15 Co 12/2026-63 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 46 814,89 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci, zejména pak závěr, že její předchůdkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně neposoudila jeho úvěruschopnost. Namítala, že základním principem úvěrového vztahu je dobrovolné převzetí závazku dlužníkem s vědomím povinnosti úvěr splácet, a to včetně sjednaného úroku, který představuje legitimní odměnu věřitele za poskytnutí finančních prostředků. Ochrana dlužníka nesmí vést k popření podstaty úvěrového vztahu ani k neodůvodněnému omezování práv věřitele. Podle žalobkyně je smlouva o úvěru uzavřená dne 16. 11. 2020 platná a její žalobní nárok je po právu. Dále uvedla, že se okresní soud dostatečně nezabýval předloženými důkazy, ze kterých nárok žalobkyně vyplývá, když je zřejmé, že žalovaný vyčerpal z úvěru celkem částku 44 340,99 Kč a zaplatil 8 393,01 Kč.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedenému přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 28. 7. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 46 814,89 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , ze dne 16. 11. 2020, č. smlouvy , Anonymizováno, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 40 000 Kč, jenž byl žalovaný oprávněn čerpat opakovaně, a to vždy do výše povoleného úvěrového limitu. Za poskytnutí úvěru byla sjednaná úroková sazba ve výši 23,76 % ročně po celou dobu platnosti úvěrové smlouvy. Úvěr měl být splacen v měsíčních splátkách ve výši 5 % z aktuálně čerpané dlužné částky, a to počínaje měsícem prosincem 2020. Žalovaný platil dohodnuté splátky do dubna 2024. Protože však dále úvěr nesplácel, odstoupila žalobkyně ke dni 10. 9. 2024 od úvěrové smlouvy a dne 13. 5. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě zůstatku úvěru, který se stal splatným dne 30. 9. 2024. Žalovaný svou pohledávku nesplnil a žalobkyni ničeho nezaplatil. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 35 999,41 Kč, úroku ve výši 5 256,68 Kč, z dlužného pojištění ve výši 958,80 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 600 Kč.6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.7. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o absolutní neplatnosti posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dle ust. § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když dovodil, že předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, neboť žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by bylo možno zjistit, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče a že získal objektivní informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalovaného). Již z pouhých informací od žalovaného přitom vyplynulo, že disponibilní zůstatek žalovaného po úhradě nákladů domácnosti a finančních závazků nemohl být vyšší než 14 000 Kč, přičemž takto zjištěné poměry žalovaného nemohly poskytnout alespoň přiměřenou hodnotu jistoty, že bude schopen revolving v rozsahu 40 000 Kč zaplatit. Dále okresní soud uvedl, že z absolutně neplatného právního jednání vzniká smluvním stranám povinnost vrátit si poskytnuté plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Žaloba však byla zamítnuta v celém rozsahu, neboť dle názoru okresního soudu žalobkyně v řízení netvrdila, v jakém rozsahu se žalovaný obohatil, což přepokládalo tvrzení o výši mu vyplacené částky a výši částky, kterou žalovaný žalobkyni po výplatě splatil. Absenci tvrzení nebylo možno obejít odkazem na listinu, přičemž v dané věci z předložených listin ani rozhodná skutečnost zjistitelná nebyla. Okresní soud byl připraven ve vztahu k žalobkyni splnit svou poučovací povinnost ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., avšak žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, čímž možnost poučení dle ust. § 118a o. s. ř. zmařila. S tímto závěrem okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.8. Žalobkyně uplatnila v řízení nároky ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dle ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, byla-li smlouva uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto podnikatelem v oblasti poskytování finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem, přičemž předmětem smlouvy bylo poskytnutí finanční prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Na právní režim posuzovaného právního režimu tak dopadá ustanovení ZoSÚ.9. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.12. V projednávané věci žalobkyně v žalobě tvrdila k ověřování úvěruschopnosti žalovaného toliko to, že byla provedena a žalovaný byl vyhodnocen jako úvěruschopný. Ke svému tvrzení předložila jen smlouvu o revolvingovém úvěru, z níž, jak správně uvedl okresní soud, vyplynulo toliko to, co žalovaný sám uvedl, tedy že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 28 000 Kč, jeho celkové náklady na domácnost činí 10 000 Kč a jeho finanční závazky pak 4 000 Kč měsíčně. Žalobkyně v řízení ničeho netvrdila o tom, jak byly prověřovány příjmy žalovaného, odkud tyto příjmy pocházely, co tvořily výdaje žalovaného na domácnost a o jaké závazky žalovaného ve výši 4 000 Kč se jednalo. K uvedeným skutečnostem pak ani nebyly předloženy žádné další důkazy. Žalobkyně se nedostavila k jednání okresního soudu, čímž zmařila možnost být poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a v jakém rozsahu její právní předchůdkyně ověřila a posoudila úvěruschopnost žalovaného. Odvolací soud tak dospívá k závěru, že žalobkyně ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného v řízení neunesla své břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.13. Neposoudí-li úvěrující s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání dle § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Je