26 CO 60/2022-203 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se původní žalobce ([jméno] [anonymizováno]) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. 112, jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku parc. [číslo] vše zapsáno na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] úřadu pro [územní celek], [stát. instituce] (dále případně jen„ Nemovitosti“). Ve výroku II. uložil původnímu žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 18 070 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. 2. Soud I. stupně se zabýval žalobním tvrzením původního žalobce, že Nemovitosti nabyl se žalovanou za trvání jejich manželství kupní smlouvou ze dne [datum] do tehdy bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Po zániku jejich manželství rozvodem dne [datum] došlo mezi nimi k uzavření konkludentní dohody o vypořádání BSM ohledně Nemovitostí tak, že tyto připadly do výlučného vlastnictví původního žalobce, stejně jako ojetý osobní automobil Škoda 120 GLS. Naproti tomu na žalovanou bylo převedeno výlučné užívací právo k bytu 3+1 na adrese [adresa] (dále jen Byt“), včetně bytového vybavení, což je ekvivalentní protihodnota. Původní žalobce [příjmení] užíval pokojně po dobu více než 30 let, žalovaná po rozvodu nikdy o užívání Nemovitostí neprojevila zájem. Teprve [datum] podala žalovaná u příslušného katastrálního úřadu návrh, na základě kterého došlo k zápisu práva podílového spoluvlastnictví původního žalobce a žalované k Nemovitostem, každý v rozsahu id. ½ k celku. Původní žalobce se proto touto určovací žalobou domáhal, aby stav zapsaný v katastru nemovitostí byl uveden do souladu se skutečným právním stavem. Pokud by neobstál závěr, že Nemovitosti získal do svého výlučného vlastnictví konkludentně uzavřenou dohodou o vypořádání BSM, má za to, že jejich vlastnictví nabyl mimořádným vydržením dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále případně jen „o. z.“). 3. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že výše zmíněnou kupní smlouvou nabyli původní žalobce a žalovaná [příjmení] do BSM. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 1986, sp. zn. 14 C 168/86, s právní mocí ke dni [datum]. V současné době jsou v katastru nemovitostí jako vlastníci Nemovitostí zapsáni původní žalobce a žalovaná, každý s podílem id. ½ k celku. Dříve byly Nemovitosti evidovány jako součást jejich BSM. K uzavření tvrzené konkludentní smlouvy o vypořádání BSM mezi nimi nedošlo. Tento závěr učinil soud I. stupně na základě skutečnosti, že původní žalobce sice reálně Nemovitosti užíval po rozvodu manželství sám, nikdy se však nesnažil zjistit aktuální evidovaný stav zápisu vlastnického práva, případně požádat o změnu zapsaného stavu (vyžádáním písemného potvrzení o dohodě od žalované a jejím předložením příslušnému orgánu evidence nemovitostí). Naopak sám původní žalobce v korespondenci s žalovanou v letech 2020 a 2021 uznával, že Nemovitosti nejsou jeho majetkem a po žalované žádal, aby na něj svůj podíl převedla za nabízené„ odstupné“. Původní žalobce tedy po celou dobu věděl, že k dohodě se žalovanou o vypořádání BSM ohledně Nemovitostí nedošlo, přičemž ani on a ani žalovaná tento stav dlouhodobě neřešili. Dle soudu I. stupně za této skutkové situace došlo k vypořádání BSM původního žalobce a žalované k Nemovitostem zákonnou fikcí dle § 149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále případně jen „obč. zák.“), podle níž po třech letech od zániku BSM rozvodem jejich manželství za uvedených okolností přešly Nemovitosti do jejich rovnopodílového spoluvlastnictví. Pokud se původní žalobce domáhal alternativně požadovaného určení s odůvodněním, že Nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví mimořádným vydržením dle § 1095 o. z., ani z tohoto pohledu neshledal soud I. stupně žalobu jako důvodnou. Usoudil, že nezbytnou podmínkou mimořádného vydržení byla poctivá držba práva, ke které však nedochází, pokud držitel věděl o tom, že vykonává právo, které mu nenáleží. V daném případě přitom žalobce podle skutkových zjištění věděl, že k vypořádání BSM se žalovanou ve skutečnosti nikdy nedošlo, a proto musel i vědět, že po třech letech od rozvodu jejich manželství nastoupila fikce vypořádání BSM v podobě vzniku podílového vlastnictví k Nemovitostem. Původní žalobce tedy jako nepoctivý držitel nemohl výlučné vlastnické právo k Nemovitostem nabýt ani podle institutu mimořádného