21 CO 5/2022-323 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kutné Hoře svým rozsudkem č.j. 11 C 24/2020 – 293 ze dne 26. 8. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku vymezeném v geometrickém plánu, jenž bude zpracován, kdy tento pozemek se sestává z části pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] v [katastrální uzemí] a výrokem II. uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27 800 Kč k rukám jeho právní zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. byla žalobci uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kutné Hoře do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady státu ve výši 29 885,90 Kč. 2. Žalobce se domáhal požadovaného určení s tím, že jeho prarodiče [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] darovali darovací smlouvou ze dne [datum] pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] do podílového spoluvlastnictví bratra žalobce [jméno] [příjmení] a sestřenice žalobce [jméno] [příjmení] s tím, že si ponechali pozemek [číslo] (později [číslo]) v k. ú. [obec], sloučený do silničního tělesa pro budoucí odprodej Okresní správě státních silnic. Prarodiče byli přesvědčeni, že pozemek parc. [číslo] je součástí silnice, která vede kolem pozemku žalobce parc. [číslo] protože nechtěli být vlastníky silnice, odprodali pozemek v roce 1995 žalovanému. Na části pozemku parc. [číslo] se však žádná komunikace nenachází, když jeho část je připlocena k ostatním pozemkům žalobce a ten ji užívá. Tvrdil, že mu tak prarodiče prodali pozemek parc. [číslo] ve zjevném omylu, když se domnívali, že prodávají komunikaci a nikoli jimi a žalobcem užívanou zahradu. Žalobce dovozoval, že mohlo dojít k posunutí hranic v katastrální mapě nebo jiné chybě a dále uváděl, že připlocené části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] nabyl vydržením, když je užívá od roku 1994, resp. 2001, přičemž jeho prarodiče na něj převedli pouze komunikaci, nikoli pozemek užívaný jím. Tvrdil, že pozemky užíval tak, že v roce 1995 srovnal bagrem terén od komunikace, vybudoval sjezdy a na přilehlých pozemcích vystavil rodinný dům a užíval je po celou dobu v dobré víře. Poukazoval na to, že žalovaný oproti tomu vlastnické právo k těmto pozemkům nevykonával ani jej neupozornil na to, že užívá jeho pozemek. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, znaleckým posudkem, výslechy svědků a účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, vzal za prokázané, že žalobce nabyl v průběhu devadesátých let vlastnické právo k pozemku pod původním parc. [číslo] (nyní [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]), což byla zahrada na svahu u rybníka. Mezi břehem rybníka a svahem se nachází komunikace, původně nezpevněná, posléze asfaltová (pozemek parc. [číslo]). Pozemek parc. [číslo] (nyní parc. [číslo]), manželé [příjmení] prodali žalovanému kupní smlouvou ze dne [datum] s prohlášením, že jej seznámili se stavem pozemku, který byl určen ke sloučení do silničního tělesa. Žalobce na svých pozemcích započal v roce 1995 s výstavbou rodinného domu, během této výstavby došlo k terénním úpravám v okolí domu, a to vybagrování svahu. V původním svahu byly uloženy železné trubky, které vymezovaly hranice pozemků. Pozemek původně nebyl oplocen, po výstavbě rodinného domu zde byl vybudován drátěný plot a po roce 2010 žalobce vybudoval betonový, který těsně přiléhá ke komunikaci – pozemku parc. [číslo] do kterého již zasahuje. Na pozemku parc. [číslo] se rovněž nachází lampa pouličního osvětlení, vybudovaná v osmdesátých letech, která je umístěna za betonovým plotem. Soud prvního stupně připomněl, že svědkyně [příjmení] nebyla schopna uvést, zda se lampa nacházela v oplocené části pozemku již v době, kdy bylo oplocení drátěné. Uvedl, že má za to, že takto zásadní skutečnost o domě kde žije, musela svědkyně zcela bezpečně vědět. Konstatoval, že její vyhýbavá odpověď svědčí o tom, že lampa pouličního osvětlení se původně nacházela vně drátěného plotu a betonový plot byl vybudován blíže ke komunikaci, než původní plot drátěný. Poukázal na to, že o tomtéž svědčí i skutečnost, že se žalobce po žalovaném domáhal přemístění lampy pouličního osvětlení až po stavbě betonového plotu, nikoli za existence plotu drátěného. Žalobce využívá komunikaci, resp. její část směrem k rybníku, k parkování svých vozidel; do výstavby betonového plotu parkoval i na části pozemku přilehlé k domu a měl zde uskladněn materiál. V roce 2018 pak byl žalobce ze strany žalovaného upozorněn, že plot je postaven na pozemku žalovaného, což vyústilo v podání této žaloby. 