22 CO 82/2022-80 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobkyni částku 126 406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dalším výrokem (II.) uložil žalovaným zavázaným společně a nerozdílně povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 36 420,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalovaní. V odvolání namítají, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalobce uhradil za žalované daň z nabytí nemovitých věcí, ač je tento závěr v přímém rozporu s ujednáními jak smlouvy o jistotním účtu, jehož majitelem byl jeden ze žalovaných, tak i s ujednáními kupní smlouvy ohledně platebních podmínek, zejména článku III. 3. 5. kupní smlouvy, podle kterého jednoznačně úhrada žalovaných na účet finančního úřadu byla povinností žalovaných. Soud prvního stupně se dostatečně a přesvědčivě nevypořádal s námitkami žalovaných, zejména srozumitelně a přesvědčivě nevysvětlil, proč by mělo převážit jediné ujednání kupní smlouvy nad několika ostatními ujednáními kupní smlouvy a smlouvy o jistotním účtu, která jsou s tímto jediným ujednáním, o které se opírá soud prvního stupně v rozporu, ve spojení se zjištěnými skutečnostmi, že žalovaní složili předmětné peněžní prostředky na jistotní účet, jehož majitelem byl jeden ze žalovaných a z tohoto jistotního účtu byly předmětné peněžní prostředky převedeny na účet finančního úřadu. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v odst. 16. je nesrozumitelné, soud prvního stupně zde dovozuje zjevné závěry, které nemají podporu v provedeném dokazování, jedná se pouze o spekulace soudu prvního stupně. Žalovaní současně spatřují nesprávné právní posouzení i v tom, že soud prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový právní vztah ustanovení § 1888 a násl. o. z., veřejnoprávní povinnost však nemůže přejít na jinou osobu v důsledku právního jednání zavázané osoby. Na to pamatuje ustanovení § 241 daňového řádu zákazem přenosu daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že placení daní není závazek ve smyslu občanského práva, nemohla ani žalobkyně platně převzít placení daně za žalované jako dluh ve smyslu ustanovení § 1888 a § 1889 o. z. Nadto ani ujednání článku VIII. 8. 1. kupní smlouvy podle názoru žalovaných neobsahuje projev vůle odpovídající převzetí dluhu za jiného, není v něm ani uvedeno, že by žalobkyně přebírala úhradu daně za žalované a měla tak nastoupit na jejich místo nebo že by se žalobkyně zavazovala vůči žalovaným, že splní jejich dluh. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní uhradili předmětnou částku daně z nabytí nemovitých věcí, když složili předmětné finanční prostředky na jistotní účet, jehož majitelem byl jeden ze žalovaných a z tohoto jistotního účtu byly předmětné peněžní prostředky převedeny na účet finančního úřadu v souladu se závazkem podle článku III. 3. 5. kupní smlouvy, podle kterého jednoznačně úhrada žalovaných na účet finančního úřadu byla povinností žalovaných. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s námitkou žalovaných, jak byly povinnosti ohledně kupní ceny vyjádřeny v kupní smlouvě, i z toho pohledu že kupní smlouva je smlouvou spotřebitelskou a pro žalované jako spotřebitele je třeba použít výklad nejpříznivější. Ujednání článku VIII. 8. 1. kupní smlouvy je v přímém rozporu s ujednáním článku III. 3. 5. kupní smlouvy a také s tím, že předmětná částka daně podle ujednání ve smlouvě o jistotním účtu byla hrazena z účtu, jehož majitelem byl jeden ze žalovaných. Soud prvního stupně se ve svém posouzení přesvědčivě nevypořádal ani s námitkou žalovaných, že pokud by bance, která vedla jistotní účet, nebylo předloženo daňové přiznání, příslušná částka by se i podle kupní smlouvy vracela žalovaným, ať už z jakéhokoliv důvodu, mezi které bezpochyby patří i to, že nevznikla povinnost podat daňové přiznání a daň odvést nebo by byli žalovaní od daně osvobozeni. Z uvedeného ujednání článku III. 3. 2. písm. b) kupní smlouvy je zcela zřejmá vůle smluvních stran reflektující to, že poplatníky daně byli žalovaní, kteří jsou povinni daň hradit a hradí ji, pokud daňová povinnost nevznikne či nepodají daňové přiznání či jsou od daně osvobozeni, částka určená k uhrazení daně, složená na jistotním účtu, náleží žalovaným a nikoliv žalobkyni. Současně žalovaní trvají na své námitce, že žalobkyně neprokázala, že by se její majetek zmenšil, když dle ujednání kupní smlouvy obdržela to, co obdržet měla. V doplnění svého odvolání pak žalovaní uvedli, že rozsudek soudu prvního stupně nevyhovuje požadavku na náležitosti rozhodnutí, soud prvního stupně v rozsudku zejména stručně a jasně neuvedl, jaké důkazy hodnotil, a to zejména co se týče protichůdných ujednání kupní smlouvy a smlouvy o jistotním účtu ve smyslu toho, že ujednání článku VIII. 8. 1. kupní smlouvy je v přímém rozporu s ujednáním článku III. 3. 5. kupní smlouvy. Žalovaní tak navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne. 3. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila s tím, že ve smlouvě nešlo o přenesení veřejnoprávní povinnosti ale o sjednání soukromoprávního závazku. Žalobkyně se k úhradě daně smluvně zavázala vůči žalovaným, přičemž sjednání takového závazku je s odkazem na základní zásady o. z. zcela jistě možné. To, že žalobkyně svůj závazek k úhradě splnila, je patrné i ze shodných vyjádření účastníků, kteří uvádějí, že daň byla hrazena příslušnému finančnímu úřadu z jistotního účtu a tedy způsobem sjednaným v předmětné kupní smlouvy. Jelikož fakticky daň za žalované uhradila žalobkyně ze svého výnosu z prodeje nemovitostí, požádala žalované o vydání bezdůvodného obohacení, neboť na straně žalovaných se jednalo prospěch získaný obohacením na úkor žalobkyně. Pokud žalovaní uvádějí, že bylo prokázáno, že uhradili předmětnou částku daně, když složili peníze na jistotní účet, pak žalobkyně uvádí, že na jistotní účet byl složen doplatek kupní ceny. Ani z ustanovení článku III. 3. 5. kupní smlouvy, na který žalovaní odkazují, nelze dovodit, že by žalovaní uhradili kupní cenu a zároveň daň z nabytí nemovitých věcí. Naopak to byla žalobkyně, která prostřednictvím jistotního účtu inkasovala kupní cenu a zároveň plnila svou smluvní povinnost k úhradě příslušné daně. Ve věci jde o vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv o požadavek další platby. Žalobkyně se jako prodávající za žalované jako kupující zavázala uhradit daň z nabytí nemovitých věcí. Pokud žalobkyně dle kupní smlouvy plnila za žalované, přičemž se následně ukázalo, že tato povinnost žalovaným vzniknout neměla a finanční úřad skutečně takto uhrazenou daň vrátil, pak jsou žalovaní povinni ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. vydat majetkový prospěch, kterého se jim v tomto důsledku dostalo. Pokud žalobkyně za žalované uhradila částku 148 342 Kč, která byla součástí doplatku kupní ceny a tuto částku poukázala na účet finančního úřadu, tak se výnos žalobkyně o tuto částku snížil. Naproti tomu žalovaní daň fakticky neuhradili. Žalobkyně tak navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta prvá o. s. ř. v celém rozsahu, dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné. 5. Z obsahu spisu má odvolací soud zjištěno, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k soudu prvního stupně dne [datum] domáhala po žalovaných zaplacení částky 126 406 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 126 406 Kč od [datum] do zaplacení, do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu. Žalobu odůvodnila tím, že jako prodávající uzavřela s žalovanými jako kupujícími dne [datum] kupní smlouvu o převodu nemovitostí, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky [číslo] vymezené v pozemku st. [číslo] v k. ú. [obec] a podílů o velikosti [číslo] na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec]. Kupní cena nemovitostí byla sjednána ve výši 3 708 550 Kč a byla vypořádána prostřednictvím bankovní úschovy u [právnická osoba] Dle článku VIII. 8. 1. smlouvy se smluvní strany dohodly, že daň z nabytí nemovitých věcí zaplatí žalobkyně prostřednictvím bankovní úschovy. Dle ustanovení článku III. 3. 2. písm. b) smlouvy měla být částka ve výši 148 342 Kč odpovídající dani vyplacena z úschovy nejpozději do pěti pracovních dnů od předložení kopie daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí s dokladem o doručení příslušnému finančnímu úřadu, na účet Finančního úřadu pro [územní celek]. Pokud by kopie daňového přiznání nebyla předložena, měla být částka převedena na účet žalovaných. Ve věci došlo k převodu nemovitosti dle smlouvy a část kupní ceny byla v souladu se smlouvou vyplacena příslušnému finančnímu úřadu. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu změnila finanční správa své stanovisko ohledně osvobození převodu jednotky vym