24 CO 208/2022-146 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce na určení, že žalobce je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců po zůstavitelce [jméno] [příjmení], která zemřela [datum] (výrok I.), ve vztahu žalobce a žalovaného 1. [jméno] [příjmení] a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 1. [jméno] [příjmení] náklady řízení 8 400 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [jméno], advokáta, se sídlem v [obec a číslo] (výrok II.), ve vztahu žalobce a žalovaný 2. a 3., [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce má na své straně dán naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení svého dědického práva po zůstavitelce [jméno] [příjmení], která zemřela [datum], neboť mu bylo pozůstalostním soudem v rámci pozůstalostního řízení této zůstavitelky uloženo za povinnost podat k soudu (Okresnímu soudu v Berouně) spornou žalobu na určení svého dědického práva po zůstavitelce ze zákona proti ostatním účastníkům pozůstalostního řízení této zůstavitelky, jimiž jsou [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a to pod sankcí toho, že, neučiní-li tak, nebude k němu jako k zákonnému dědici zůstavitelky v dalším pozůstalostním řízení po zůstavitelce přihlíženo a bude mu náležet, coby nepominutelnému dědici s postavením věřitele, nárok na vypořádání povinného dílu. Bez tohoto určení je tedy jeho právní postavení nejisté. Tuto svoji žalobu žalobce podal ke spornému soudu zcela v souladu s odkazujícím usnesením pozůstalostního soudu a v rámci lhůty, která mu byla k podání této žaloby pozůstalostním soudem stanovena, tedy včas. Výsledky provedeného dokazování přinesly to zjištění, že zůstavitelka zemřela [datum], se zanecháním závěti, která byla sepsána formou notářského zápisu, jenž má všechny náležitosti, stanovené notářským řádem, v níž za svého univerzálního dědice povolala svého syna [jméno] [příjmení]. Žalobce a žalovaný 1. jsou syny zůstavitelky, žalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jsou vnoučaty zůstavitelky, kdy jejich otec, syn zůstavitelky, [jméno] [příjmení], se sám nedožil smrti zůstavitelky, když zemřel [datum]. Žalobce v pozůstalostním řízení zůstavitelky tuto závěť zůstavitelky napadl námitkou její absolutní neplatnosti tím svým tvrzením, že v době pořízení této závěti (2005) zůstavitelka trpěla duševní chorobou, která jí bránila o svém majetku pro případ smrti závětí pořídit, když konkrétně tvrdil to, že zůstavitelce v době pořízení závěti bylo 75 let, byla silně sklerotická až senilní, zčásti dementní, neuvědomovala si význam pořízení pro případ smrti, po smrti svého manžela v roce [anonymizováno] se totiž zcela zůstavitelka uzavřela tzv. do svého světa, změnám ve společnosti nerozuměla, nezajímala se o ně, neuvědomovala si význam pořízení pro případ smrti, notářka ji poučila čistě formálně, navíc toto poučení ani nepochopila. Dále namítal, že zůstavitelka v době pořízení závěti špatně viděla a špatně slyšela, užívala poměrně mnoho léků, a to i na úzkostné stavy – deprese, nemusely tak být nutně ani splněny všechny formální náležitosti ve vztahu k z její strany pořízené závěti ve formě notářského zápisu. Se szcela shodným svým tímto tvrzením pak žalobce přišel i do tohoto sporného řízení. Při vyhodnocení v řízení provedených důkazů je namístě uzavřít, že toto jeho tvrzení bylo v tomto sporném řízení vyvráceno, konkrétně výpovědí notářky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která posuzovanou závěť zůstavitelky sepisovala, se zůstavitelkou osobně jednala, výpověďmi svědků, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Tito dva svědci, byť v lékařském oboru psychiatrie laici, se se zůstavitelkou v rozhodné době osobně kontaktovali, uváděli ve svých výpovědích takové konkrétní údaje, z nichž nevznikají žádné pochybnosti o tom, že by snad zůstavitelka nebyla v rozhodné době plně způsobilá k pořízení závěti. Tito slyšení svědci zůstavitelku osobně znali po velmi dlouhou dobu, popsali, že v osobních kontaktech s ní vnímali, že její zdravotní stav se postupně zhoršuje, potvrdili však, že se jednalo o zhoršující se fyzický její zdravotní stav, nikoliv stav duševní, že při osobním kontaktu s nimi zůstavitelka v rozhodné době, ale v zásadě až do své smrti, byla plně orientována osobou, místem, časem, situací., Notářka, jako úřední osoba s mnohaletou úřední zkušeností v oboru, jednoznačně potvrdila, že svým pohovorem se zůstavitelkou nezískala žádné konkrétní