vydržení. Ze všech uvedených důvodů proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. Proti tomuto rozsudku podal původní žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Namítl především, že pokud soud I. stupně z jeho předžalobních pokusů obsažených v korespondenci z let 2020 a 2021 (které činil jako laik v oboru práva) dovodil, že k uzavření, a to ani konkludentní dohody se žalovanou o vypořádání BSM nedošlo, tento závěr nemůže obstát a je vnitřně rozporný, protože za situace, kdy bylo rovněž prokázáno, že žalovaná získala pro sebe původně společný Byt účastníků, muselo by platit, že i tento Byt zůstal jim oběma. Případně by muselo platit, že nejhodnotnější složka BSM – Byt by zůstal žalované, aniž došlo k vypořádání ohledně Nemovitostí, což by bylo zjevně nespravedlivé. Dle původního žalobce naopak lze ze zmíněné předžalobní korespondence dovodit, že byl po celou dobu přesvědčen o svém nároku mít Nemovitosti ve svém výlučném vlastnictví. Pokud nabízel žalované„ odstupné“ za uvedení stavu zapsaného do katastru nemovitostí do souladu s více jak 30 let trvajícím stavem faktickým, tedy do stavu, kdy bude zapsán jako výlučný vlastník Nemovitostí, činil tak pouze ve snaze vyhnout se nákladnému a zdlouhavému soudnímu sporu. To plyne např. z obsahu e-mailové zprávy ze dne [datum], kde uvádí:„ …Jsem ochotný bez ohledu na můj názor poskytnout ti za tvůj souhlas s převedením podílu na mě odstupné.“ 5. Pokud by se jednalo o nabytí vlastnického práva vydržením, tak podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bylo by bez právního významu, že se vydržitel případně snažil o smírné řešení např. nabídkou koupě vydržené věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). V souvislosti se závěrem soudu I. stupně pro účely posouzení mimořádného vydržení, že původní žalobce nedržel předmětné nemovitosti poctivě, poukázal na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2145/2006, v němž je citace z komentáře k ustanovení § 1477 o. z. o., podle kterého, držitel nemovitosti, který ji nabyl tradicí bez knihovního zápisu, ví, že není vlastníkem, a přesto je držitelem poctivým. V tomto komentáři se rovněž uvádí, že poctivým je ten držitel, který neví, že se dopouští bezpráví a ani nezná skutečnosti, z nichž by se taková okolnost podávala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, původní žalobce poukázal na to, že účelem vydržení v obecné rovině je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Dále poukázal opětovně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, podle něhož dlouhodobá držba, v daném případě více než padesátiletá, nasvědčuje dobré víře držitel, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nemovitosti přistoupil k řešení věci, pokud by sám již dříve měl za to, že držitel užívá jeho pozemek. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2250/2011, poukázal na závěr, že přípustná je i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí, pokud lze její oprávněnost dovodit z dalších okolností držby. Původní žalobce má za to, že poctivost jeho držby Nemovitostí vyplývá z toho, že po rozvodu manželství získala žalovaná z BSM jeho nejhodnotnější část, a to Byt. Původní žalobce tak byl důvodně přesvědčen, že jako protihodnota mu náleží výlučné vlastnické právo k Nemovitostem. V souladu s tímto přesvědčením, se chopil jejich držby, kterou vykonával více než třicet let, včetně údržby a rekonstrukcí na vlastní náklady, přičemž po celou tuto dobu se žalovaná vůči tomu nijak nevymezila. Původní žalobce tedy nevěděl, že uchopením této držby se dopouští bezpráví, ani neznal okolnosti, ze kterých by se to podávalo. Z hlediska poctivosti vykonávané držby mu soud I. stupně nesprávně přičetl k tíži, že se po celou dobu neřešil podle něj nesprávný stav zápisu vlastnického práva k Nemovitostem. Naopak, podle něj, za situace, kdy žalovaná věděla, že žalobce [příjmení] dlouhodobě užívá výlučně pro sebe, chovala se nedbale, pokud se o Nemovitosti dlouhodobě nezajímala, a nepostarala se dříve o nápravu podle jejího názoru nesprávného stavu zápisu vlastnického práva k Nemovitostem, ač se podle svého názoru považovala za jejich spoluvlastníka. 6. Původní žalobce v odvolání dále namítl, že pokud k prokázaní svého tvrzení o konkludentní dohodě o vypořádání BSM se žalovanou ve vztahu k Nemovitostem předložil jako důkaz písemné prohlášení [jméno] [příjmení] a soud k tomuto důkazu nepřihlédl z důvodu nevěrohodn