8 Co 143/2025-97 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 531.990,76 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti, až do zaplacení, a to vše ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.738,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba na zaplacení částky 161.808,67 Kč, jakož i veškerého dalšího úrokového příslušenství s výjimkou úroku z prodlení přiznaného žalobkyni výrokem I., byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15.796,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Okresní soud vzal z provedených důkazů za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o běžném účtu (tzv. rámcovou smlouvu) a dále dodatky k této smlouvě č. 3 ze dne , datum, , č. 15 ze dne , datum, , č. 20 ze dne , datum, , č. 21 ze dne , datum, , č. 25 ze dne , datum, a č. 26 ze dne , datum, , smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě kterých se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky a dále kontokorentní úvěr až do výše 5.000 Kč.3. Okresní soud dále dospěl k závěru, že v souladu s ust. § 2662 o. z. žalobkyně a žalovaný v písemné formě uzavřeli smlouvu o účtu, kdy , Anonymizováno, se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet a v souladu s ust. § 1751 odst. 1 o. z. určili účastníci část obsahu smlouvy s odkazem na obchodní podmínky , Jméno žalobkyně, . Dodatky ke smlouvě pak účastníci uzavřeli ve smyslu § 2395 o. z. smlouvy o úvěru a žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrových smluv, když posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně bylo nedostatečné, neboť zcela opomenula zjistit jeho skutečnou výdajovou stránku. Žalovaný se po uzavření všech dodatků rámcové smlouvy zavázal k celkové měsíční splátce žalobkyni na všechny úvěry ve výši 11.087 Kč. Jestliže deklarovaný příjem žalovaného nepřekračoval částku 22.000 Kč, pak zbývající částku 11.000 Kč, která žalovanému měla zůstat na krytí jeho dalších životních potřeb, soud nepovažuje za dostatečnou i s přihlédnutím k nutnosti tvorby finančních rezerv pro nenadále životní situace. Závěr žalobkyně, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, nepovažuje za správný, když i z výpisu z účtu žalovaného se podává, že žalovaný z něho hradil měsíčně nájem ve výši 17.620 Kč, a to nejméně do května roku 2022. V tomto směru okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nárok žalobkyně tak posuzoval dle zásad o vydání bezdůvodného obohacení a přiznal žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou ve výši 714.637 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 182.646,24 Kč, tedy částku 531.990,76 Kč. Zároveň také okresní soud uvedl, že o poměrech žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, není nic bližšího známo, a jestliže žalovaný nesplácel řádně ani dohodnuté splátky jednotlivých úvěrů v souhrnné výši okolo 11.000 Kč s konečnou splatností v roce 2032, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byl schopen splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce, proto stanovil povinnost dluh uhradit ve splátkách a nikoliv ve lhůtě tří dnů dle ust. § 160 o. s. ř. Zároveň také přiznal žalobkyni právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží dle § 1970 o. z. Další nároky z důvodu neplatnosti smlouvy žalobkyni být přiznány nemohly, a proto je soud v odstavci III. výroku zamítl.4. Proti tomuto rozsudku, a to proti odstavci I. výroku ohledně splatnosti přiznané částky a proti odstavci III. výroku v části týkající se úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 531.990,76 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost tuto částku zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 24. 5. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Zároveň navrhovala, aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. V odvolání uvedla, že je to spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti doplatit uvedený dluh a k těmto i navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Pochybení soudu I. stupně, pokud připustil splátky, spatřuje především v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť neprovedl žádné důkazy, na jejichž základě by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaný se k návrhu žalobkyně nikterak nevyjádřil. Soudu I. stupně tak nebyly a nejsou známy osobní ani finanční poměry žalovaného, když tento byl v řízení zcela nečinný. Žalovaný nesplnil svou důkazní povinnost ohledně dokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Soud automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. V daném případě má za to, že mezi účastníky nebylo prokázáno, že by byl spor o splatnost pohledávky. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný a nikterak neuvedl své majetkové poměry, na jejichž základě by soud I. stupně mohl stanovit splnění dluhu ve splátkách. Stejně tak namítala absenci formulace „pod ztrátou výhody splátek“, což považuje za překvapivé, porušující ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb. Dle ustálené rozhodovací praxe soudu platí, že při úvaze o umožnění plnit ve splátkách musí soud také posoudit, zda nemají být podmínky splatnosti určeny tak, aby pro nesplnění některé povolené splátky byla splatná celá pohledávka. Neposkytnutí této možnosti oprávněnému znamená pracné vymáhání jednotlivých postupně dospívajících splátek, nejsou-li povinným plněny.5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. ohledně splatnosti přiznané částky v odstavci I. výroku a ohledně úrokového příslušenství z přiznané částky, to vše v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.7. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud, když ta vycházejí z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě a tato skutková tvrzení rovněž žalobkyně doložila označenými důkazy. Z těchto pak jednoznačně plyne závěr, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli , datum, smlouvu o běžném účtu – tzv. rámcovou smlouvu a dále dodatky, jak uvádí okresní soud v bodu 5. rozsudku. Na základě dodatků pak celkem žalobkyně poskytla žalovanému částku 714.637 Kč jakožto úvěr a žalovaný na tuto částku zaplatil 182.646,24 Kč.8. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se zjištěními a závěry ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když v tomto směru žalobkyně závěr okresního soudu nijak nenapadá.9. Okresní soud tak správně vyhodnotil, že dané úvěrové smlouvy jsou neplatné s odkazem na ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a správně nárok žalobkyně posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení.10. Pokud se týká otázky splatnosti dané částky, pak má odvolací soud za to, že okresní soud nezjišťoval majetkové poměry žalovaného tak, aby mohl dospět k závěru, že je schopen tuto částku splácet ve splátkách po 5.000 Kč měsíčně. Pokud žalovaný danou přiznanou částku nezačal splácet poté, co mu byl rozsudek doručen, pak má odvolací soud za to, že není na místě jakékoliv plnění ve splátkách a stanovil povinnost žalovanému dluh zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. V tomto směru rovněž odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2025 sp. zn. 33 Cdo 87/2025, kde dovolací soud uvedl, že otázku, v jaké době přiměřené možnostem žalovaného je tento povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, neshledal důvod, aby určil jinou než obvyklou třídenní lhůtu k plnění uvedené povinnosti. Dále v odůvodnění Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka se mýlí, má-li za to, že soud I. stupně určil čas plnění ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Pokud se pak týká úroku z prodlení, ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že „vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy b