8 Co 47/2026-66 – Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9.680 Kč, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 6.380 Kč od 30. 6. 2025 do 30. 9. 2025, úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6.380 Kč od 1. 10. 2025 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 690 Kč, smluvní úrok z prodlení z částky 6.380 Kč od 1. 10. 2025 v rozsahu přesahujícím úrok z prodlení přiznaný žalobkyni dle výroku I. rozsudku (odstavec II. výroku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2.420,90 Kč (odstavec III. výroku).2. Proti tomuto rozsudku, co do odstavců I. a III. výroku, podal žalovaný včas odvolání a domáhal se jeho změny tak, že žaloba bude dále zamítnuta v rozsahu příslušenství a nákladů řízení, v němž jejich souhrn přesahuje zákonný limit dle ust. § 122 odst. 5 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Měl za to, že účelem dotčeného ustanovení nebylo pouze oříznutí jedné konkrétní smluvní pokuty, ale zabránění kumulaci sankčních nároků, které by ve svém souhrnu vedly k nepřiměřenému navýšení dluhu fyzické osoby. Přestože okresní soud snížil smluvní pokutu na 50 % jistiny, současně přiznal smluvní úrok z prodlení (byť omezený na 90 dní), smluvní sankční poplatky, paušální náhradu dle nařízení vlády a plnou náhradu nákladů řízení. Tímto postupem došlo k tomu, že celková sankční zátěž výrazně přesahuje hranici 50 % jistiny. Soud prvního stupně posuzoval jednotlivé položky izolovaně, nikoliv podle jejich reálného ekonomického účinku. Formální rozdělení těchto položek na pokutu, úrok a náklady nemůže vést k obcházení zákonného limitu. Takový výsledek sporu je v rozporu se zásadou proporcionality a zachování dobrých mravů.3. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uváděla, že žalovaný ve své argumentaci v podaném odvolání zcela pomíjí charakter smluvní pokuty a smluvního (zákonného) úroku z prodlení, jako dvou samostatných institutů utvrzení splnění pohledávky. Výslovné znění § 122 odst. 3 ZoSÚ, které zcela jednoznačně stanoví samostatný limit pro smluvní pokutu a § 122 odst. 4 ZoSÚ, které stanoví obdobný limit pro smluvní úrok z prodlení. Přiznaná pohledávka ve výši 9.680 Kč se pak v daném případě sestává ze samotné jistiny poskytnutého úvěru ve výši 5.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1.080 Kč, poplatku za přijetí posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč, samotné smluvní pokuty ve výši 2.500 Kč a poplatku za odeslané upomínky ve výši 80 Kč. Limit podle § 122 odst. 3 ZoSÚ se vztahuje pouze na smluvní pokutu ve výši 2.500 Kč, kterou soud určil zcela správně jako součin jistiny úvěru ve výši 5.000 Kč a čísla 0,5.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. v části odstavce I. výroku - co do přiznané smluvní pokuty, co do přiznaného úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 6.380 Kč od 30. 6. 2025 do 30. 9. 2025, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6.380 Kč od 1. 10. 2025 do zaplacení, co do sjednaných poplatků a co do nárokovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky) a v navazujícím nákladovém výroku III., přičemž při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud v dané věci neshledal a tyto ostatně nebyly ani žádným z účastníků řízení namítány. Po tomto přezkumu odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.5. Okresní soud v projednávané věci správně dovodil, že celá žalovaná částka ve výši 10.370 Kč je dluhem žalovaného vzniklá součtem nesplacené jistiny úvěru (5.000 Kč), smluvní pokuty ve výši 3.190 Kč, poplatků za sjednání úvěru a čerpání ve výši 1.380 Kč, poplatků spojených s upomínáním k úhradě pohledávky ve výši 800 Kč. Dále pak žalobkyně požadovala sjednaný smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z nezaplacené jistiny a poplatků za sjednání a čerpání úvěru v celkové výši 6.380 Kč.6. Odvolací soud rovněž souhlasí se soudem prvního stupně, že na smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky je nutno v souladu s § 122 odst. 5 ZoSÚ aplikovat § 122 odst. 1, 2 a 4 ZoSÚ. Smlouva totiž byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným, který je podnikající fyzickou osobou, přičemž se žalovaný dostal do prodlení přesahujícím 90 dnů.7. Podle ust. § 122 odst. 1, 2, 4 a 5 ZoSÚ platí, že:Věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze:a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutub) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, neboc) smluvní pokutu.Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3.000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.Odstavce 1, 2 a 4 se použijí obdobně i na odloženou platbu, peněžitou zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu, kde dlužník, který je fyzickou osobou, avšak není spotřebitelem, je v prodlení delším než 90 dnů s plněním peněžitého dluhu. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut v takovém případě nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše odložené platby, peněžité zápůjčky, úvěru nebo obdobné finanční služby.8. Okresní soud na daném místě v prvé řadě správně uzavřel, že pokud se jedná o uplatněný nárok na smluvní pokutu, tento je ve smyslu ust. § 122 odst. 5 ZoSÚ důvodný pouze co do maximální výše v rozsahu ½ poskytnuté jistiny, tj. co do částky 2.500 Kč a ve zbylé části, tj. v částce 690 Kč již nikoliv. Dále pak správně uzavřel, že žalobkyně má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením dlužníka v prokázané výši 800 Kč (za zaslané 6x SMS a písemnou upomínku).9. Pokud se pak jedná o nárok žalobkyně na požadovaný úrok z prodlení, v souladu s § 122 odst. 1 písm. b) ZoSÚ může věřitel (žalobkyně) v případě prodlení dlužníka (žalovaného) s plněním jeho dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru sjednat úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení. Takto právním přepisem (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) stanovená výše úroku z prodlení, kterou je možno nejvýše sjednat, pak činila ke dni uzavření smlouvy o úvěru (26. 2. 2024) sazbu 12 % ročně. Pokud si účastníci ve smlouvě o úvěru sjednali úrok z prodlení v sazbě 0,5 % denně, tedy v sazbě 182,5 % ročně, tato sazba evidentně přesahuje zákonem (§ 122 odst. 5 ve spojení s § 122 odst. 1 ZoSÚ) dovolenou sazbu úroku z prodlení. Sjednanou výši úroku z prodlení je tak v daném případě třeba považovat ve smyslu § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) za absolutně neplatnou, když tato je rozporná s dobrými mravy a zcela zjevně i narušuje veřejný pořádek, neboť je v rozporu s ochranou spotřebitele. Na rozdíl od závěru okresního soudu je nicméně potřeba uvést, že sjednaná sazba úroku prodlení je neplatná od samého počátku a nelze ji přiznat ani po dobu prvních 90 dnů prodlení žalovaného, jak nesprávně učinil okresní soud.10. Uvedené však neznamená, že by žalobkyni nevznikl nárok na úrok z prodlení vůbec. S přihlédnutím k ust. § 1970 o. z. je nutno v daném případě dovodit, že je přípustné sjednání úroku z prodlení pouze v sazbě předpokládané zákonem a za ujednanou výši smluvního úroku z prodlení je tedy třeba v tomto případě považovat výši stanovenou v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy 12 % ročně. V tomto ohledu je pak možno odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005 či sp. zn. 32 Cdo 150/2007, podle nichž neplatnost smluvního ujednání o výši úroku z prodlení neznamená zánik nároku na zákonný úrok z prodlení, neboť tento nárok zůstal neplatným smluvním ujednáním nedotč