75 Co 129/2025-52 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.412,40 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), v celém dalším zbývajícím rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplatit částku 280.105,30 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 22.404,39 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 27.033,97 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 366.517,70 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a úrok 18,20 % ročně z částky 361.197,70 Kč od 18. 1. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), o nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).2. Proti tomto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které zaměřila do výroku II., pokud se týká zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 86.412,40 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení a v tomto směru navrhla změnu napadeného rozsudku. Odvolatelka namítala, že soud prvého stupně nesprávně nárok žalobkyně na úrok z prodlení posoudil, neboť tento nárok vyplývá přímo ze zákona (§ 970 občanského zákoníku). Žalobkyně již v žalobě tvrdila a následně prokázala, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky, které mu bylo odesláno 12. 7. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu se tak dne 28. 7. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky zahrnující i dlužnou jistinu předžalobní výzvou ze dne 27. 9. 2024 se lhůtou k zaplacení do 12. 10. 2024. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvého stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který jediný zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil, popřípadě doložil. Odvolatelka dále odkázala na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a dále na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 61/2023 a dále na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co123/2024 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 197/2023.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil.4. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání, jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je s odkazem nadále vyložené pouze z menší části důvodné.5. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že zcela akceptuje jednotlivá skutková zjištění okresním soudem učiněná z provedených důkazů, stejně jako závěr o skutkovém stavu a pro stručnost v uvedeném směru odkazuje na písemné odůvodnění rozsudku okresního soudu.6. Z hlediska právního posouzení věci konstatuje krajský soud, že okresní soud smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně posoudil dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku jako neplatnou, a to pro rozpor se zákonem a nároky z neplatné smlouvy o úvěru pak správně vypořádal dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku.7. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, tento okresní soud žalobkyni nepřiznal s odkazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.8. K problematice prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením plnění odpovídajícímu speciální úpravě bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ lze v odborné literatuře a rozhodovací praxi soudů shledat dva názorové proudy. První, k němuž se dosud hlásil i věc rozhodující senát 75 Co odvolacího soudu, vycházel ze zásad rozložení procesních povinností mezi účastníky sporného řízení, což promítnuto do interpretace a aplikace ustanovení § 87 odst. 1, odst. 2 ZSU znamenalo: a) že to, zda jde o spor o to, jaká je doba odpovídající možnosti dlužníka (spotřebitele) vrátit – slovy zákona – jistinu (bezdůvodné obohacení), musí vycházet z jeho procesního postoje (vyjádření ve věci) a současně, že tvrzení a prokazování (ne)možnosti (tedy poměrů) vrácení bezdůvodného obohacení stíhá tohoto dlužníka (spotřebitele). V případě pasivního přístupu dlužníka (žalovaného) v řízení, a tedy objektivní nemožnosti zjištění jeho poměrů, tedy základu pro úvahu stran jiné splatnosti dluhu, se vycházelo z pravidel obecné splatnosti dluhu, u něhož splatnost není sjednána.9. Druhý názorový proud, reprezentovaný např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vychází z výkladu citovaných ustanovení v tom směru, že již samotné podání žaloby v sobě zahrnuje spor o době odpovídající možnostem spotřebitele a dále zejména z toho, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první a že vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) a rovněž, že ust. § 87 ZSÚ upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž tento výklad, tedy výklad ve prospěch ochrany spotřebitele, je výkladem eurokonformním ve smyslu příslušných směrnic, na základě nichž byla uvedená právní úprava přijata.10. Posléze uvedený právní závěr je v současné době právním názorem v rozhodovací praxi soudů převažujícím. Odvolací soud se tedy nově k tomuto názorovému proudu v této věci přihlašuje, čímž se odklání od své dosavadní rozhodovací praxe.11. S ohledem na vyložené tedy odvolací soud akceptuje právní posouzení okresního soudu ve vztahu k uplatněnému nároku žalobkyně na úrok z prodlení s argumentací, že dluh žalovaného z titulu vrácení poskytnuté jistiny (bezdůvodného obohacení dle speciální právní úpravy ZSÚ) ke dni vyhlášení rozsudku není splatný, z čehož plyne závěr, že žalovaný tak ke dni rozhodnutí okresního soudu nebyl v prodlení, což vedlo okresní soud ke správnému závěru o tom, že žalobu ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení zamítl.12. Jiná je však situace v odvolacím řízení. Okresní soud výrokem II. žalobě co do částky 86.412,40 Kč vyhověl, žalovaného zavázal k zaplacení uvedené částky, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Citovaný výrok rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden, nabyl právní moci a v době rozhodování odvolacího soudu uplynula i lhůta k plnění. Uvedená lhůta, byť je lhůtou stanovenou procesním předpisem, musí být současně i lhůtou hmotněprávní ve smyslu ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru; jiná úvaha by totiž postrádala logiku, neboť uplynutím pariční lhůty lze rozhodnutí nuceně vykonat a lze stěží uvažovat o tom, že by se nuceně vykonávalo rozhodnutí k vymožení dluhu, který dosud není splatný.13. V posuzované věci s ohledem na vše vyložené, kdy výrok I. napadeného rozsudku nabyl právní moci dne 30. 4. 2025, žalovaný měl povinnost uhradit dluh do tří dnů to je do 3. 5. 2025, přijal odvolací soud závěr, že v prodlení se žalovaný nachází od 6. 5. 2025.14. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí okresního soudu v rozsahu výrokové části I. písm. a) tohoto rozsudku podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a v rozsahu výrokové části I. písm. b) tohoto rozsudku dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.15. Jde-li o náklady řízení před soudy obou stupňů, pak ani dílčí změna stran přiznaného úroku z prodlení nemění ničeho na aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když s ohledem na výsledek řízení je namístě rozhodnout tak, že žádný z