57 Co 75/2025-129 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. , hodnota, , sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v 1. podlaží domu č. p. , hodnota, na , adresa, , do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, nájemní poměr byl dle smlouvy o nájmu ze dne , datum, ve znění dodatků č. 1 až 8 sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2023. Dne 8. 12. 2023 byl žalovaný písemně upozorněn žalobcem na to, že , rada města, dne 23. 11. 2023 rozhodla neprodloužit mu dále nájemní smlouvu, důvodem tohoto rozhodnutí bylo chování žalovaného vůči žalobci, jim vyvolávané neustálé konflikty, zvedání hlasu na pracovníky žalobce a vyhrožování jim. Následně dne 4. 1. 2024 byl žalovaný písemně vyzván k opuštění bytu nejpozději do 20. 1. 2024 s upozorněním na soudní vymáhání splnění této povinnosti, žalovaný však byt nevyklidil.3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že aktivně věcně legitimovanému žalobci poskytl ochranu jeho vlastnického práva, do kterého žalovaný zasahuje užíváním bytu, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájemní poměr zanikl uplynutím doby 31. 12. 2023. Bez právního významu považoval argumentaci žalovaného, že žaloba byla podána předčasně, neboť mu bylo přislíbeno prodloužení nájmu; že během roku 2023 neměl dluh na nájemném a službách; nebo, že žalobce byl povinen mu nájem prodloužit. Je pouze na vlastníkovi, jak naloží se svou vlastní věcí, jestli ji dále pronajme či nikoliv. Rovněž námitka, že řetězení nájemních smluv uzavíraných na dobu určitou je v rozporu s dobrými mravy a jde o obcházení zákona, resp. že nájemní vztah nadále trvá, protože několikrát opakovaná smlouva na dobu určitou je ve své podstatě smlouvou na dobu neurčitou, která nebyla nijak řádně ukončena, je nedůvodná.4. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Odvolací argumentací fakticky brojil proti tomu, že nedošlo k prodloužení nájmu, žalobce je veřejným subjektem má jasně stanovená pravidla, za kterých pronajímá byty, a tyto by měl dodržovat a přistupovat ke všem nájemcům stejně, nikoli diskriminačně. Žalovaný se od počátku smluvního vztahu choval stále stejně, nebyl „problémový“, pouze je člověkem, který ne se vším souhlasí, stěžuje si, podává žaloby, hrozí trestním oznámením. Žalobce se chtěl žalovaného pouze zbavit, nejprve si vymyslel dluh na nájmu, když se ukázalo, že žádný takový dluh žalovaný nemá, nájemní vztah nebyl prodloužen pro „problémovost“ žalovaného. Žalovaný přitom důvodně předpokládal, že pokud se zjistí, že na nájemném ničeho nedluží, bude s ním uzavřen nový dodatek na minimálně další 1 rok, jak to vždy bylo běžným pravidlem. Má za to, že měl právo na prodloužení smlouvy na další rok, neboť takto mu to bylo slíbeno i na počátku smluvního vztahu. Žalovaný byl připraven prokázat, že žalobce prodlužuje nájemní smlouvy i nájemcům daleko problémovějším, kteří mají problémy s ostatními lidmi v domě, nebo kteří dluží na nájmu, soud však navrhované důkazy neprovedl a neúplně zjistil skutkový stav. Dále má žalovaný za to, že řetězení nájemních smluv na dobu určitou je v rozporu s dobrými mravy a tento postup obchází zákon, aby se mohl nájemníků snadno zbavit. Takové obcházení zákona nemůže požívat právní ochrany. Několikrát opakovaně prodlužovaná smlouva na dobu určitou je vlastně smlouvou na dobu neurčitou, tzn. taková smlouva nebyla řádně ukončena a nájemní vztah žalovaného nadále trvá.5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, dodal, že není povinností pronajímatele prodloužit s nájemcem nájemní vztah, přitom při uzavírání nájemních smluv a jejich prodlužování postupuje vždy v souladu s přijatými pravidly a jednotně ve vztahu ke všem nájemníkům. Nelze souhlasit s názorem žalovaného, že nájemní smlouva na dobu určitou, která je následně opakovaně prodlužována, je vlastně smlouvou na dobu neurčitou, pročež nájemní poměr žalovaného stále trvá, když tento názor nemá oporu ve stávající právní úpravě. Poukázal dále na to, že od začátku roku 2024 žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu a současně za jeho užívání po celou tuto dobu ničeho nehradí. Navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání do věci samé není důvodné, ve vztahu k nákladovému výroku však částečně důvodné je.7. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit byt specifikovaný v bodě 1 odůvodnění tohoto rozsudku, jehož je vlastníkem, a který žalovaný užívá, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu skončil uplynutím doby.8. Žalovaný procesní obranu staví na argumentech vycházejících z jeho nesouhlasu s dalším neprodloužením nájemní smlouvy.9. Odvolací soud má nejprve za potřebné upozornit, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci vůbec nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).10. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002)].11. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby jí vydal.12. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.13. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.14. Závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzované věci je namístě poskytnout žalobci ochranu vlastnického práva, do nějž žalovaný neprávem zasahuje bezdůvodným užíváním bytu, je správný. Nájemní poměr mezi stranami sporu skončil uplynutím doby a nebyl dále obnoven. Ochranu vlastnického práva žalobci je namístě poskytnout právě prostřednictvím vindikační žaloby (§ 1040 o. z.) [k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační a negatorní žaloby je založena na stejných principech, jako tomu bylo v rámci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015, a proto lze vycházet z ustálené rozhodovací praxe relevantní předchozí právní úpravu vykládající (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98)]. Žalobce jako vlastník a pronajímatel bytu nemá žádnou povinnost uzavřít s nájemcem smlouvu o prodloužení nájmu nebo o novém nájemním vztahu, pouhý nesouhlas žalovaného s tím, že mu žalobce neprodloužil nájem, nepředstavuje zcela mimořádnou okolnost a ve vztahu k předmětu tohoto řízení je právně irelevantní i to, zda žalovaný měl či neměl ke dni skončení nájmu dluh na nájemném. V samotné nájemní smlouvě, resp. v jejich dodatcích, nebyl žalovaný ani nikdy utvrzen o tom, že nájemní vztah bude prodlužován na další časové období, pokud nebude mít ke dni ukončení nájmu na nájemném dluh. Pokud žalovaný v tomto směru odkazoval na směrnici přijatou žalobcem, nutno konstatovat, že jde o interní předpis, závazný toliko pro zaměstnance žalobce, který řeší, jak obecně mají být prodlužovány nájemní smlouvy uzavřené ze strany žalobce, a na jakou dobu, jakož i postup při prodlužování nájmů, přitom i z této instrukce vyplývá, že důvodem pro neprodloužení nájmu nemusí být jen dluh na nájemném.15. „Řetězení“ nájemních smluv na dobu určitou je zákonem podle současné platné právní úpravy dovolené, opakovaně uzavíraná nájemní smlouva na dob