23 Co 276/2025-79 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 8 C 219/2024 – 45, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby z exekuce – dražby, nařízené Exekutorským úřadem , adresa, , soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , , adresa, , usnesením č. j. , spisová značka, , o nařízení dražebního roku a provedení elektronické dražby ze dne , datum, , byly vyloučeny přístupový chodník betonový a přístupový chodník asfaltový, nacházející se na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , jak jsou uvedeny v článku I. usnesení o nařízení dražebního roku o provedení dražby (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 11 011 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované. Předmětem řízení byl nárok žalobce na vyloučení přístupového chodníku betonového a asfaltového z exekuce – dražby nařízené dražební vyhláškou ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , vedenou soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, s tím, že se jedná o chodníky, které byly zbudovány za účelem užívání bazénu, který je ve vlastnictví žalobce. Chodníky byly zbudovány žalobcem v roce 2004 se souhlasem vlastníků nemovitosti, aby se neznečišťovala voda v bazénu. Jsou příslušenstvím stavby, nejsou ve vlastnictví povinných v uvedené exekuci, a proto by měly být dle žalobce z dražby vyloučeny. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné chodníky nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, ale jedná se o součást pozemku, na kterém jsou zbudovány. V tomto směru odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, ze které plyne závěr, že chodníky na zahradách se považují za součást pozemku a nejsou způsobilé být samostatným předmětem právních vztahů.2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl žalobcem navržené místní šetření, kterým by byl prokázán skutečný stav tvrzený žalobcem, tedy, že chodník lze považovat za samostatný předmět právních vztahů. S odkazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména závěr, že místní komunikace by mohla být samostatnou stavbou odlišnou od pozemku, pokud by byla stavbou ve smyslu občanského práva, v čemž spatřuje žalobce určitý posun v závěrech Nejvyššího soudu, neboť vzal na vědomí dikci zákona o pozemních komunikacích. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu vyhověl.3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, když se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné chodníky nejsou samostatnou věcí, ale pouze venkovní úpravou, která je součástí pozemku dle § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 737/2002 zdůraznila, že součástí pozemku podle soudní praxe jsou i některé venkovní úpravy a chodník je součástí pozemku, která nemá samostatný právní režim a sdílí osud pozemku jako věci hlavní. Poukázala na to, že v daném případě chodník není schopen samostatné právní existence, nemá vlastní technickou funkci mimo souvislost s pozemkem, nelze si ho samostatně převést.4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 219a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a neshledal odvolání žalobce důvodným.5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: soudem prvního stupně byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky žalované, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , který dne , datum, usnesením č. j. , spisová značka, nařídil dražební rok a provedení elektronické dražby, jejímž předmětem jsou podíly povinných , právnická osoba, , , jméno FO, a , právnická osoba, na nemovitostech a jejich příslušenství zapsaných na LV č. , hodnota, a , Anonymizováno, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , mimo jiné pozemku p. č. , Anonymizováno, , o výměře 1255 m²- zahrada a příslušenství tvořené přístupovým chodníkem betonovým a přístupovým chodníkem asfaltovým, s tím, že uvedené nemovitosti tvoří jeden funkční celek a budou draženy s příslušenstvím a součástmi jako jeden komplex. Na pozemku napříč zahradou kolem domu vede betonový chodník, před nímž se nachází asfaltový chodník. Pozemek se souhlasem spoluvlastníků užívá jen žalobce.6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Správným shledal i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vzhledem k žalobcem tvrzené době vybudování předmětných chodníků (v roce 2004) vycházel v souladu se ustanovením § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). V souladu s ustanovením § 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku (odst. 2).7. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě, kdy se předmětné pozemky nacházejí na soukromém pozemku, a to zahradě, jsou součástí pozemku, nikoliv samostatnou věcí v právním slova smyslu. Jedná se tedy o venkovní úpravu pozemku. Za tohoto stavu proto nelze rozhodnout o jejich vyloučení z nařízené exekuce. Nad rámec odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukazuje na to, že i v případě, že by předmětné chodníky byly vybudovány po roce 2014 (když soud prvního stupně vycházel pouze z tvrzení žalobce ohledně doby, kdy byly vybudovány, která však žalovanou nebyla popřena), i podle § 505 o. z. by se jednalo o shodný závěr, tedy, že v daném případě se nejedná o věc v samostatnou v právním slova smyslu, ale součást pozemku. Pokud žalobce poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, a to konkrétní rozhodnutí, je třeba poukázat na to, že on sám uváděl příklady, kdy se jednalo v případě vybudovaných chodníku o účelové komunikace, tedy nikoliv, jako v daném případě, o venkovní úpravy pozemku v soukromém vlastnictví uvnitř oploceného prostoru – zahrad).8. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku II., kdy v řízení před soudem prvního stupně úspěšné žalované byla v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada všech účelně vynaložených nákladů. Náklady žalované vznikly na právním zastoupení, soudem prvního stupně byly správně určeny a jejich výše odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu.9. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy i v odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, které vznikly náklady na právní zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce žalované u jednání odvolacího soudu) po 2 300 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g), k), § 9 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu, dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 1 155 Kč. Celková výše nákladů žalované v odvolacím řízení činí 6 655 Kč.