75 Co 68/2026-81 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 352,56 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl co do zaplacení částky ve výši 25 442,53 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 200 Kč od 16. 9. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 48 595,09 Kč od 16. 9. 2024 do zaplacení (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 52 795,09 Kč s příslušenstvím, a to za skutkových tvrzení o tom, že s žalovaným dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, uzavřela smlouvu o úvěru č. , IBAN, na spotřebitelské zboží, jejíž součástí byla žádost o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce ve výši nejméně 10 000 Kč a o vydání úvěrové karty. Dne 20. 6. 2023 učinil žalovaný první výběr ve výši 10 000 Kč z bankomatu a celkově vyčerpal částku 48 448,87 Kč. Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, byl v prodlení s úhradou pěti splátek, žalobkyně čerpání úvěru pozastavila a úvěr zesplatnila. Přípisem ze dne 26. 8. 2024 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění pohledávek a k uvedenému datu tyto činily částku 54 480,49 Kč a sestávaly z neuhrazených splátek ve výši 7 275 Kč, poplatků za odeslání upomínek ve výši 450 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 113,53 Kč, smluvní pokuty ve výši 727,50 Kč, sankční platby při předčasné splatnosti ve výši 200 Kč a nesplacené jistiny ve výši 45 714,46 Kč. K zaplacení pak žalobkyně požadovala neuhrazenou jistinu ve výši 45 714,46 Kč a 5 neuhrazených splátek ve výši 7 080,63 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Rovněž tvrdila, že před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného.2. Po projednání věci okresní soud na základě provedeného dokazování učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně dne 15. 3. 2023 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl úvěr na koupi zboží (mobilní telefon) ve výši 6 704 Kč, výše měsíční splátky činila 745 Kč, počet splátek 10, roční úroková sazba 23,45 %, RPSN 26,14 %. Součástí smlouvy byla i smlouva o bezúčelovém úvěru prostřednictvím kreditní karty s úvěrovým rámcem. Žalovaný celkem vyčerpal 48 448,87 Kč, uhradil 18 361,90 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 8. 2024. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky. Na takto zjištěny skutkový stav okresní soud aplikoval ust. §§ 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) a dále ust. §§ 2395, 580,588 občanského zákoníku (dále jen OZ) se závěrem o neplatnosti úvěrové smlouvy, když žalobkyně ani přes poučení ze strany soudu neprokázala, že by řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, když se spolehla pouze na informace získaného od žalovaného, nahlížela do některých registrů, přičemž vůbec nenahlížela do centrální evidence exekucí. Z žádných důkazů nevyplývá, zda a jakým způsobem ověřila jeho příjmy a výdaje. Okresní soud tedy za podmínek ust. § 87 ZSÚ vypořádal vztah mezi účastníky tak, že žalobkyni přiznal částku 27 352,56 Kč jako rozdíl částky 45 714,46 Kč představující dlužnou jistinu a částky 18 361,90 Kč představující to, co žalovaný uhradil. Okresní soud nepřiznal žalobkyni požadovaný úrok z prodlení s ohledem na skutečnost, že dosud nenastala splatnost přiznaného nároku, když splatnost s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 napadeným rozhodnutím teprve stanovil.3. Proti uvedenému rozsudku, a to výrokové části II. brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že žalobkyni bude proti žalovanému přiznána dále částka 8 917,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 36 270,49 Kč od 16. 9. 2024 do zaplacení. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas se způsobem, jakým okresní soud vypořádal speciální bezdůvodné obohacení dle ust. § 87 ZSÚ. Okresnímu soudu vytýkala, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když pro vypořádání nezohlednil celkovou žalovaným vyčerpanou částku 54 632,39 Kč, ale částku 45 714,46 Kč označovanou jako dlužnou jistinu. V situaci, kdy žalovaný od žalobkyně získal částku 54 632,39 Kč a uhradil pouze částku 18 361,90 Kč, představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného částku 36 270,49 Kč a nikoliv částku 27 352,56 Kč. Proto požaduje dále přiznat částku 8 917,93 Kč. Dále žalobkyně brojí proti závěru okresního soudu o nepřiznání požadovaného příslušenství z bezdůvodného obohacení. V tomto směru je toho názoru, že úrok z prodlení by měl být přiznán ve vazbě na výzvu k úhradě zesplatněného dluhu ze dne 26. 8. 2024. Pokud okresní soud stanovil splatnost způsobem uvedeným v napadeném rozsudku, došlo dle žalobkyně k porušení rovnosti stran v řízení, když okresní soud „suploval“ neaktivitu žalovaného tím, že sám do řízení vnesl tvrzení, jež bylo ve prospěch žalovaného. Na podporu své argumentace odkazovala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105, či v rámci odvolacího jednání na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné ve vztahu k požadované části jistiny dluhu a částečně k požadovanému příslušenství.6. Za podmínek ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. krajský soud k důkazu provedl listinu, a to Přehled plateb (listina obsažená v souboru příloh A žalobkyně), z níž bylo zjištěno, že žalovaný od 22. 6. 2023 do 2. 1. 2024 od žalobkyně získal finanční prostředky v celkové výši 54 632,39 Kč a za období od 15. 8. 2023 do 13. 11. 2024 uhradil celkem 18 361,90 Kč.7. Jde-li o právní posouzení věci, pokud okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti uvedené smlouvy z důvodu dle § 87 ZSÚ, ostatně žalobkyně proti tomuto nebrojí, pak tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Naopak lze zcela přisvědčit žalobkyni v rámci její odvolací argumentace, že okresní soud nesprávně stanovil částku, která má být mezi účastníky řízení vypořádána jako bezdůvodné obohacení. Pokud ze závěru o skutkovém stavu věci vyplývá, že žalovaný na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy převzal celkem částku 54 632,39 Kč, přičemž žalobkyni vrátil 18 361,90 Kč, správně žalobkyně uvádí, že bezdůvodné obohacení představuje částku 36 270,49 Kč. V situaci, kdy okresní soud ve výroku I. napadaného rozsudku žalobkyni z uvedeného důvodu přiznal pouze částku 27 352,56 Kč, je zřejmé, že jeho rozhodnutí není správné.8. S ohledem na vše výše uvedené odvolací za podmínek § 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že žalobkyni dále přiznal částku 8 917,93 Kč.9. Věc rozhodující senát zdejšího krajského soudu při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka, spotřebitele, k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. § 87 ZoSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele - dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ.10. Pokud tedy okresní soud stran bezdůvodného obohacení v částce 27 352,56 Kč stanovil lhůtu (hmotněprávní) k zaplacení dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku,