75 Co 234/2025-92 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.129,10 Kč a 612.898,81 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I., II.) a ve zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5.277 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 692,56 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.453,88 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 38.879,10 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 11,90 % ročně z částky 37.129,10 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, částky 59.725 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 8.776,01 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 19.603,58 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 614.398,81 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 4,83 % ročně z částky 612.898,81 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III., IV.). Dále zavázal žalovaného povinností k náhradě nákladů řízení ve výši 40.592,91Kč (výrok V.).2. Po projednání věci okresní soud dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy ze dne 28. 6. 2021 a ze dne 14. 6. 2021, z nichž žalobkyně dovozovala své nároky proti žalovanému, jsou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatné, když předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostála své povinnosti s odbornou péči prověřit úvěruschopnost žalovaného. Vztah mezi účastníky pak okresní soud vypořádal tak, že uvedl, že žalovanému byla poskytnuta v souvislosti se smlouvou ze dne 28. 6. 2021 částka 72.000 Kč, samotná žalobkyně tvrdí výši dlužné jistiny 37.129,10 Kč a žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by zaplatil na jistinu více, proto je žalovaný povinen vrátit 37.129,10 Kč. Žalovanému byla dále poskytnuta v souvislosti se smlouvou ze dne 14. 6. 2021 částka 800.000 Kč, samotná žalobkyně tvrdí výši dlužné jistiny 612.898,81 Kč a žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by zaplatil na jistinu více, proto je žalovaný povinen vrátit 612.898,81 Kč (výroky I., II.). Ohledně všech dalších nároků, včetně všeho požadovaného příslušenství, žalobu zamítl (výrok III., IV.), když, jde-li o úrok z prodlení, odkázal na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu z neplatné úvěrové smlouvy ihned, ale ve lhůtě odpovídající jeho možnostem, a do rozhodnutí soudu se tak spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny v prodlení.3. Proti uvedenému rozsudku, a to do výroku III., a to pouze co do zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 37.129,10 Kč od 9. 6. 2024 do zaplacení, dále do výroku IV., a to pouze co do zamítnutí žaloby na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 612.898,81 Kč od 9. 6. 2024 do zaplacení, a souvisejícímu výroku V. o nákladech řízení, podala včasné odvolání žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že žalobkyni bude přiznán navíc i úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 37.129,10 Kč od 9. 6. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 612.898,81 Kč od 9. 6. 2024 do zaplacení. Namítala, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smluv o úvěru, ale daleko dříve již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by totiž dlužné jistiny nebyly splatné před podáním žaloby, nerozhodl by soud o přiznání nároku žalobkyně na její zaplacení. Žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli-žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávek ze dne 24. 5. 2024, které mu bylo odesláno dne 24. 5. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzvy k plnění dostaly do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 9. 6. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek, zahrnující i dlužnou jistinu, předžalobní výzvou ze dne 3. 9. 2024, se lhůtou k zaplacení do 18. 9. 2024. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnuté jistiny, což však neučinil. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnuté jistiny vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. Přičemž však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistiny vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Navíc, pokud je žalovaný v řízení aktivní a doloží, že nebyl s to vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, prospěje to právnímu postavení žalovaného. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto z čisté logiky se jeví absurdním, že by věřitel v tento okamžik vůbec mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka. Za těchto okolností nelze než dospět k závěru, že žalovaný se dostal do prodlení poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužných částek. Svým postupem soud žalobkyni uložil nepřiměřené břemeno jdoucí k její tíži, které je navíc fakticky nesplnitelné, čímž došlo k neúnosnému zásahu do práv garantovaných stranám civilního procesu. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/96 ze dne 7. 10. 1996 a IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 a rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3427/2022 ze dne 14. 2. 2023. Dále jako zásada (obecné pravidlo) platí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku. Pokud soud určí delší lhůtu k plnění nebo stanoví, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, pak takovéto rozhodnutí musí být odrazem individuálních zvláštností souzeného případu. K takovému postupu však musejí existovat důvody, z kterých vyplývá, že ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu nemá povinný, který má poskytnout plnění, schopnost toto plnění splatit v zákonné třídenní lhůtě pro své osobní, majetkové či jiné opodstatněné důvody, ale ve lhůtě delší, než je zákonná třídenní, anebo ve splátkách, které jsou přiměřené k výši plnění, bude schopen své povinnosti dostát. Žalobkyně si v této souvislosti dovoluje také poukázat na rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobné věci č. j. 75 Co 61/2023-103 ze dne 21. 3. 2023 nebo ve věci č. j. 75 Co 181/2023-67 ze dne 31. 8. 2023. Stejného názoru je konstantně většina odvolacích soudů, např. naposledy Krajský soud v Ostravě pod č. j. 15 Co 123/2024-72 ze dne 5. 8. 2024 a Krajský soud v Brně dne 1. 10. 2024 pod č. j. 28 Co 197/2023-104.4. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou dne 1. 10. 2024 u Okresního soudu v Přerově domáhala zaplacení částky 715.029,91 Kč příslušenstvím a tvrdila, že uplatněný nárok vyplývá ze dvou smluv o úvěru, které uzavřel žalovaný s , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . Jedná se o smlouvu ze dne 28. 6. 2021, podle které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 72.000 Kč převodem na účet žalovaného, úrok byl sjednán ve výši 11,9 % ročně, splácení v 48 splátkách po 2.010 Kč. Dále se jedná o smlouvu ze dne 14. 6. 2021, podle které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 800.000 Kč převodem na účet žalovaného, úrok byl sjednán ve výši 4,83 % ročně, splácení v 96 splátkách po 10.064 Kč. Žalovaný své povinnosti řádně neplnil, kdy došlo k zesplatnění obou úvěrů, přičemž žalobkyně se domáhá vrácení neuhrazené jistiny 37.129,10 Kč s příslušenstvím, jak je specifikováno v žalobním petitu, a neuhrazené jistiny 612.898,81 Kč s příslušenstvím, jak je specifikováno v žalobním petitu, přičemž obě pohledávky byly žalobkyni postoupeny smlouvou ze dne 16. 5. 2024. V podání ze dne 20. 3. 2025 pak žalobkyně podrobněji specifikovala jednotlivé požadované nároky s tím, že uvedla, že na smlouvu o úvěru ze dne 28. 6. 2021, kterou bylo poskytnuto 72.000 Kč, žalovaný uhradil celkem 55.320,39 Kč a na smlouvu ze dne 14. 6. 2021, kterou bylo poskytnuto 800.000 Kč, bylo uhrazeno celkem 264.365,72 Kč. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval a po celou dobu řízení před okresním soudem zůstal nečinný. Žalovaný se pak k jednání soudu dne 26. 5. 2025 bez omluvy nedostavil, kdy