24 Co 243/2024-129 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu na určení dědického práva žalobkyně ze závěti po zůstavitelce , jméno FO, . Současně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že allografní závěť, ze které žalobkyně dovozovala své dědické právo, není platným pořízením zůstavitelky pro případ smrti, ze kterého by pro žalobkyni vyplývalo dědické právo. Výpovědi svědků závěti shledal za nevěrohodné a nepravdivé. Poukázal zejména na to, že svědkyně nebyly schopny popsat širší okolnosti pořízení závěti, v jejich výpovědích byly zásadní rozpory, současně se však podezřele shodovaly v detailním líčení samotného průběhu podpisu závěti. K tomuto hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků přispěla i okolnost, že návštěva žalobkyně a svědkyň závěti nebyla v domově důchodců vůbec zaznamenána v knize návštěv ani jejich přítomnost nikdo nezaregistroval. S ohledem na dobová covidová opatření pak soud považoval za nepravděpodobné, že by v této době prošla taková návštěva bez povšimnutí. Přihlédl i ke skutečnosti, že z výpovědi svědků – sousedů zůstavitelky – bylo zjištěno, že zůstavitelka navenek neprojevovala, že by po její smrti měl majetek připadnout jiné osobě než státu, rovněž z provedeného dokazování pak soud uzavřel, že osoba žalobkyně nebyla v okolí zůstavitelky vůbec známa jako osoba, která by s ní byla v nějakém kontaktu.2. Své závěry pak soud prvého stupně uzavřel tím, že v řízení bylo vyvráceno tvrzení o pořízení závěti, proto listina není platným pořízením zůstavitelky pro případ smrti. Z těchto důvodů pak žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle procesního úspěchu ve věci.3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá vady zjišťování skutkového stavu. Poukazuje na to, že při hodnocení důkazů soud tyto důkazy hodnotil subjektivně, což převážilo nad objektivním hodnocením. Soud přikládá nepřiměřený význam nezapsání návštěvy v knize návštěv tam, přitom o návštěvě “, jméno FO, “ hovoří i svědek Škuthan, přitom tato návštěva také není v knize návštěv zaznamenána, současně však soud z výpovědi tohoto svědka vycházel. Uskutečnění návštěvy za účelem sepisu závěti nevylučuje výpověď svědkyň Hezrlové a Huliciusové, i zde je nutno poukázat na to, že svědkem tvrzená návštěva „, jméno FO, “ rovněž nebyla v knize návštěv zaznamenána. Při hodnocení eventuálních rozporů výpovědí svědkyň závěti je nutno zhodnotit dobu, která od události uplynula, přitom i v řadě podrobností se svědkyně shodovaly (v těch, které byly více zapamatovatelné). Soud výpovědi svědků nehodnotí objektivně a konzistentně, nýbrž subjektivně s vlastní libovůlí. Žalobkyně naopak hodnotí výpovědi svědků Škuthana a Chomové jako nevěrohodné. Svědci se ve slovním vyjádřením nápadně shodovali a vypovídali o některých skutečnostech bez dotazu (například o zapisování do knihy návštěv). Na dotazy v této souvislosti nebyli schopni rozumně vysvětlit překvapivé odpovědi, přitom při výpovědi byli nervózní. Odvolatelka má za to, že svědci byli k výpovědi ovlivněni. Odvolatelka dále namítá, že soud nemůže uvažovat o neplatnosti závěti na základě neuvedení osobního vztahu zůstavitelky a žalobkyně. Takový vztah není právně pro platnost závěti významný, proto tvrzení a důkaz o těchto vztazích je právně irelevantní. Odvolatelka má za to, že výsledný skutkový stav je zdeformován vlivem vadného hodnocení důkazů. Navrhla, aby rozhodnutí soudu prvého stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Má za to, že ve věci je potřeba vyhotovit písmoznalecký posudek k posouzení pravosti podpisu zůstavitelky na závěti a tím i k tomu, zda se návštěva odehrála či nikoli.4. Žalovaný navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně. Ohradil se proti tomu, že by vyslýchaní svědci byli žalovaným jakkoliv ovlivněni. V této věci je především řada pochybných skutečností, které neodpovídají obvyklé situaci, v níž stát uznává allografní závěť. Pokud jde o námitky žalobkyně v odvolání, poukazuje na to, že žalobkyně vytrhává jednotlivé skutečnosti z kontextu a zcela pomíjí ty důkazy, které se jí nehodí.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.6. V dané věci je především nutno konstatovat, že soud prvého stupně zcela správně reprodukoval obsah pozůstalostního spisu po zůstavitelce , jméno FO, , narozené , datum, , zemřelé , datum, , který je veden u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 D 470/2022.7. Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že zůstavitelka , jméno FO, zemřela dne , datum, . Ze šetření prováděného soudním komisařem vyplývá, že nebyl zjištěn žádný zákonný dědic, který by přicházel v úvahu v některé třídě dědiců. Z tohoto důvodu tak v řízení začalo být jednáno s Českou republikou ve smyslu ustanovení § 1634 zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.) Z obsahu pozůstalostního spisu dále vyplývá, že v průběhu řízení uplatnila své dědické právo , Jméno zainteresované osoby 0/0, , která předložila listinu nazvanou poslední vůle – závěť. Jde o listinu, která není sepsána vlastní rukou zůstavitelky, podle obsahu listin má být vlastní rukou zůstavitelky podepsána a současně listinu podepsali svědci (, jméno FO, , , jméno FO, ). Listina je datována , datum, a podle této závěti zůstavitelka měla povolat za dědičku majetku uvedeného v závěti (veškerý nemovitý majetek, konkrétně jmenované pozemky a veškerý movitý majetek) žalobkyni v tomto řízení, tedy , Jméno zainteresované osoby 0/0, . S ohledem na spor mezi v úvahu přicházející závětní dědičkou a Českou republikou v průběhu pozůstalostního řízení Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne , datum, č. j. , spisová značka, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne , datum, č. j. , spisová značka, odkázal žalobkyni, aby své dědické právo ve lhůtě dvou měsíců uplatnila u soudu podáním žaloby na určení, že je dědičkou zůstavitelky ze závěti (tedy účastnicí pozůstalostního řízení jako dědička ze závěti zůstavitelky).8. Lze konstatovat, že žaloba v této věci byla podána ve stanovené lhůtě. Jak soud prvého stupně správně uzavřel, jde o žalobu svého druhu na určení sporné skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vyplývá přímo z právního předpisu, proto není povinna tvrdit a prokazovat existenci tohoto naléhavého právního zájmu na daném určení.9. Ve své žalobě žalobkyně uplatňuje své dědické právo ve smyslu odkazu z pozůstalostního řízení, přitom její skutková tvrzení jsou velmi stručná, neboť žalobkyně se v žalobě omezila jen na konstatování okolnosti, že sepsaná závěť existuje, že autorem závěti je zůstavitelka, že závěť byla pořízena dne , datum, jako allografní se svědky. Žalovaný pak zpochybňuje, že předložená listina je platnou závětí zůstavitelky a že byla pořízena způsobem předpokládaným zákonem, poukazuje především na nevěrohodnost výpovědí svědkyň závěti, současně zpochybňuje i pravost podpisu zůstavitelky závěti.10. Za této situace je tak nutno konstatovat, že pro právní posouzení dané věci, tedy pro závěr o tom, zda žalobkyně je jako osoba, jíž svědčí dědické právo z tvrzené závěti ve smyslu § 1476 zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.), je rozhodující skutkový závěr o tom, zda bylo věrohodně prokázáno, že zůstavitelka danou závěť pořídila ve formě a způsobem, jak stanoví § 1494 a následujících o.z.11. V této souvislosti je nutno uzavřít, že závěť obsahově splňuje kritéria stanovená v § 1494 o.z., splňuje písemnou formu dle § 1532 o.z. a dle písemného textu by mohla splňovat i formální náležitosti závěti pořizované se svědky dle § 1534 o.z.12. Právě okolnost, zda skutečně došlo k pořízení závěti způsobem předpokládaným v § 1534 o.z. je mezi účastníky sporná. Proto je zřejmé, že rozhodnutí v dané věci zásadně není založeno na výkladu nějakých sporných právních otázek, nýbrž na tom, jak bude uzavřena skutková otázka, zda skutečně došlo k pořízení závěti tak, jak deklaruje její písemný text, tedy zda skutečně zůstavitelka pořídila závěť dne 14. března 2022 tak, že při pořízení této závěti byli přítomni svědci, před nimiž zůstavitelka výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli, jak vyžaduje ustanovení § 1534 o.z.13. Jestliže dosud existují svědci závěti způsobilí vypovídat o okolnostech závěti, pak je zcela zásadním důkazem pro skutkové posouzení této otázky především výpověď svědků závěti. Existenci závěti pořízené se svědky dle § 1534 o.z. pak lze mít v takové situaci zásadně za prokázanou a způsobilou založit své právní důsledky jen tehdy, lze-li na základě provedení důkazů výpověďmi svědků závěti bez pochybností uzavřít, že skutkový děj pořízení závěti proběhl způsobem stanoveným zákonem. Při zkoumání této otázky pak soud vychází především ze zásad hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř.14. Je přirozené, že při hodnocení důkazů soud musí zvážit i tu okolnost, že plynutí času může obsah svědectví určitým