69 Co 251/2025-154 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 63.800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 63.800 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 55.437,31 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, (výrok II.).2. Proti tomto rozsudku podala odvolání žalovaná. V důvodech podaného odvolání uvedla, že soud svým rozsudkem zasáhl do ústavně garantovaných práv žalované na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 35 odst. 1 Listiny) nedostatečným a nesprávným zjištěním skutkového stavu a následným nesprávným právním hodnocením ve vazbě na nesprávnou aplikaci předpisů podústavního práva. Soud opomněl, že vzájemný právní vztah „uchazeč – student – vysoká soukromá škola“ vychází z veřejnoprávních předpisů, zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách (dále jen ZVŠ), kdy uzavření jakéhokoliv soukromoprávního vztahu před splněním podmínek kogentního ustanovení tohoto právního předpisu pro vznik právního statusu „student“ vysoké školy je stavem protiprávním. Jakékoliv uzavírání soukromoprávních vztahů mezi žalobkyní a „uchazečem – studentem“ je ve své podstatě účelovou snahou žalobkyně zajistit si pro své podnikání v oblasti vysokoškolského vzdělávání příjmy nelegálním způsobem, které nemá v ZVŠ jakoukoliv oporu. Jednání žalobkyně je jednoznačně účelové ve smyslu touhy po co největší míře zisku a je nezákonné. Hlavním cílem je především získat co největší počet studentů a je tak otázkou, jak je naplňována její klíčová úloha ve smyslu zákona o vysokých školách. Žalovaná poukázala na nesprávně zjištěný skutkový stav věci, že nikdy vůči žalobkyni neučinila jednání ve smyslu § 50 odst. 1 ZVŠ, nepodala přihlášku ke studiu u žalobkyně, a tudíž s ní žalobkyně nikdy nemohla zahájit přijímací řízení. To je z pohledu rozhodnutí ta nejvýznamnější právní skutečnost, která v rámci zjištění skutkového stavu nebyla jako důkaz provedena, byť žalobkyně sama ve svém stanovisku k vyjádření k žalobě na tuto přihlášku odkazuje a má pro posuzovanou věc zásadní význam ve všech souvislostech. Soud neprovedením tohoto důkazu zásadně pochybil, protože by zjistil jeho neexistenci, že přijímací řízení s žalovanou bylo zahájeno v rozporu se zákonem a následné rozhodnutí rektorky ze dne 23. 11. 2023 o nepřijetí ke studiu je zcela irelevantním právním aktem. Soudy se měly dále zabývat otázkou, jestli nesplnění základní podmínky pro přijetí ke studiu, jímž ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 ZVŠ je dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou, může být podmínkou pro rozhodnutí o přijetí či nepřijetí. Pokud totiž vysoká škola zjistí, že podmínka podle § 48 odst. 1 ZVŠ není vůbec splněna, pak nemůže být uchazeč adresátem meritorního rozhodnutí o přijetí či nepřijetí, protože nesplňuje základní předpoklady v účasti o přijetí. Pokud není splněna základní zákonná podmínka, uchazeč pak není způsobilý být posuzován jako kandidát přijetí, nemá právní status uchazeče, o němž lze rozhodovat o přijetí či nepřijetí. To je základní rozdíl mezi uchazečem, který splnil základní podmínku, ale nebyl přijat kvůli omezené kapacitě nebo výsledkům přijímacího řízení oproti osobě, která základní podmínky vůbec nesplnila, a tedy není způsobilá k meritornímu rozhodnutí. Vysoká škola nemá pravomoc rozhodovat o „nepřijetí“ někoho, kdo nesplňuje ani zákonnou podmínku účasti v řízení. Žalovaná k datu 26. 5. 2023 nebyla de iure uchazečem o studium u žalobkyně a nemohla pak být studentem žalobkyně. Uchazečem o studium by byla, pokud by podala přihlášku ke studiu, což nikdy neučinila, proto žalobkyně nemohla s žalovanou jednat ve smyslu uzavření smlouvy o studiu, neboť soukromoprávní akt nemůže nahrazovat jednání v souladu s kogentními ustanoveními veřejnoprávního předpisu, které by vedly k legálnímu vzniku právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. , jméno FO, , pracovnice zákaznického centra žalobkyně jako její zástupkyně musela vědět, že k datu podpisu smlouvy žalovaná přihlášku ke studiu nepodala a nebyla v postavení studenta ani uchazeče o studium. Žalovaná předložila emailovou komunikaci mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 29. 5. 2023 a 5. 6. 2023, kde se mimo jiné uvádí „do 14 dnů vám založíme do studentského informačního systému , Anonymizováno, elektronickou přihlášku, přihlašovací údaje vám zašleme“ a následně dne 5. 6. 2023 „bez aktivace nebude možné vaši přihlášku podat. Na základě dodání maturitního vysvědčení vám bude do přihlášky nahráno rozhodnutí o přijetí.