8 Co 90/2026-50 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 196.449,09 Kč a částku 561,69 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 114.872,46 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 302.351,69 Kč za dobu od 26. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 302.351,69 Kč za dobu od 26. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 4.941,80 Kč za dobu od 18. 12. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4.941,80 Kč za dobu od 12. 1. 2025 do zaplacení, byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne , datum, byla mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, na částku 300.000 Kč, která byla zaslána na účet žalovaného č. , č. účtu, , a to částka 8.157 Kč, částka 130.631,80 Kč byla zaslána na účet , č. účtu, a částka 161.211,20 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, . Na takto poskytnutou částku žalovaný uhradil částku 103.550,91 Kč (smlouva I). Dále byla dne 25. 1. 2023 mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva č. , hodnota, dne , datum, , na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr formou úvěrového rámce ve výši 8.000 Kč a následně 4. 5. 2023 byl tento úvěrový rámec snížen na 5.000 Kč (smlouva II). Žalovaný celkem vyčerpal částku 14.264,04 Kč, na kterou uhradil 13.702,35 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění ke dni 11. 1. 2025. Průměrný měsíční příjem žalovaného v rozhodné době, tedy v době uzavření daných smluv, činil 21.928 Kč.3. Tato skutková zjištění podřadil okresní soud pod ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a § 87 odst. 1, 2 citovaného zákona. Dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně neprokázala, jaké měl žalovaný pravidelné výdaje. Okresní soud z toho důvodu dané smlouvy považuje za neplatné dle § 87 odst. 1 ZoSÚ a uložil tak žalovanému povinnost uhradit rozdíl mezi poskytnutou částkou 300.000 Kč a částkou zaplacenou žalovaným 103.550,91 Kč, tj. 196.449,09 Kč (smlouva I) a rozdíl mezi poskytnutou částkou 14.264,04 Kč a uhrazenou částkou 13.702,35 Kč, tj. 561,69 Kč (smlouva II). Pokud se týká úroků z prodlení, okresní soud uvedl, že tento nárok vzniká až v okamžiku, kdy žalovaný soudem přiznané částky ve stanovené lhůtě neuhradí.4. Proti tomuto rozsudku, a to proti odstavci II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že v zamítavé části bude žalobě v plném rozsahu vyhověno. Namítala, že ve své žalobě tvrdila a dotvrdila poskytnutí úvěru, uvedla, z jakých částek se žalovaná částka sestává a své tvrzení opatřila důkazy. Má za to, že s ohledem na placení poskytnutých úvěrů žalovaným od jejich poskytnutí do měsíce září 2024 je patrné, že schopnost úvěry splácet žalovaným posoudila žalobkyně správně. Ve svém doplnění žaloby žalobkyně dotvrdila, jak bylo při posuzování schopnosti úvěr splácet postupováno, včetně běžných nákladů žalovaného, i když tento tvrdil opak. Žalobkyně přes zjištěnou informaci od žalovaného, že jeho náklady na nájemné jsou nulové a výdaje na běžnou správu také nulové, jak z doplnění žaloby vyplývá, stanovila náklady a výdaje žalovaného s ohledem na analýzu nájemného zpracovanou MMR ČR a taktéž dalšími náklady v doplnění žaloby uvedenými.5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.7. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud, jako na správná, úplná a odpovídající obsahu předložených důkazů.8. Pokud se týká právního posouzení věci, okresní soud správně posoudil smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 o. z. a správně se zabýval tím, zda před poskytnutím úvěru předchůdkyně žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného dle u st § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu, že žalobkyně nedostála své povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Měla sice zjištěny příjmy žalovaného, které dosahovaly částky 21.928 Kč, kdy žalovaný měl uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou, nicméně žalobkyně nezkoumala výdajovou stránku žalovaného a vyšla pouze ze statistických dat a aktuálních údajů o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení, jak rovněž vyplývá z doplnění žaloby (č. l. 14). Tyto pak stanovila na částku 14.000 Kč. Jestliže u úvěrové smlouvy I byly stanoveny splátky úvěru ve výši 5.931 Kč měsíčně, u smlouvy II ve výši 240 Kč, je zřejmé, že žalovanému na živobytí zbývala pouze částka cca 15.000 Kč, z čehož měl krýt veškeré výdaje na bydlení, stravu a další náklady. Dle názoru odvolacího soudu tak vůbec neměl být úvěr ve stanovené výši žalovanému poskytnut, a to rovněž s odkazem na závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že: „Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet… Z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno na jisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Za dané situace, kdy žalovaný měl příjem pouze 21.000 Kč, z toho 6.000 Kč vynakládal na splátky úvěrů a nebyla zřejmá ani jeho výdajová stránka, pak neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut.9. Z toho důvodu je nutno posoudit nárok žalobkyně na zaplacení dané částky z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z. a přiznat žalobkyni pouze rozdíl mezi žalovanému poskytnutými částkami a žalovaným částkami uhrazenými, jak k tomuto dospěl rovněž okresní soud, tedy v případě smlouvy I zbývá k úhradě částka 196.449,01 Kč a v případě úvěru smlouvy II ve výši 561,69 Kč.10. Postup okresního soudu je dále správný v tom, že nepřiznal žalobkyni úrokové příslušenství, poněvadž v době rozhodnutí okresního soudu se žalovaný nemohl dostat do prodlení s plněním, jak vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, kdy poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě mezi účastníky, určil splatnost soud, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.11. Jiná je situace v odvolacím řízení. Za situace, kdy žalovaný neplnil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, dostává se do prodlení a žalobkyni náleží úrok z prodlení od prvního dne prodlení. Rozsudek byl žalovanému uložen u soudu dne 20. 2. 2026, desátým dnem nastala fikce doručení, tj. dnem 2. 3. 2026, když tento den připadl na pondělí. Od následujícího dne počala běžet 15denní lhůta pro podání odvolání, která skončila dne 17. 3. 2026 a dnem následujícím, tj. 18. 3. 2026, nabyl rozsudek právní moci. Žalovaný měl plnit ve lhůtě tří dnů, tj. do 21. 3. 2026, tento den však připadl na sobotu, plnit měl tedy v nejbližší pracovní den, tj. v pondělí 23. 3. 2026. Pokud tak neučinil, od 24. 3. 2026 je v prodlení a žalobkyni náleží úrok z prodlení z přiznaných částek, tj. z částky 196.449,09 Kč a částky 561,69 Kč od 24. 3. 2026 do zaplacení, a to v zákonné výši 11,50 %. V tomto směru byl tedy rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Ve zbytku byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.12. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně.13. V řízení před soudem I. stupně byl žalovaný ve větší části úspěšný a náležela by mu tak náhrada nákladů řízení v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.14. Rovněž v