69 Co 191/2025-170 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 126.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 93.600 Kč od 1. 8. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32.400 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok I.), řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 93.600 Kč od 24. 7. 2024 do 31. 7. 2024 a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32.400 Kč od 24. 8. 2024 do 31. 8. 2024 zastavil (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 59.713,50 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně do výroku I. a III. s tím, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Rozsudek je vnitřně rozporný, nepřezkoumatelný a v klíčových bodech ignoruje zásadní skutečnosti, které vyšly najevo. Okresní soud zcela pochybil, když dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla z užívání spoluvlastnického podílu vyloučena. Tento závěr je v rozporu s provedeným dokazováním. Soud v bodě 23 odůvodnění uvedl, že nemá za prokázané tvrzení jednatele žalobkyně, že mu žalovaná odmítla předat klíče, neboť „nejobjektivnější“ svědek , Anonymizováno, si na zmínku o klíčích nevzpomněl. Tento izolovaný pohled je však projevem chybného hodnocení důkazů. Soud pominul ucelený řetězec důkazů o systematickém a dlouhodobém ovládaní nemovitosti žalovanou. Svědkyně a dcera žalované paní , jméno FO, vypověděla, že jako většinová spoluvlastnice nikdy neměla od nemovitosti klíče, že jí matka odmítala pustit do domu a že při pokusu o vyzvednutí věcí po otci bylo nutné volat Policii ČR. Žalovaná tedy prokazatelně uplatňovala model absolutní kontroly již vůči právní předchůdkyni žalobce. Tvrzení pana , Anonymizováno, o odmítnutí klíčů tak není osamoceným tvrzením, ale logickým pokračováním tohoto prokázaného chování. Soud se s touto zásadní usvědčující výpovědí nevypořádal. Závěr soudu, že žalobce měl k dispozici spodní byt, garáž a zahradu je čistě teoretický a ignoruje realitu. Žalovaná měla pod zámkem celý dům, včetně horního patra o výměře přes 100 m² a celé půdy. Žalobkyně tedy objektivně nemohla jakoukoliv část nemovitosti začít užívat bez souhlasu a součinnosti žalované, které se jí nedostalo. Nejzávažnější pochybení soudu spočívá v nerealistickém posouzení možnosti užívání nemovitosti žalobkyní. V bodě 40 soud dovodil, že žalobkyně měla „vymezený relevantní prostor“, který mohla užívat (spodní byt, dvůr, garáž a zahrada) a jelikož tak nečinila, nemůže se domáhat náhrady. Tento závěr je založen na mylném předpokladu, že způsob užívání nemovitosti fyzickou a právnickou osobou je totožný. Odvolatel je obchodní korporace, její primární a v podstatě jediný smysluplný způsob užívání podílu na rezidenční nemovitosti je generování zisku, tedy pronájem. Je absurdní a odtržené od reality, aby soud dovozoval, že si obchodní společnost mohla užívat zahradu a garáž. Tím, že žalovaná odmítla předat klíče a znemožnila jakoukoliv dispozici s nemovitostí, objektivně znemožnila žalobkyni jediný možný způsob výkonu spoluvlastnického práva tedy pronájem. Soud v bodech 24 a 40 odůvodnění dospěl k závěru, že žalobkyně neměla nikdy zájem nemovitost užívat, ale pouze spekulativně prodat. Tento závěr je nesprávný, ale i právně irelevantní. Investiční či spekulativní nákup nemovitostí není nezákonný ani nemorální. I takový vlastník má plná práva plynoucí z § 1117 o. z., včetně práva věc užívat (v případě právnické osoby pronajímat) a požadovat náhradu, je-li z tohoto práva vyloučen. Soud navíc nepravdivě konstatuje, že z e-mailové komunikace neplyne zájem o pronájem. Opak je pravdou. Jak vyplývá z listinných důkazů i z výpovědí, jednatel žalobce od počátku navrhoval řešení, která by užívání (pronájem) umožnila – především rozdělení nemovitostí na jednotky, což je standardní cesta k reálnému výkonu práv obou spoluvlastníků. Právě žalovaná toto řešení odmítala. Z provedeného dokazování bezpochybně vyplynulo, že žalovaná je jediným a výlučným uživatelem celého horního bytu o rozloze přibližně 100 m², ke kterému má jako jediná přístup, od kterého má jediná klíče, tedy jako jediná užívá. To, že je fakticky zabydlena pouze v izolované části celého prostoru na skutečnosti, že z právního pohledu užívá celý tento prostor, nic nemění. Již z tohoto pohledu dochází k nadužívání spoluvlastnického podílu žalované, který je ve výši jedné čtvrtiny nemovitých věcí, když fakticky užívá celý horní byt o rozloze 100 m², což odpovídá spoluvlastnickému podílu ve výši jedné poloviny. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že přístup do nemovitých věcí a klíče od těchto nemovitých věcí má pouze žalovaná, která tento přístup neumožnila a klíč nepředala žalobkyni a také předchozí spoluvlastnici. Platí přitom, že k bezdůvodnému obohacení dochází i v tomto případě, kdy jeden spoluvlastník svým jednáním omezuje ostatního z užívání spoluvlastnického podílu. Žalobkyně navrhuje změnu rozsudku tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalovanou částku, případně zrušení rozsudku ve výrocích I. a III. a vrácení věci k dalšímu řízení.3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že před vydáním rozsudku proběhlo poměrně rozsáhlé dokazování, které se stalo dostatečným podkladem pro rozhodnutí. Okresní soud shromážděné důkazy vyhodnotil pečlivě a objektivně, a ve vzájemné souvislosti, což promítl do odůvodnění rozhodnutí. V rámci něj se vypořádal i s argumenty, o které byla žaloba opřena. Z odvolání žalobkyně je zřejmé, že žádné nové argumenty, než byly žalobkyní uplatněny v řízení před okresním soudem, toto neobsahuje a soud se s nimi již vypořádal. S námitkami žalobkyně ohledně nesprávného právního posouzení povahy užívání nemovitostí s poukazem na chybné posouzení záměru žalobkyně se žalovaná rozhodně neztotožňuje a vnímá je jako účelové. Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání, tj. ve výrocích I. a III., v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.5. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.6. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá jako spoluvlastník vydání bezdůvodného obohacení po žalované s tím, že tato užívala společnou věc nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Judikatura je ustálena v tom, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil ve smyslu § 451 a následujícího obč. zák. (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014). Uvedené závěry se uplatní i v režimu právní úpravy obsažené v § 2991 a následujícího o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016 či ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Rovněž je konstantně judikováno, že za neoprávněného uživatele věci nabývajícího majetkový prospěch se pokládá i subjekt, jenž bez právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora, například tím, že měl nemovitost uzamčenou a přístupnou jen pro sebe, respektive pro svou potřebu bez zřetele k tomu, nakolik intenzivně ji skutečně užívá (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012 a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015). Tento výklad se uplatní také ve sporech mezi spoluvlastníky, neboť i zde je nutno dovodit, že ten ze spoluvlastníků, který má společné věci pod uzamčením a neumožňuje-li tím ostatním přístup, se dopouští nadužívání společné věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016). Je tak třeba posoudit, zda a v jakém rozsahu žalovaná nemovitosti fakticky užívala a zda měla nemovitost po uzamčením a znemožňovala tím druhému spoluvlastníku užívání nemovitosti.7. Okresní se správně zabýval tím, zda žalovaná jako spoluvlastník užívá věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Zde okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná fakticky užívala společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu. Okresní soud konstatuje, že žalovaná užívá pouze část bytu ve druhém nadzemním podlaží o výměře 49,66 m², přičemž celková podlahová plocha domu činí 207,50 m², 1/4 této plochy odpovídající podílu žalované tedy činí 51,87 m². S tímto závěrem lze souhlasit, faktický rozsah u