8 Co 2/2026-61 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 12.406,58 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 12.406,58 Kč za dobu od 2. 9. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12.406,58 Kč za dobu od 2. 9. 2024 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, když se domáhala jeho změny tak, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Namítala, že již v žalobě tvrdila, že schopnost žalované úvěr splácet prověřila a její majetkové poměry zkoumala v dostatečném rozsahu. Tuto skutečnost potvrzuje i fakt, že žalovaná řádně platila poskytnutý úvěr v původní výši 5.000 Kč od jeho čerpání, tj. ode dne 16. 6. 2020 do měsíce června roku 2024. S ohledem na typ úvěru (revolving) byla žalovaná oprávněna za předpokladu dodržení smluvního ujednání o splatnosti splátek úvěr čerpat opakovaně, což se také dělo. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované nevycházela toliko z informací předložených samotnou žalovanou, nýbrž majetkovou situaci žalované prověřovala za využití údajů obsažených v úvěrových registrech, insolvenčním rejstříku a údajů vyplývajících z běžného bankovního účtu žalované před poskytnutím úvěru. Vzala pak v potaz doložené čisté příjmy žalované, přičemž tyto částky přiměřené ponížila o zjištěné běžné výdaje na bydlení, přičemž životní náklady žalované odpovídajícím způsobem nadhodnotila, když vycházela ze statistických údajů. Žalobkyně znala příjmy žalované, z dostupných údajů stanovila výdaje a měla přehled o dosavadních dluzích žalované. Pokud žalovaná spadla do dluhové pasti, stalo se tak až po uzavření úvěrové smlouvy. Celkové posouzení úvěruschopnosti žalované při znalosti její finanční a závazkové situace odpovídalo i závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 Ido 24/2021.3. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.4. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.5. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud jako na správná a úplná odkazuje. Odvolací soud přejímá zjištění okresního soudu, že žalobkyně – , právnická osoba, – a žalovaná uzavřeli dne , datum, smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru na běžném účtu žalované s možností čerpat peněžní prostředky, kdy limit kontokorentního úvěru činil 5.000 Kč. Současně si strany dohodly úrokovou sazbu ve výši 18,90 % ročně a povinnost hradit ceny a služby spojené s vedením kontokorentního účtu a běžného účtu. Ve stejný den stejným způsobem žalovaná podepsala také záznam o poskytnutí předsmluvních informací. Ve smlouvě nebyly uvedeny majetkové poměry žalované. Z dodatku ke smlouvě vyplynulo, že byl uzavřen mezi žalobkyní a žalovanou dne , datum, , obsahoval vlastnoruční podpis žalované a dohodu o tom, že výše kontokorentního úvěru na účtu č. , č. účtu, se od účinnosti dodatku mění na částku 10.000 Kč. Zároveň , Jméno žalobkyně, před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z žádosti žalované a potvrzení o jejím příjmu, kdy ke dni 3. 3. 2023 zaměstnavatel žalované potvrdil, že tato pracuje jako , Anonymizováno, s příjmem 19.700 Kč měsíčně. Pokud se dále jedná o zjištění ohledně zkoumání výdajové stránky žalované, pak žalobkyně před soudem prvního stupně v tomto směru ničeho netvrdila a neprokazovala, pouze následně v odvolání obecně uváděla, že úvěruschopnost žalované byla řádně prověřována, kdy její výdaje byly odvozeny od statistických dat. Z výzev k úhradě dluhu pak vyplynulo, že žalobkyně je vyhotovila pro žalovanou ke dni 19. 5. 2024 pro dluh ve výši 149 Kč, dále ke dni 10. 7. 2024 pro dluh ve výši 2.740 Kč s určením splatnosti ke dni 1. 9. 2024, dále ke dni 3. 9. 2024 pro dluh ve výši 13.306,58 Kč se splatností ihned a dále ke dni 14. 4. 2025 pro dluh ve výši 14.080,18 Kč ke dni 12. 4. 2025 s určením splatnosti ke dni 29. 4. 2025. Z podacího archu a dodejky bylo zjištěno, že výzvy byla žalované odeslány dne 15. 7. 2024 a dne 30. 4. 2025 vždy poštou na adresu trvalého pobytu.6. Odvolací soud se na daném místě dále plně ztotožňuje s právním závěrem vysloveným okresním soudem, že žalobkyně dostatečně ve smyslu ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. netvrdila rozhodné skutečnosti tak, aby bylo možno dospět k závěru, že splnila svou povinnost uvedenou v ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) náležitě důkladně zkoumat úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. V tomto směru se pak svou neúčastí u jednání okresního soudu zbavila možnosti být adekvátně poučena k nutnosti doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.). Dále je nutno připojit, že faktické splácení dluhu spotřebitelem po určitou dobu či nevznesení námitek vůči smlouvě a nárokům poskytovatele úvěru nesvědčí samo o sobě o schopnosti spotřebitele dluh splácet, když tyto okolnosti dostatečným způsobem nevypovídají o celkových schopnostech spotřebitele k úhradě všech jeho závazků a jeho poměrech. Opačný výklad je v rozporu s eurokonformním výkladem uvedené právní normy, neboť by umožňoval obcházet tuto zákonnou povinnost poskytovatele úvěru a spoléhat se na to, že spor nenastane či se následně nezjistí, že spotřebitel nebyl úvěruschopný – k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. C 755/22. Předmětnou úvěrovou smlouvu proto okresní soud správně hodnotil jako absolutně neplatnou dle ust. § 588 občanského zákoníku, právě s přihlédnutím k ust. § 86 a § 87 ZoSÚ, když žalobkyni nelze přisvědčit, že by dostála odborné péči při zkoumání aktivní (příjmové) a pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalované, tak jak požaduje již ustálená judikatura (k tomu srov. např. rozhodnutí nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).7. V daném případě tedy bylo na místě žalobní nárok žalobkyně posoudit dle ust. § 2991 občanského zákoníku a ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má vůči žalované právo na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částce, to vše v době odpovídající možnostem žalované. I v tomto okresní soud postupoval zcela správně. Bylo pak na žalobkyni, aby prokázala výši bezdůvodného obohacení. Žalobkyně k tomuto nabídla pouze výpis z běžného účtu žalované č. , č. účtu, za dobu od 1. 1. 2024 do 31. 10. 2024, tedy za dobu, která ani nepokrývá trvání tvrzeného vztahu mezi účastníky z neplatné úvěrové smlouvy (od 16. 6. 2020). Z této důkazní listiny tedy nebylo možno zjistit výši celkově vyčerpané částky za dobu trvání smluvního vztahu účastníků, ani celkovou výši částky, kterou žalovaná v průběhu doby splatila. Nebylo tedy možno určit, jaká část připadá na ten který nárok a pohledávka z bezdůvodného obohacení tedy nemohla být přezkoumána a osvědčena. Pokud se pak žalobkyně neúčastnila prvního jednání nalézacího soudu, zbavila se možnosti být i v tomto směru náležitě poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. (tj. o možnosti jiného právního posouzení nároku a k nutnosti doplnění rozhodných tvrzení a důkazů).8. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobkyně neprokázala výši bezdůvodného obohacení, proto okresní soud zcela správně žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl a jeho rozhodnutí tak bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno, a to včetně nákladového výroku.9. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, které by tak náležela náhrada nákladů odvolacího řízení v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované však žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.