8 Co 144/2025-264 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 300.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 363.000 Kč od 15. 1. 2019 do 25. 2. 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 300.000 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení a částky ve výši 50.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 60.500 Kč od 16. 2. 2019 do 25. 3. 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 50.000 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení. Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 157.663 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že soud I. stupně své první rozhodnutí ve věci založil na závěru, že provedenými částečnými úhradami byla naplněna nevyvratitelná právní domněnka uznání dluhu, která založila vyvratitelnou právní domněnku, že dluh v době uznání existoval. Odvolací soud na podkladě odvolání žalované došel závěru, že soud I. stupně nepoučil žalovanou o její povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti ohledně vyvrácení právní domněnky, že dluh v době uznání trval. Proto žalovanou u odvolacího jednání v tomto smyslu poučil, ta doplnila tvrzení a důkazní návrhy, které svým rozsahem přesahovaly rámec odvolacího řízení, a proto odvolací soud původní rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k doplnění dokazování. Po doplněném dokazování, které se týkalo výhradně snahy žalované vyvrátit existenci závazku, soud I. stupně vyšel ze závěru, že se žalované nejen podařilo vyvrátit existenci dluhu vůči žalobkyni, ale změnil také právní názor na naplnění nevyvratitelné právní domněnky uznání dluhu. Podle judikatury Nejvyššího soudu (např. 23 Cdo 405/2013, 23 Cdo 3752/2019, 23 Cdo 2914/2015, 23 Cdo 1527/2012, 23 Cdo 2441/2012) je klíčové posoudit okolnosti, za kterých k částečnému plnění došlo. Soud I. stupně nepochopitelně okolnosti vyhodnotil v neprospěch žalobkyně, neboť nebylo podle jeho názoru zjištěno, že by žalovaná poté, co bylo částečně plněno, hodlala uhradit i zbylou část dluhu, kdy naopak na svůj dluh nijak nereagovala, a to až do doby, než obdržela předžalobní upomínku ze strany právního zástupce žalobkyně. Takové chování podle názoru soudu I. stupně nemohlo založit uznání zbytku dluhu, když z chování žalované nijak nevyplynulo, že zbývající část dluhu hodlá v budoucnu uhradit. Neochotu žalované uhradit zbývající část dluhu soud I. stupně dovozuje z následné komunikace mezi právní zástupkyní žalované a jednatelem žalobkyně panem , jméno FO, stran uzavřené písemné smlouvy o správě cizího majetku, kde je počítáno s tím, že má být žalobkyni uhrazena odměna za období roku 2018, ale není zde uvedena částka. Žalobkyně tak popřela, že by jí byl návrh této smlouvy doručen, když sice e-mail právní zástupkyně žalované obdržela, ovšem bez přílohy a k jejímu doposlání nikdy nedošlo. S obsahem písemného návrhu smlouvy se žalobkyně seznámila až v průběhu soudních řízení. Soud nepřípustně vykládá obsah smlouvy, aniž by zjišťoval, za jakých okolností byl návrh smlouvy sestaven. Dle žalobkyně jednání dlužníka při částečném plnění, kterým hodlá dát věřiteli najevo, že nehodlá plnit zbývající část dluhu, musí být výslovné a zřetelné, což z obsahu návrhu písemné smlouvy o správě majetku, který ani nebyl žalobkyni doručen, nelze dovodit a stejně tak z reakce žalované na předžalobní výzvu, že dluh neuznává a nehodlá ho uhradit. Žalobkyně má za to, že odvolací soud na základě dokazování provedeného soudem I. stupně dospěl k závěru, že došlo k uznání dluhu, neboť pokud by k němu nedošlo, nepoučoval by žalovanou, aby splnila svou povinnost tvrdit a označit důkazy k vyvrácení domněnky, že dluh trvá a poučil by toliko žalobkyni, že má doplnit tvrzení a označit důkazy k prokázání existence své pohledávky. Soud I. stupně si podle názoru žalobkyně nesprávně vyložil jeho výtku stran vyhodnocení e-mailové komunikace mezi žalobkyní a žalovanou z března 2019, z jejíhož obsahu odvolací soud dovozuje pouze žádost jednatele žalobkyně, pana , jméno FO, o souhlas se zaplacením DPH. Pokud měl odvolací soud na mysli e-mail pana , jméno FO, ze dne 22. 3. 2019, pak pan , jméno FO, nežádal o souhlas se zaplacením DPH, ale oznamuje jednateli žalované, že uhradil DPH z faktur, které si odsouhlasili a jsou vystavené. V příloze e-mailu pan , jméno FO, přikládá faktury, o které se má jednat, kdy tyto dokumenty jsou označeny číslem faktur, mezi nimiž je také předmětná faktura , číslo, . Na základě této faktury provedla žalovaná částečnou úhradu přiložené faktury a lze dovodit, že se opravdu jedná o faktury, které si účastníci odsouhlasili. Pokud by žalovaná s fakturami nesouhlasila, minimálně by se ohradila. Žalovaná nebyla jen pasivní, jak se domnívá soud I. stupně, ale naopak aktivní, kdy na základě tohoto e-mailu částečnou úhradu skutečně provedla a žalobkyně neměla sebemenší důvod pochybovat o tom, že žalovaná zbývající část faktur doplatí. Soud I. stupně i pro případ, že by částečné plnění v daném případě založilo uznání závazku, měl za prokázáno, že dluh žalované vůči žalobkyni nemohl vzniknout ve výši, jak byl žalobkyni fakturován, a to z důvodu, že žalovaná v rozhodné době od 1. 1. 2018 do 28. 2. 2019 nevykonávala žádnou ekonomickou činnost, protože , Anonymizováno, byl uzavřen. Žalobkyně soudu I. stupně vytýkala, že provedl důkaz článkem ze serveru idnes.cz, nazvaným , Anonymizováno, na č. l. 163 a učinil z něj skutková zjištění pro své rozhodnutí, i když tento důkaz byl žalovanou označen a předložen až u jednání, které se konalo dne 9. 12. 2024, tedy po koncentraci řízení. Dříve tento důkaz nebyl žalovanou označen. Žalobkyně má za to, že provedeným dokazováním se žalované nepodařilo prokázat, že by žalovaná byla prázdnou schránkou. Naopak z účetní uzávěrky za období roku 2018 plyne, že žalovaná měla obrat téměř , Anonymizováno, a v roce 2019 obrat , Anonymizováno, a výsledek hospodaření ani obraty předchozích let nejsou relevantní. Žalovaná byla v rozhodném období vlastníkem množství nemovitostí v k. ú. , adresa, , které tvoří jeden komplex a tak je evidentní, že žalovaná nebyla prázdnou schránkou. Pokud žalovaná po poučení doplnila, že byl uzavřen , Anonymizováno, , žalobkyně trvá na tom, že se jedná pouze o jeden objekt z řady dalších tvořících komplex , Anonymizováno, a dokazování, zejména však výslechy svědků, mohly být relevantní pouze k tomuto objektu, nikoliv k ostatním. Žalobkyně ani z výpovědi svědků nezaznamenala, že by bylo vyloučeno, aby žalobkyně pro žalovanou vykonávala fakturované činnosti. Okolnost, že vybraní jedinci nedokázali určit postavení žalobkyně a její vztah k žalované tuto skutečnost nevyvrací. Z obsahu výpovědí nevyplynulo, že by tito svědci byli zasvěcení do vnitřních záležitostí žalované, ale že měli na starosti toliko technickou stránku věci, nikoliv ekonomicko-administrativní. Svědek , jméno FO, se dokonce domníval, že platby z účtu žalované provádí sám její jednatel, což je v rozporu s listinnými důkazy. Pokud se týká výslechu , jméno FO, , s ohledem na skutečnost, že byl proveden v době, kdy byl jednatelem žalované, nejednalo se o výslech svědka, ale o výslech účastníka řízení a tento byl proveden v rozporu s § 126 odst. 4 a § 131 o. s. ř. Z tohoto výslechu tak neměl soud činit skutkové závěry a vůbec neměl jeho výpověď hodnotit jako věrohodnou. Účelově bylo tvrzeno, že žalovaná nebyla ekonomicky aktivní minimálně v letech 2018 – 2019, kdy se tam nic nefakturovalo a neprobíhala žádná činnost. Žalobkyně tak je přesvědčena, že v kontextu uznání dluhu soud I. stupně neměl klást otázku, zda žalobkyně vykonala činnosti, které vyúčtovala, ale zda je vyloučeno, aby mohla vykonávat činnosti, které nakonec vyúčtovala, jinými slovy, že je vyloučeno, aby dluh mohl vzniknout. Pokud v řízení vyšlo najevo, že u žalované ekonomická činnost probíhala a že žalovaná vlastnila nemovitý majetek, který byl předmětem nájmů, nerozhodno v jakém rozsahu, nevyvrátila tím žalovaná, že by pro ni žalobkyně nemohla vykonávat žádnou činnost, což by jako jediné nárok žalobkyně vyloučilo. Podmínka existence dluhu v sobě implikuje domněnku o tom, že účtované činnosti byly vykonávány a soud I. stupně se mýlí v tom, pokud rozhodl na základě skutečnosti, že v řízení nebylo prokázáno, že by se na jakékoliv činnosti podílela žalobkyně.3. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že platbou části DPH nemohlo dojít k uznání dluhu. Jak okresní soud správně vyhodnotil, částečné plnění nezpůsobuje uznání zbytku závazku samo o sobě, ale soud musí hodnotit všechny okolnosti věci. Teprve na jejich základě může vzniknout vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání trval (viz NS ČR např. 24 Cdo 3405/2023, 23 Cdo 4777/2008). Zde Nejvyšší soud uvádí, že „K otázce posouzení okolností, z nichž