“ Žalovaná žádala, aby žalobkyně jako důkaz předložila přihlášku žalované ke studiu. Okresní soud v rámci skutkového zjištění dospěl k závěru, že žalovaná byla dne 26. 5. 2023 v rámci 30minutového představení studia vyzvána k podpisu smlouvy, přičemž takový stav nelze považovat za přijímací řízení ve smyslu ZVŠ. Dospěl-li soud k závěru, že smlouvu o studiu posoudil jako inominátní smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala zabezpečit výuku žalované, pak otázkou je proč se žalobkyně takové povinnosti smluvně zavazuje s odkazem na podstatu vysokoškolského vzdělávání, jak vyjadřují právní předpisy. Jestliže se soud vyjádřil k potřebě soukromé vysoké školy zabránit svévolnému nenastoupení žalované ke studiu, když žalobkyně vytvoří na své náklady podmínky pro vysokoškolské studium, pak je třeba konstatovat, že soud neuvedl, co považuje „za svévolné nenastoupení ke studiu“ dle právních předpisů. Jestliže se soud prvého stupně odvolává na usnesení Ústavního soudu sp. zn. 4361/2012, pak pro danou věc je toto rozhodnutí zcela nepoužitelné, neboť neřeší obdobnou problematiku jako v posuzované věci. Je nepřípustné, aby bylo na studenty přenášeno podnikatelské riziko poskytovatele vzdělání a důsledky nesplnění zákonem vyžadovaných podmínek, protože žalobkyně podmínky stanovené ZVŠ zásadně porušila. Pokud je žalobkyně akciovou společností zřízenou za účelem zisku, pak by měl soud ponechat čistě a jen na její odpovědnosti, jak na základě své podnikatelské činnosti své povinnosti vůči zákonně přijatým studentům zajistí. Žalovanou jako fyzickou osobu nemůže nikdo nutit, aby za situace, kdy se nestala uchazečem ani studentem signovala soukromoprávní akt, který nemá jakýkoliv význam. Hodnocení soudu, že předmětné smluvní ustanovení zjevně reflektuje potřebu žalobkyně zajistit financování nákladů … avšak, tito následně bez jakékoliv reparace ke studiu žalobkyně nenastoupí, pak by se měl soud ve svých úvahách opřít o konkrétní zákonnou úpravu, což neučinil. Právní závěr soudu v tom smyslu, že nikoliv student ale uchazeč o studium může učinit projev vůle o studium na vysoké škole formou podpisu smlouvy o studiu, ačkoliv to zákon neumožňuje, je nesprávný. Žalovaná se domáhala změny napadeného rozsudku tak, aby soud žalobu zamítl.3. K odvolání žalované se písemně vyjádřila žalobkyně. Žalovaná uvádí, že k datu 26. 5. 2023 (tj. k datu uzavření smlouvy o studiu) nebyla de iure uchazečem o studium u žalobkyně, o to více nemohla pak být studentem žalobkyně. Uchazečem o studium by byla, pokud by vůči žalobkyni učinila jednání ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 ZVŠ, což nejenže žalovaná neučinila k datu 23. 5. 2023, ale ani nikdy do minulosti ani pro futurum a proto s žalovanou nikdy nemohla žalobkyně jednat ve smyslu uzavření „Smlouvy o studiu“, neboť takovýto soukromoprávní akt nemůže nahrazovat jednání v souladu s kogentními ustanoveními veřejnoprávního předpisu, tedy ZVŠ, jež by vedly k legálnímu vzniku právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu student - vysoká škola. Žalovaná tedy navrhuje, aby žalobkyně jako důkaz předložila přihlášku žalované ke studiu ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 ZVŠ, kdy lze dle žalované konstatovat, že takovou „její přihlášku“ žalobkyně předložit nemůže, protože neexistuje. Žalobkyně na základě této odvolací argumentace předložila přihlášku žalované ke studiu u žalobkyně. K tomu uvedla, že si lze jen stěží představit situaci, kdy by se žalovaná dostavila na pohovor k žalobkyni, na kterém by podepsala smlouvu o studiu, bez toho, aby předtím sama podala přihlášku ke studiu. Tato námitka žalované je tak zcela účelová s cílem vyhnout se hrazení jejích závazků vůči žalobkyni. Dle ust. § 50 odst. 1 ZVŠ se přijímací řízení zahajuje doručením přihlášky ke studiu na vysoké škole nebo její součásti, která uskutečňuje příslušný studijní program. V přihlášce uchazeč vždy uvede jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné číslo, bylo-li přiděleno, a adresu místa trvalého pobytu na území České republiky, popřípadě bydliště mimo území České republiky; cizinec uvede též datum narození, pohlaví, bydliště v České republice a státní občanství. Účastníkem přijímacího řízení je pouze uchazeč, o jehož přihlášku ke studiu jde. Dle ustanovení § 48 odst. 1 ZVŠ je podmínkou přijetí ke studiu v bakalářském nebo v magisterském studijním programu dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou. Žalobkyně blíže specifik