4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z“), ust. § 1090 odst. 1 o.z., ust. § 1091 odst. 2 o.z., ust. § 3036 o.z., ust. § 3066 o.z., ust. § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen„ obč. zák.“), ust. § 130 odst. 1 obč. zák., ust. § 134 odst. 1 obč. zák., ust. § 49a obč. zák. a ust. § 11 zákona č. 256/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. 5. Stran platnosti kupní smlouvy, kterou manželé [příjmení] prodali pozemek [číslo] dne [datum] žalovanému, prvostupňový soud konstatoval, že i pokud by byli prodávající v omylu, že prodávají pouze pozemek bezprostředně pod komunikací, tento omyl žalovaný v žádném případě nevyvolal nebo o něm nemohl vědět. Poukázal na to, že žalobce proto mohl toliko vydržet pozemek ve vlastnictví žalovaného na základě domnělého (putativního) titulu, t.j. na základě kupní smlouvy z roku 1979 (manželé [anonymizováno]) ve spojení s darovacími smlouvami z roku 1994 ([jméno] [anonymizováno]) a 2001 ([jméno] [anonymizováno]). Protože řádná vydržecí doba činí deset let, je vyloučeno, aby žalobce vydržel předmětné pozemky v režimu občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne [datum] a proto se, podle ust. § 3036 o.z., případné řádné vydržení musí posuzovat podle občanského zákoníku, platného před tímto datem. Aby žalobce vydržel předmětné pozemky, musel by je držet po celou dobu vydržecí doby a současně být v dobré víře ohledně svého vlastnického práva k nim. Tuto dobrou víru však soud prvního stupně na straně žalobce neshledal, jak to popsal v odst. 45 až 49 odůvodnění napadeného rozsudku. Tamtéž odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a za zcela liché označil přesvědčení žalobce, že místní komunikace končí tam, kde končí asfalt, popř. povrch komunikace. Poukázal na obecně známou skutečnost, že technické normy stanoví určitou šířku komunikace a pozemky bezprostředně okolo nich mají přinejmenším zvláštní režim v tom smyslu, že zde nemůže probíhat běžná výstavba a i takové pozemky jsou obvykle ve vlastnictví vlastníka komunikace. Připomněl i na definici silničního tělesa zákonem č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích. S ohledem na závěr znalce [příjmení] [příjmení], který uvedl, že hranice mezi pozemky [číslo] [číslo] hranice mezi pozemky [číslo] [číslo] byly vyznačeny železnými trubkami, dovodil, že pokud žalobce prováděl terénní úpravy kolem domu bagrováním svahu, musel na ně narazit. Konstatoval, že při normální opatrnosti, s odkazem na jím citovanou judikaturu, by žalobce musel při provádění terénních úprav narazit na vyznačení skutečných hranic sporných pozemků. Poukázal na to, že by ho to při obvyklé opatrnosti muselo vést alespoň k pochybnostem o jeho vlastnickém právu ke sporným částem pozemků, tedy že je vlastníkem pozemků až bezprostředně k veřejné cestě s tím, že konečnou odpověď by mu dalo nahlédnutí do katastrální mapy. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 11 zákona č. 256/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a contrario. Zdůraznil, že ze situace, zakreslené na geometrickém plánu, souvisejícím se stavebním povolením z roku 1995 a kolaudací rodinného domu, ve kterém byla stavba zaměřena, muselo být žalobci při vynaložení obvyklé opatrnosti zřejmé, kam sahá pozemek v jeho vlastnictví, resp. jak daleko je jeho dům od hranice pozemku. Stran lampy pouličního osvětlení, zřízené v osmdesátých letech, uvedl, že její přítomnost na sporném pozemku musela vést žalobce k pochybnostem o tom, kde je ve skutečnosti hranice mezi jeho pozemky a pozemky ve vlastnictví žalovaného. Připomněl, že z veřejně dostupné katastrální mapy a ortofotomapy je zcela zřetelné, že se betonový plot nachází již na pozemcích žalovaného, takže pokud žalobce stavěl betonový plot na jiném místě než původní drátěný (a posunul jej dále směrem k cizímu pozemku, ač dle stavebního povolení měl stavět na svém pozemku), mohl a měl se při vynaložení obvyklé opatrnosti přesvědčit o tom, kde fakticky leží hranice pozemků ve vlastnictví žalovaného. Uzavřel, že žalobce při vynaložení obvyklé opatrnosti mohl a měl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu sporná část pozemků patří, a to již od doby výstavby rodinného domu v roce 1995. Nemohl být tedy v dobré víře a nebyl tak oprávněným drži