24 Co 111/2024-155 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě a uložil České republice souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené u Okresního soudu o v Berouně pod sp. zn. 22 Sd 6/2021. Vycházel z toho, že úschova byla složena usnesením z trestního řízení vzhledem k pochybnostem o tom, kdo je vlastníkem pozemku. Ve sporném řízení o určení vlastnictví bylo fakticky rozhodnuto, že vlastníkem je žalobce na základě pravomocného rozhodnutí soudu. K tomu, že měl být přečerpán restituční nárok, nelze přihlížet, ani k tomu, že se tak stalo v důsledku nedbalostního trestného činu zaměstnanců , právnická osoba, . Shledal, že souhlas žalovaného je třeba nahradit.2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že žalobce přečerpal restituční nárok, vzniklo mu bezdůvodné obohacení, vydání pozemku bylo nezákonné a musí být vydáno bezdůvodné obohacení. Žádal, aby rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.3. Žalobce ve svém vyjádření navrhoval potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně s tím, že v tomto řízení může soud řešit jen to, kdo je vlastníkem předmětu úschovy. Žaloba České republiky na určení vlastnictví byla zamítnuta a je zřejmé, že vlastníkem je žalobce.4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvého stupně není správné, avšak ze zcela jiných důvodů, než které byly namítány v odvolání.5. Z obsahu spisu v dané věci vyplývá, že žalobce se domáhal nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy, která vznikla podle žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2021 č. j. 45 T 9/2019-17214, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2021 sp. zn. 8 To 90/2021 a je vedena u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 22 Sd 6/2021.6. V průběhu odvolacího řízení žalobce rozšířil žalobu o „alternativní petit“, jímž by bylo určeno, že předmět úschovy není složen do úschovy soudu. Vzhledem k tomu, že svou povahou jde o uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, odvolací soud postupem podle § 216 odst. 2 o. s. ř. rozšíření žaloby o tento alternativní petit zamítnul.7. V průběhu odvolacího řízení bylo zjištěno z vyjádření žalovaného, že dne 14. června 2024 měl podat u Okresního soudu v Berouně návrh na zastavení úschovního řízení.8. Z usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 17. července 2024 č. j. 22 Sd 6/2021-71, které nabylo právní moci 3. srpna 2024, bylo zjištěno, že ve věci dané úschovy bylo řízení o úschově zastaveno. Soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že záležitost úschovy nemovitosti byla vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2018/2022.9. V této věci je nutno konstatovat, že Krajský soud v Praze v souvislosti s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2021 č. j. 45 T 9/2019-17214, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2021 sp. zn. 8 To 90/2021, již opakovaně uzavřel, že dané rozhodnutí nikdy nemohlo vyvolat účinky složení věci do úschovy soudu, již z tohoto důvodu je dán důvod pro zastavení úschovního řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., tyto závěry pak jako správné potvrdilo také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 20 Cdo 2018/2022-84.10. Jestliže v dané věci nastala situace, v níž nemovitost do úschovy soudu nebyla nikdy účinně složena, současně vzhledem k těmto závěrům Okresní soud v Berouně zastavil úschovní řízení, které o dané úschově vedl, pak je zřejmé, že zde není žádný důvod pro to, aby žalovanému bylo uloženo, aby souhlasil s vydáním předmětu úschovy (neboť daná věc v úschově soudu není). V dané věci, nevznikla-li úschova, nelze tedy postupovat podle § 299 zákona č. 292/2013 Sb., a rozhodovat, zda je důvodné nahradit souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy.11. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvého stupně není správné, proto odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že žaloba o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy byla zamítnuta.12. Jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně, pak podle zásad ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. odpovědnost za náklady řízení v této věci zásadně nese procesně neúspěšný žalobce.13. Odvolací soud však s ohledem na zjištěné skutečnosti dovodil, že není přiměřené, aby žalovanému byla náhrada nákladů řízení přiznána. Jednak lze poukázat na to, že Česká republika by zásadně měla být schopna řešit právní situace vznikající při činnosti jejích orgánů a služeb prostřednictvím vlastního personálního vybavení, především však odvolací soud v dané věci uzavírá, že jsou důvody hodné mimořádného zřetele odůvodňující odepření náhrady nákladů nákladů řízení žalovanému podle § 150 o. s. ř.14. Tyto důvody spočívají především v tom, že bylo z postoje žalovaného v průběhu celého řízení zřejmé, že právě na základě (neexistující) úschovy odpíral svými procesními postoji žalobci možnost, aby realizoval práva související s jeho vlastnictvím zapsaným v katastru nemovitostí a svými postoji tak nijak zásadně nepřispěl k tomu, aby daná situace vzniklá v trestním řízení byla adekvátními a vhodnými právními nástroji řešena (návrh na zastavení řízení o úschově byl podán až v průběhu odvolacího řízení po vydání rozhodnutí soudu prvého stupně). Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že jsou dány důvody pro to, aby postupem podle § 150 o. s. ř. bylo žalovanému právo na náhradu nákladů řízení odepřeno.15. Shodné důvody se vztahují i k odepření práva na náhradu nákladů řízení žalovanému také v odvolacím řízení, rovněž za použití § 150 o. s. ř. Jak již bylo výše uvedeno, návrh na zastavení úschovního řízení byl podán až v průběhu odvolacího řízení a žalobce se ještě v odvolacím řízení v odvolání vyjadřoval věcně a bránil se tomu, aby jako vlastník nemovitostí byl nadále veden žalobce.16. V dané věci odvolací soud pro rozhodnutí nenařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno zásadně z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Ve věci přitom nebylo potřeba opakovat nebo doplňovat dokazování a rozhodné skutečnosti byly známy soudu z jeho úřední činnosti.