69 Co 54/2026-218 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 69.025 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69.025 Kč od 18. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, v níž bylo požadováno, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 38.234,70 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 65.025 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozhodnutí okresního soudu s tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Žalobkyně se v podaném odvolání neztotožnila se závěry soudu prvního stupně, který sjednanou smluvní pokutu soud považuje za nepřiměřeně vysokou, když uvedl, že ujednaná smluvní pokuta je zcela zjevně v hrubém nepoměru k výši škody, která mohla nezaplacením školného žalobkyni vzniknout a shledal ujednání o smluvní pokutě jako ujednání nepřiměřené v souladu s § 1813, § 1814 o. z., ke kterým se ve smyslu ustanovení § 1815 o. z. nepřihlíží, když se tohoto ustanovení spotřebitel – žalovaný nedovolal. Zdůraznila, že a priory nikde není zakázáno, aby i v rámci spotřebitelského práva nemohla být sjednána smluvní pokuta. Pokud je sjednána, musí se posoudit v rámci aspektů, zda se jedná o přiměřenou (a tedy dovolenou) smluvní pokutu či nikoliv. Teprve po posouzení, zda se jedná v daném případě ve světle všech skutkových okolností o smluvní pokutu přiměřenou či nepřiměřenou je možné dovodit, zda se jedná v případě u nepřiměřené smluvní pokuty o zakázané (a tedy neplatné) ujednání. Je tedy vždy nutné přiměřenost zkoumat a není možné již z titulu, že se na straně žalovaného jedná o spotřebitele bez dalšího dovodit, že se jedná o zakázané jednání. Je nutné zkoumat, jakou funkci má smluvní pokuta plnit a je třeba zkoumat kritérium hodnoty a významu zajišťované povinnosti a okolnosti, které tu byly při porušení povinnosti, k čemuž citovala závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 156/2018. Dále uvedla, že ve světle níže uvedených skutkových okolností a toho, jaké povinnosti dopadají na soukromou vysokou školu zejména v oblasti povinnosti zajistit si financování, je naprosto zásadní pro samotnou školu, její fungování a toho, aby dodržovala právní předpisy to, aby předcházela tomu, že řada studentů nebude plnit svou povinnost hradit poplatky/úhrady spojené se studiem. Pro školu a její fungování je to zcela zásadní. Především tedy sjednaná smluvní pokuta ve smlouvě o studiu má ryze prevenční /nátlakovou funkci tak, aby škola předešla neplnění této povinnosti ze strany studentů. Žalobkyně připomíná, že je její veřejnoprávní povinností si zajistit zdroj financování. Z tohoto důvodu také škola nepřistoupila k fixní částce smluvní pokuty ve smlouvě, ale za každý den prodlení. Jednak z toho důvodu, aby studenti byly v prodlení co nejkratší dobu a škola si plnila svou zákonnou povinnost si zajistit zdroj financování a jednak právě s ohledem na přiměřenost. Je na vůli studenta, jak dlouho bude v prodlení, a tedy jaká výše smluvní pokuty bude. V daném případě je nutné také brát v potaz skutečnost, že primárním cílem je co nejrychleji donutit studenta, který je v prodlení, k úhradě školného jako jediného zdroje příjmů soukromé vysoké školy. Žalobkyně pak sama bez uplatnění smluvní pokuty vyzývá dlužníka (studenta) k úhradě školného v případě jeho prodlení s cílem, aby dlužník poplatky spojené se studiem uhradil, tedy aniž by uplatňovala smluvní pokutu. Teprve v případě, že dlužník tuto povinnost neplní, což je v řádu i několika měsíců, přistupuje k uplatňování smluvní pokuty. I tato okolnost by měla být významná v rámci posouzení přiměřenosti smluvní pokuty v daném individuálním případě. Teprve zkoumáním a prokázáním shora uvedeného je možné dospět k závěru, zda se jedná i v rámci spotřebitelských vztahů o nepřiměřenou smluvní pokutu, a tedy o zakázané ujednání. