodnotil, že její postoje a postup v průběhu daňové kontroly (ale i v průběhu soudního řízení) nepřispívaly k urychlení předmětného řízení. Pokud žalobkyně opakovaně podávala podněty na nečinnost správce daně, pak sice na jednu stranu nelze přičítat k tíži žalobkyně, že využívala svá procesní práva, avšak na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky žalobkyně, zvláště jde-li o podání zjevně nedůvodná, jak byly tyto podněty na nečinnost i stížnosti na postup úředních osob shledány v daňovém řízení. Zdůraznil dále to, že žalobkyně v průběhu řízení pozměnila předkládané důkazy, trvala na zásadě písemnosti daňového řízení, na tom, že daňový subjekt není v daňovém řízení povinen vypovídat a důkazy může předkládat postupně podle pochybností, které správce daně formuluje. I v tomto směru konstatoval, že tento postup žalobkyně nemůže jít k její tíži, když pouze využívala svá procesní práva, avšak nemůže jít ani k tíži státu, který taktéž pouze reagoval na nové skutečnosti a důkazy předkládané žalobkyní průběžně.6. Vedle toho v rámci přiměřenosti celkové délky řízení zohlednil i postup orgánů veřejné moci, které postupovaly v reakci na vzniklé procesní situace a v souvislosti s chováním žalobkyně a jejího právního zástupce adekvátně rychle. V takto složité věci není možné činit jednotlivé úkony v řádu dnů, mnohdy je zapotřebí další postup konzultovat či ověřovat nové skutečnosti. Není přiléhavá ani námitka žalobkyně, že daňovou kontrolu měl provádět původní správce daně , finanční úřad, , když za situace, že žalobkyně v průběhu daňové kontroly změnila své sídlo, s ohledem na možnost využití institutu místního šetření bylo vhodné, aby daňovou kontrolu prováděl správce daně v místě sídla žalobkyně. Ani namítané prodlevy v mezinárodním dožádání nelze klást k tíži žalované, když v průběhu daňové kontroly vyvstaly nové nejasnosti, které žalobkyně nebyla schopná vysvětlit, a správce daně se rozhodl institut mezinárodního dožádání opakovaně využít a informace takto získané jej pak vedly k rozhodnutí, kterým byla žalobkyni doměřena daň. K tíži žalované nemůže být ani nekontaktnost odběratelů. Naopak žalobkyně ve správním řízení nebyla schopna prokázat tvrzené odběry, a právě proto správce daně musel učinit kroky k dohledání jednotlivých subjektů. Ve vztahu k žalobkyní tvrzeným konkrétním nečinnostem správce daně soud uvedl, že v době od 23. 6. 2020 do 6. 10. 2021 správce daně obdržel několik odpovědí v rámci mezinárodního dožádání, se kterými se musel vypořádat a které byly podkladem pro vyhotovení zprávy o daňové kontrole (obsahující 97 stran) a lze předpokládat, že na ní správce daně ve vytýkaném „období nečinnosti“ pracoval, vedle toho v tomto období byly činěny ze strany správce daně i další zjištěné úkony. V době od 23. 10. 2015 do 14. 12. 2015 pak správce daně odeslal celkem osm mezinárodních dožádání a jedno obdržel nazpět, nelze mu klást k tíži, že v době čekání na odpověď dle dožádání nečiní žádné další úkony, navíc mezinárodní dožádání staví běh lhůty pro stanovení daně, je-li dána věcná i časová souvislost žádosti o mezinárodní spolupráci s předmětem probíhající daňové kontroly. V období od 14. 4. 2016 do 16. 5. 2016 byla posuzována stížnost žalobkyně na nečinnost správce daně a