28 CO 151/2022-324 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou [datum] uložení povinnosti žalovanému k zaplacení výživného pro její osobu jakožto pro neprovdanou matku za období od [datum] do [datum] ve výši 100 euro měsíčně, tj. celkem 1 800 euro, s tím, že s žalovaným žila v družském vztahu, z něhož se dne [datum] narodil nezletilý syn [jméno] [příjmení]. Účastníci žili ve společné domácnosti do [datum], žalovaný jí na její výživu od té doby ničeho nepřispěl. Žalobkyně tvrdila, že od [datum] byl jejím příjmem rodičovský příspěvek ve výši 8 000 Kč měsíčně, který byl od dubna 2020 snížen na 7 000 Kč měsíčně. Žalobkyně žije s nezletilým synem účastníků v domě své matky, které měsíčně přispívá na domácnost 3 000 Kč, také vlastní byt v [obec], který je však zatížen hypotékou, již hradí z příjmů z nájemného z tohoto bytu. Své měsíční náklady vyčíslila žalobkyně na 10 200 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný dosahoval čistého výdělku ve výši 1 013 EUR měsíčně. Žalobkyně taktéž tvrdila, že vynaložila na těhotenské potřeby celkem 18 548 Kč v ČR a 112 EUR v [země] a požadovala z tohoto titulu uhradit 14 068 Kč, stejně tak požadovala uhradit polovinu nákladů na pořízení výbavy pro nezletilého ve výši 9 587 Kč. V rozsahu posledně uvedeného požadavku vzala žalobkyně žalobu v průběhu řízení zčásti zpět. 2. Žalovaný namítal, že žalobkyně uvedla řadu nepravd, on se mimo jiné podílel na pořízení výbavičky pro společného syna, uvedl i další platby, které nesl. Navrhl zamítnutí žaloby. 3. Okresní soud Praha-východ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl shora označeným rozsudkem, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému přispívat na výživu žalobkyně částkou ve výši 100 euro měsíčně vždy do 15. dne v měsíci s účinností od [datum] do [datum], kdy mu měl vzniknout na výživném dluh ve výši 1 800 euro, který mu mělo být umožněno splácet po 100 euro měsíčně do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek, zamítá (výrok I.), že se žaloba na uloženi povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni polovinu nákladů spojených s těhotenstvím do šestého měsíce vynaložených v České republice ve výši 14 068 Kč, zamítá (výrok II.), že se řízení v části návrhu na uloženi povinnosti žalovanému zaplatit polovinu jednorázového příspěvku spojeného s pořízením výbavy pro nezletilého v České republice před narozením ve výši 9 587 Kč zastavuje (výrok III.), že je žalobkyně povinna nahradit žalovanému náklady řízení 7 280 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a že se České republice – Okresnímu soudu v Příbrami náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.). 4. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Nezletilý [jméno] [příjmení] [jméno] se narodil [datum] účastníkům tohoto řízení. Jeho poměry byly upraveny dohodou rodičů, kterou schválil Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 13 Nc 6011/2019-372 Nezletilý byl svěřen do péče žalobkyně a žalovaný se zavázal přispívat na jeho výživu, počínaje dnem [datum], částkou 150 euro měsíčně. Současně se zavázal splácet dluh na výživném v celkové výši 800 euro po 50 euro měsíčně až do jeho úplného zaplacení. Dohodou rodičů byl upraven i styk žalovaného s nezletilým. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Účastníci uzavřeli podle právní úpravy platné v [země] dohodu o registrovaném partnerství č. [číslo] ze dne [datum]. Další účastníky navržené důkazní prostředky týkající se jejich soužití, majetkových poměrů a výše jejich potřeb soud prvního stupně v návaznosti na svůj právní názor (viz níže) neprovedl, což v odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil. 5. Soud prvního stupně nejprve řešil, zda je mezinárodně příslušný a následně podle jakého práva je třeba nárok uplatněný žalobkyní posuzovat. Vyšel z čl. 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne [datum], o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání s výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech výživného, dle kterého je takovým příslušným soudem soud v místě obvyklého bydliště oprávněného, tj. žalobkyně. Co do otázky rozhodného práva vyšel soud prvního stupně z Rozhodnutí Rady ze dne [datum] o uzavření Haagského protokolu ze dne [datum] o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím ([číslo]), konkrétně z čl. 3 odst. 1 tohoto Protokolu, ze kterého vyplývá, že je třeba posoudit uplatněný nárok dle práva obvyklého pobytu oprávněného. 6. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 920 odst. 1 a § 922 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že na žalobkyni je třeba, přes dohodu uzavřenou s žalovaným v [země], hledět jako na neprovdanou matku, neboť tato dohoda nesplňuje zákonné podmínky pro registrované partnerství v České republice, stanovené v § 656 a násl. o. z. Další podmínku pro možnost přiznat žalobkyní jí požadované nároky, spočívající v dodržení lhůty k podání žaloby, však tato podle názoru soudu prvního stupně nesplnila. Žalobu totiž podala až po uplynutí dvou let od narození nezletilého [jméno], přičemž uvedenou dvouletou lhůtu je třeba považovat za prekluzivní. Soud prvního stupně v tomto ohledu odkázal na dikci citovaného zákonného ustanovení § 922 odst. 2 o. z., na komentářovou literaturu ([příjmení], F., [příjmení], P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § [číslo] [obec]: Leges, 2016, s. [číslo]) a na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1133/21, které se k délce lhůty, počátku a konci jejího běhu a k jejímu charakteru jednoznačně vyjadřuje. Za těchto okolností soud prvního stupně žalobu v části požadavku na zaplacení výživného a nákladů neprovdané matky zamítl, v části návrhu na úhradu části nákladů na pořízení výbavičky pro nezletilého podle § 96 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil. 7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1, § 150 a § 151 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně zohlednil, že žalobkyně podala návrh v době, kdy se mohla setkat s různými výklady § 922 odst. 2 o. z. ohledně zachování lhůty a jejího charakteru, odkazované rozhodnutí Ústavního soudu bylo vydáno až [datum]. Proto soud prvního stupně aplikoval § 150 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení ve prospěch jinak plně úspěšného žalovaného ve výši jejich jedné poloviny. Tyto náklady představují odměnu za čtyři úkony právní služby (kalkulované z předmětu sporu ve výši 44 028 Kč) po 3 340 Kč podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT, tj. celkem 14 560 Kč, z čehož byla žalobkyni uložena povinnost k zaplacení jedné poloviny této částky – 7 280 Kč. Náhradu nákladů spojených s překladem písemností do řečtiny soud prvního stupně státu nepřiznal s poukazem na právo účastníka jednat v mateřském jazyce. 8. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výrokům I., II. a IV., podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že soudem prvního stupně citované rozhodnutí Ústavního soudu není možné v této konkrétní věci aplikovat a nelze učinit závěr o zániku práva žalobkyně. Tj. soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Mělo by být provedeno dokazování a teprve na základě zjištěného stavu by mělo být rozhodnuto. Aplikace závěrů Ústavního soudu, s nimiž žalobkyně nesouhlasí, by podle názoru žalobkyně mohla vést až k absurdním situacím a k absurdním nárokům na neprovdané matky. Podle jejího názoru se může maximálně jednat o promlčecí dobu (která však počne běžet až od uplynutí dvou let od porodu), přičemž žalovaný námitku promlčení vznesl až poté, co byla otázka běhu lhůt v řízení diskutována. Podle mínění žalobkyně navíc řešil Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí otázku běhu lhůt pouze okrajově. A vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí odmítavé, tak právní názor v něm vyslovený není pro ostatní soudy závazný. Ve výsledku žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 9. Žalovaný se vyjádřil k odvolání tak, že jak z rozhodnutí Ústavního soudu, tak i z textace občanského zákoníku je zjevné, že pakliže není nárok uplatněn ve lhůtě dvou let, nelze se jej domoci. Navíc žalobkyně odcestovala i s dítětem z [země] na základě svého vlastního rozhodnutí. Podle názoru žalovaného žalobkyně nijak neprokázala důvodnost požadovaných částek. Ve výsledku žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výrok III. nebyl odvoláním dotčen a již samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 3 o. s