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřená závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu. V daném případě jsou podle žalobkyně zcela jasně splněny požadavky nepřekvapivosti, čitelnosti, srozumitelnosti, seznámení se s obsahem, resp. znalosti ujednání o smluvní pokutě a její přiměřenosti. Žalobkyně pak podotýká, že na vysokou školu se hlásí uchazeči, o jejichž volní a rozumové schopnosti nemůže být pochyb a žalobkyně si v této souvislosti dovoluje odkázat na ust. § 4 o. z. Je zcela zřejmé a je všeobecně známo komukoliv, nejen uchazeči, že na soukromých vysokých školách na území České republiky se hradí poplatky za studium, kdy škola ani nemá jinou možnost, jak celou činnost financovat a dostát svým povinnostem vyplývající z právních předpisů. Je naprosto přijatelný předpoklad, že osoba hlásící se na vysokou školu jako nevyšší formu vzdělávání vzdělávacího systému ČR, musí vědět a ví a tuto skutečnost si i zjistí, jaká je výše poplatků u žalobkyně, a to už jen z prostého důvodu, že výši poplatků žalobkyně zveřejňuje v rámci opatření rektora, kterým upravuje přijímací řízení na ten který rok a poplatky jsou jeho součástí tak, aby každý uchazeč, který chce ze své vůle absolvovat přijímací řízení na soukromé vysoké škole předem věděl, kolik budou činit jeho poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole. Dokonce sama žalobkyně má na svých www stránkách zveřejněn i obsah Smlouvy o vzdělávání s podrobným komentářem. Dále uvedla k vyváženosti smluvních stran a významu a hodnoty povinnosti, kterou smluvní pokuta zajišťuje, že povinnost soukromé vysoké školy poskytovat vzdělávání není závislé na uzavření smlouvy o studiu, ale tím, že soukromá škola v rámci správního řízení uchazeče přijme ke studiu a student bude zapsán do studia. Soukromá vysoká škola pak musí od tohoto okamžiku poskytovat vzdělávání a plnit veškeré povinnosti vyplývající z právních předpisů a dané akreditace bez ohledu na to, zda uzavřela či neuzavřela smlouvu o studiu v písemné formě, i když v případě, kdy se jedná o soukromou vysokou školu by bylo možné dovodit, že tím, že zájemce o studium podal přihlášku za stanovených podmínek zejména v otázce poplatků spojených se studiem se zavázal nejen plnit svou povinnost vyplývající ze zákona o vysokých školách, tj. hradit poplatky spojené se studiem, ale že byla de facto mezi účastníky uzavřena smlouva o studiu. Proti povinnostem vyplývajícím ze zákona o vysokých školách pro soukromou vysokou školu stojí povinnost uchazeče/studenta hradit poplatky spojené se studiem. Obdobně v případě ukončení poskytování vzdělávání není závislé na tom, zda je či není uzavřena smlouva, ale je nezbytné si uvědomit, že student může své studium ukončit na rozdíl od školy kdykoliv bez udání důvodu. Tedy pokud je uzavřena smlouva o studiu (viz polemika shora), nemění to nic na tom, že na rozdíl od školy, která může studentovi ukončit studium z taxativně uvedených důvodů dle zákona o vysokých školách, student své studium může ukončit kdykoliv bez uvedení důvodu (viz ust. § 56 odst. 1 písm. a/ ZVŠ). Škola se tak nemůže jen tak rozhodnout, že studentovi nebude poskytovat vzdělávání, tedy nemůže v případě uzavření smlouvy v případě studenta smlouvu ukončit např. z důvodů presumovaných v NOZ. A naopak, pokud by i ve sjednané smlouvě bylo sjednáno, že např. škola může smlouvu kdykoliv vypovědět a skutečně toto učinila, neměnilo by to na její povinnosti i tak nadále poskytovat vzdělávání, jak jí ukládá zákon. Škola se tak nemůže jen tak rozhodnout, že studentovi nebude poskytovat vzdělávání, tedy nemůže v případě uzavření smlouvy v případě studenta smlouvu ukončit např. z důvodů presumovaných v NOZ, ale je toto sjednáno jen pro případ ukončení studia dle zákona o vysokých školách a za tam uvedených podmínek. Není z podstaty věci možné, aby se jednalo o nevyváženou smlouvu, pokud jí škola s uchazečem uzavře. Tedy to, že škola uzavírá se studenty smlouvu o poskytování vzdělávání na této skutečnosti nic nemění, kdy tuto uzavírá tak, jak bylo zákonodárcem předpokládáno i v důvodové zprávě, kde jsou stanoveny v otázce platebních povinností další podrobnosti. Pokud navíc je vůbec ve světle povinností stanovených pro soukromou vysokou školu veřejným právem včetně způsobu vzdělávání, akreditace atd. a které tyto povinnosti nejsou tak duplicitně uvedeny v textu smlouvy samotné, neznamená to, že se např. jedná o nevyváženou smlouvu, když řada jejích povinností včetně toho, jakým způsobem bude poskytovat vzdělávání atd. je stanovena právním předpisem. Je nutné vycházet z toho, jaká je právní úprava poskytování vzdělávání na soukromých vysokých školách, co vše musí škola splnit a plnit z hlediska veřejnoprávních předpisů. Je zjevné, že ve smlouvě samotné je zcela nadbytečné uvádět veškeré povinnosti školy, které pro ni vyplývají z právních předpisů. J