103 CO 27/2021-110 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. 11 C 78/2021-74 ze dne 30. 7. 2021 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu (v konečném znění) o uložení žalované„ ve smyslu ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona, aby upustila od diskriminačního jednání vůči žalobci, které spočívá v tom, že bez toho, aby měl žalobce zahalené dýchací cesty rouškou nebo respirátorem nebo jiným obdobným prostředkem, není obsloužen a je mu odpírán prodej výrobků žalované v její provozovně“ (výrok I.) a o uložení povinnosti žalované zaslat žalobci„ na adresu jeho právního zástupce písemnou omluvu…“ (blíže uvedeného znění; výrok II.). Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 10 164 Kč k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje v obci [obec] prodejnu (pekárnu), že v této provozovně dne 1. 3. 2021 zaměstnankyně žalované požadovala po žalobci při vstupu do provozovny zakrytí dýchacích cest, následně mu bylo zboží (nákup) vydáno venku a že dne 6. 3. 2021, s odkazem na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, jej odmítli bez roušky či jiné ochrany úst obsloužit, ačkoliv zaslal v mezidobí dne 2. 3. 2021 jednateli žalovaného e-mailem lékařské zprávy, které obsahují doporučení lékařů, aby s ohledem na své onemocnění dýchacích cest ochranu dýchacích cest nenosil, neboť její nošení vede ke zhoršení jeho zdravotního stavu. S účinností od 1. 3. 2021 byl mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-45 MIN/KAN, zakázán pohyb a pobyt osob mimo jiné v prodejnách bez specifikované ochrany dýchacích cest. Z povinnosti stanovené tímto opatřením existovaly výjimky, mezi něž však nepatřily osoby se zdravotním stavem, jehož se dovolával žalobce (onemocnění dýchacích cest). Na dveřích předmětné provozovny bylo umístěno upozornění, aby zákazníci vstupovali do provozovny s ochrannou rouškou a nekoncentrovali se v prodejně. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil dle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon; dále též jen„ antidiskriminační zákon“), zejména dle jeho ustanovení § 2 odst. 2, 3, § 3 odst. 1, 2 a § 10 odst. 1, a uzavřel, že žalobcem tvrzené jednání žalované spočívající v tom, že na rozdíl od osob, na něž dopadaly výjimky ze shora citovaného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, byl nucen v prodejně žalované nosit ochranu úst, přestože disponoval lékařskou zprávou, že nošení ochrany úst je u něj z důvodu jeho astmatu nevhodné, nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat diskriminace stanovených antidiskriminačním zákonem. V rozhodném období (března 2021) bylo účinné shora označené mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, které nestanovilo výjimku pro osoby s totožným zdravotním stavem, jako je tvrzený zdravotní stav žalobce; proto i žalobce byl povinen nosit ochranu úst, stejně jako ostatní osoby ve srovnatelném postavení s ním. Diskriminační jednání žalované nelze spatřovat v tom, že se chovala podle účinného mimořádného opatření, ve své provozovně toto opatření dodržovala, vyžadovala nošení ochrany po všech zákaznících, včetně žalobce. Zdůraznil, že„ po žalované nelze požadovat, aby si právně posuzovala dané mimořádné opatření a dle své úvahy zařazovala výjimky nad rámec výjimek v něm stanovených“. Žalované a ani civilnímu soudu nepřísluší posuzovat platnost a obsah daného mimořádného opatření. Žalovaná pouze dodržovala předmětné opatření a řídila se jeho obsahem, pod sankcí, která jí v opačném případě hrozila. Současně měla na dveřích do provozovny vylepeny podmínky vstupu, vstupem dovnitř zákazník tyto podmínky dobrovolně akceptoval. Podmínka ochrany dýchacích cest byla žalovanou stanovena pro všechny v souladu s opatřením Ministerstva zdravotnictví a byla přiměřeným omezením v zájmu ochrany zdraví ostatních zákazníků a zaměstnanců; nejednalo se o vytvoření překážek či podmínek, které by byly namířeny proti žalobci či jiné skupině lidí. Přihlédl k tomu, že v dané věci se jednalo o nasazení prostředků ochrany úst„ uvnitř provozovny s pekárenským zbožím, čili na dobu v řádu několika minut, a to v zájmu ochrany zdraví ostatních osob uvnitř pekárny“. V rozhodném období března 2021 pak, jak obecně známo, v České republice probíhala jedna z největších vln nákaz onemocněním Covid-19, tomu odpovídala přijímaná opatření. Zdůraznil, že„ žalobcem prosazovaná nutnost ochrany jeho zdraví se v daném případě tak dostala do konfliktu s ochranou zdraví ostatních osob, přičemž ochranu zdraví žalobce nelze stavit na ochranu zdraví jiných“. Nelze tak vyhovět nárokům uplatňovaným žalobcem„ na základě dodržování opatření (žalovanou), a to bez ohledu na skutečnost, zda bylo dotčené opatření následně zrušeno, jako tomu bylo v tomto případě“. V opačném případě by totiž byla„ založena právní nejistota směrem do minulosti pro osoby, které je (opatření) dodržovaly, jednak by napříště taková mimořádná opatření ztratila svůj smysl a podstatu“. Ke dni rozhodnutí soudu trvala povinnost ochrany úst dle předmětného opatření a žalobce nespadal do žádné z výjimek. To platí bez ohledu na skutečnost, zda předmětné opatření bylo vydáno v souladu se zákonem či nikoliv a bylo později zrušeno. K diskriminačnímu jednání ze strany žalované vůči žalobci tak nedošlo. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl. Považoval současně za nadbytečné provádět dokazování dalšími navrhovanými důkazy, když skutkový stav věci byl v rozsahu umožňujícím právní posouzení prokázán dostatečně spolehlivě. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, kterým jej napadl v celém rozsahu. V odvolání namítá, že trpí dlouhodobě dýchacími problémy. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví následně, s účinností od 30. 7. 2021, zavedla (dosud trvající) výjimky z povinnosti nosit ochranu dýchacích cest právě pro osoby s obdobným zdravotním postižením, jako má žalobce. Namítl, že soud měl posoudit zákonnost mimořádných opatřeních Ministerstva zdravotnictví ve vztahu k žalobci; zde odkázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2385/21 ze dne 16. 11. 2021, jenž dle jeho výkladu ukládá obecným soudům v soudních řízeních povinnost zkoumat zákonnost a ústavnost mimořádných opatření obecné povahy vydávaných Ministerstvem zdravotnictví, kdy i absence výjimky z tohoto opatření může založit závěr o nezákonnosti a neústavnosti celého opatření. Soud je přitom vázán pouze zákonem, nikoliv podzákonnými předpisy, natožpak opatřením obecné povahy. Nejvyšší správní soud soustavně jednotlivá mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví vydávaná podle pandemického zákona ve vztahu k ochraně dýchacích cest zrušuje, mj. také pro chybějící výjimku pro osoby se zdravotními komplikacemi. Žalovaná nebyla oprávněna vymáhat nošení respirátorů či roušek ve své provozovně. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví jí neukládaly povinnost, aby se v její provozovně nacházely pouze osoby s rouškou či respirátorem; opatření ukládalo povinnost pouze fyzickým osobám. Není proto pravda, že by žalované hrozila sankce, jestliže by po žalobci nošení ochrany dýchacích cest nevyžadovala. Žalobce se přitom domáhá ochrany před diskriminací z důvodu svého zdravotního stavu, což je jeden z nejsilnějších diskriminačních důvodů vůbec. I kdyby snad jednání žalované nemělo být diskriminační povahy, soud prvního stupně se měl zabývat tím, zda se nejednalo o nezákonný zásah do osobních práv žalobce. Soudy by měly„ pečlivě zvážit, zda skutečně umožní soukromým subjektům, jako je žalovaná, omezovat zákazníky, byť by to bylo s odůvodněním ochrany veřejného zdraví“. Žalobce připodobnil jednání žalované k situaci, kdy by odmítala vpouštět do své provozovny příslušníky romského etnika jen s poukazem na to, že je obecně známo, že typickými přenašeči hepatitidy A jsou příslušníci romské menšiny. Soud prvního stupně se dle žalobce nevypořádal s tím, zda žalobce posoudit jako osobu se zdravotním postižením a zda žalovaná neměla povinnost negativní dopady na zdraví žalobce zohlednit. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 Ao 6/2021-112, uvedl, že i ochrana před onemocněním Covid-19 musí brát v potaz možné negativní dopady prostředků užívaných k ochraně na zdraví osob. Povinnost obecných soudů zkoumat zákonnost a ústavnost opatření obecné povahy nelze odmítnout s poukazem na to, že nemají pravomoc k takovému přezkumu. Dle žalobce lze učinit příměr s osobami, které využívají asistenční psy, kdy obecně je dán zákaz vstupu do provozoven obchodů a služeb se psy, který má své opodstatnění; pro osoby, jejichž zdravotní stav či zdravotní postižení asistenčního psa vyžaduje, se však, přes aplikaci nepřímé diskriminace, dovozuje, že takový zákaz pro ně neplatí, neboť by na ně doléhal mnohem tíživěji, než na zbytek populace. Obdobná situace se týká