pochybnosti o tom, že by snad zůstavitelka nebyla plně způsobilá k pořízení závěti, v opačném případě by totiž zcela jistě zůstavitelce odmítla jí požadovanou závěť sepsat, potvrdila, že zůstavitelce poskytla potřebná poučení, že jednala se zůstavitelkou. Za tohoto stavu provedeného dokazování je nadbytečným provádět v řízení další dokazování, jež žalobce ve své žalobě navrhoval, obzvláště pak v situaci, kdy se k jednání soudu, ač řádně a včas předvoláni, nedostavili žalobce a jeho prvání zástupce, protože se tímto zbavili případné možnosti být ze strany soudu poučeni. Sama o sobě o nepříznivém duševním stavu zůstavitelky v rozhodné době ničeho konkrétního nevypovídá ani okolnost zůstavitelkou uzavřené dohody o zániku nájmu bytu z [datum], když současně bylo zjištěno, že zůstavitelka se svým bydlením v [obec] nebyla spokojená, s ukončením nájemního vztahu získala finanční prostředky (100 000 Kč), odstěhovala se do zrekonstruované chaty v [ulice] [anonymizováno], kde až do své smrti žila a cítila se zde velmi spokojená a šťastná. Uzavřel tedy, že z výsledků provedeného dokazování vyplývá to, že je vyvráceno tvrzení žalobce o přítomnosti duševní poruchy u zůstavitelky k datu sepisu zkoumané závěti. Za té situace, kdy žalobce tvrdil pouze to, že zůstavitelka špatně slyšela a špatně viděla, nebylo potřeba v řízení ničeho dalšího prokazovat z hlediska zachování formálních náležitostí projednávané„ notářské závěti“, platí-li, že i osoby neslyšící, které nemohou číst a psát, mohou pořídit poslední vůli formou notářského zápisu. Tedy i pro ten případ, že by snad zůstavitelka vůbec neslyšela, což ale žalobce ani netvrdil, splňovala by posuzovaná závěť zůstavitelky zákonnou formu. Vzhledem k tomu, že závěť byla zůstavitelkou sepsána již v roce [rok] a zůstavitelka zemřela pak až v roce [rok], ve smyslu § 3028 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, je namístě při posouzení platnosti zkoumané závěti vycházet i nadále ze z. č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. S ohledem na závěr o platnosti zůstavitelkou pořízené závěti ve prospěch (univerzálně) dědického práva po zůstavitelce pouze jejího syna [jméno], tedy žalovaného 1., bylo namístě o podané žalobě žalobce rozhodnout zamítavě. 3. Včasné odvolání si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, prostřednictvím svého zástupce, podal žalobce. Navrhl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V důvodech tohoto svého odvolání vytýká soudu prvního stupně nesprávné zjištění rozhodného skutkového stavu věci, nesprávné právní posouzení věci. Namítá rovněž i nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Z jeho pohledu soud prvního stupně pochybil, pokud neprovedl v řízení jím navržené relevantní důkazy k prokázání svého tvrzení o přítomnosti duševní poruchy u zůstavitelky v rozhodné době. Zdůrazňuje pak především relevantně jím navržený důkaz zdravotnickou dokumentací zůstavitelky z rozhodné době u jejího praktického lékaře, kterou neměl možnost sám si obstarat, tuto mohl a měl vyžadovat soud. Pokud tak neučinil, zatížil důkazní řízení zásadní vadou, kterou nelze tzv. napravit v odvolacím řízení. Třebaže se odvolací soud pokusil o zajištění této zdravotnické dokumentace, tak z jeho pohledu tímto svým pokusem pouze zjistil potřebu dalšího zjišťování, neboť, není-li již tato zdravotnická dokumentace zůstavitelky dostupná u jejího bývalého praktického lékaře [anonymizováno] [příjmení], pak měla-li být správně postoupena dalšímu praktickému lékaři zůstavitelky, který později o zůstavitelku pečoval, bylo potřeba po ní dále pátrat, což se nestalo, v tomto směru žádné zjišťování činěno již odvolacím soudem nebylo. Provedení tohoto zjišťování je pak z hlediska důkazního návrhu obsaženo v zásadě již v původním jeho důkazním návrhu. S tou skutečností, proč se tímto konkrétním důkazem soud prvního stupně nezabýval, se v důvodech svého rozhodnutí řádně nevypořádal. Stejně tak se soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí řádně nevypořádal ani s tím, proč nebyl proveden důkaz další jím navrženou zdravotnickou dokumentací, jde-li o odborné lékaře (oční, ušní) zůstavitelky. Navrhovány pak byly soudu prvního stupně v jím podané žalobě i další důkazy, konkrétně účastnické výpovědi a především pak znalecký posudek z oboru psychiatrie. I tyto důkazy soud prvního stupně zcela ignoroval a ve svém rozhodnutí pak přesvědčivě neodůvodnil, proč k tomuto přistoupil. S touto skutečností pak nikterak ne