15 Co 271/2025-70 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 824,62 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 33 214,40 Kč s úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 700 Kč (výrok IV.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadala rozhodnutí okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 36 824,62 Kč za dobu od 9. 2. 2025 do zaplacení, přičemž odvolání směřovalo i do závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalovaného, a tudíž žalobě bylo vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného příslušenství. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2025, které mu bylo odesláno dne 26. 1. 2025. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu se tak počínaje dnem 9. 2. 2025 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 15. 4. 2025 se lhůtou k plnění do 30. 4. 2025. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinil. Dále zdůraznila, že žalovaný nadto v řízení ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který jediný zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jakož i na rozhodovací praxi odvolacího Krajského soudu v Ostravě, Anonymizováno, a Krajského soudu v Brně. U jednání odvolacího soudu pak upřesnila, že odvolání napadla rovněž určení hmotněprávní lhůty splatnosti částky přisouzené ve výroku I. rozsudku okresního soudu.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. určené hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzené částky 36 824,62 Kč, když z obsahu odvolání plyne, že žalobkyně podaným odvoláním brojila rovněž proti závěru okresního soudu o tom, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Je tedy napadán závěr okresního soudu o hmotněprávní splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 119 109,98 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 13. 5. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 70 039,02 Kč s úrokovým příslušenstvím, a to s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela se žalovaným dne 13. 1. 2022 prostřednictvím internetového bankovnictví smlouvu o vydání kreditní karty , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, , dle které se úvěrující zavázala vydat žalovanému kreditní kartu s úvěrovým limitem a umožnit mu provádění hotovostních i bezhotovostních transakcí do limitu 50 000 Kč oproti jeho závazku prostředky vrátit úvěr včetně úroku ve výši 23,99 % ročně, který však žalobkyně v řízení uplatnila pouze ve výši 12,75 % ročně, a dále uhradit poplatky, to vše v měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 3,2 % z celkové dlužné částky, nejméně ve výši 200 Kč. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, proto věřitelka využila svého práva a s účinností ke dni 28. 7. 2024 prohlásila všechny závazky žalovaného za okamžitě splatné. K tomuto dni činila dlužná částka 73 802,55 Kč a dosud nebyla žalovaným uhrazena. Dále žalobkyně uvedla, že za dobu trvání smlouvy žalovaný vyčerpal celkem částku 530 945,57 Kč a uhradil celkem částku 494 120,95 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 1. 2025 postoupena žalobkyni. Žalovaný nic dalšího nezaplatil, a to ani na základě doručené předžalobní výzvy. Současně žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy její předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že odkázala na protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, přičemž úvěrující získala informace o finanční situaci žalovaného, jenž měl dosahovat průměrných příjmů na běžném účtu ve výši 36 515 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., na kterou dopadá dále zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Podle § 86 ZoSÚ bylo povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem, když si řádně neověřila původ a výši příjmů žalovaného, jež nevyplývala z výpisu z běžného účtu žalovaného, který žalobkyně předložila. Ani výdaje žalovaného pak úvěrující nezkoumala dostatečně, když sice žalobkyně předložila výstup z blacklistu, ale již vůbec nebylo reflektováno, že jen jedna ze splátek starších závazků žalovaného činila 13 426 Kč, což s přihlédnutím k jeho zjištěným příjmům činí téměř 50 % jeho příjmu, a to bez započtení dalších pravidelných 3 splátek, ke kterým se žalovaný již dříve zavázal. Navíc měla , právnická osoba, k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného. Další pravidelné výdaje si nezjistila ani neověřila, a to přes to, že měl žalovaný na účtu mínusový disponibilní zůstatek. Okresní soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, přičemž k této absolutní neplatnosti byl povinen přihlížet i bez návrhu. Z neplatné smlouvy pak žalovanému vznikla toliko povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru. Dle okresního soudu žalobkyně v řízení prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku 530 945,57 Kč a žalovaný jí vrátil pouze 494 120,95 Kč. Okresní soud proto žalobě vyhověl co do částky 36 824,62 Kč, přičemž lhůtu k plnění této částky stanovil do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky. Okresní soud dále uvedl, že nepřiznal žalobkyni požadovaný zákonný úrok z prodlení, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala a žalobkyni tak nemohl ani vzniknout nárok na úroky z prodlení. Poukázal na znění ust. § 87 ZoSÚ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZoSÚ nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnuta nebo soudem určena. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Odkázal rovněž na rozhodovací praxi odvolacího senátu 8 Co Krajského soudu v Ostravě a uvedl, že jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně a předloženého výpisu uhradil poslední splátku dne 22. 4. 2025 a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy pak nebylo možno žalobkyni přiznat ani požadovaný smluvní úrok a ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Současně okresní soud doměřil žalobkyni soudní poplatek za žalobu ve výši 700 Kč.7. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.8. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeh