24 Co 206/2025-312 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kladně určil, že žalobce je dědicem zůstavitele , Jméno zůstevitele, , narozeného 2. 12. 1953, zemřelého 26. 12. 2021, ze zákonné dědické posloupnosti (výrok I.), uložil žalované , Jméno žalované, povinnost nahradit žalobci náklady řízení 55 851,32 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a ve vztahu žalobce a žalovaného , Jméno advokáta C, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení se předpokládá v daném typu sporu, že v situaci, kdy bylo zjištěno, že zůstavitel, jenž sepsal listinu o vydědění před 1. 1. 2014, zemřel bez zanechání závěti po 1. 1. 2014, musí být přičítány listině o vydědění takové právní účinky, jaké by měla v době pořízení listiny. Po přezkoumání existence možného zákonného důvodu vydědění dospívá k závěru, že žádný z důvodů vydědění žalobce zůstavitelem není dán. Důvod vydědění žalobce, uvedený zůstavitelem v listině o vydědění, spočívající v tom, že žalobce neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, nebyl a není dán. V řízení bylo totiž provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že sám zůstavitel žádný opravdový zájem o žalobce projevoval, přičemž prapůvodem ochladlých vztahů zůstavitele a žalobce (syna) byl negativní vliv matky žalobce v průběhu dětství žalobce při rodičovských sporech z doby nezletilosti žalobce, kdy ten byl svěřen do péče matky, soudem stanovený styk se zůstavitelem nebyl realizován, což vedlo k rezignaci zůstavitele na vztah s žalobcem. V dospívání a dospělosti žalobce plnili oba pouze své zákonné povinnosti – plnění vyživovací povinnosti (ze strany zůstavitele) a ze strany žalobce prokazování, že se připravuje na své budoucí povolání a není schopen se sám živit. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR uzavřel, že neprojevování zájmu potomka o zůstavitele za situace, kdy o něho neprojevuje zájem sám zůstavitel, nemůže být důvodem k vydědění, byl by dán pouze za situace, kdy by zůstaviteli tento stav nebyl lhostejný a reálně by o vztah s potomkem stál. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by zůstavitel sám aktivně činil konkrétní kroky k nápravě vzájemných vztahů se synem, ostatně to ani nebylo žalovanou tvrzeno, nelze uzavřít, že by sám zůstavitel o nápravu vzájemných vztahu skutečně stál. Jiný důvod vydědění žalobce zůstavitelem nebyl v řízení zjištěn, ani tvrzen. Za situace, kdy zůstavitel nezanechal závěť, absentuje zákonný důvodu vydědění žalobce, zanechal své dva potomky, syny, mj. žalobce, je namístě jeho žalobě vyhověl a určit, že žalobce je dědicem zůstavitele ze zákonné dědické posloupnosti.3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně si podala včasné a přípustné odvolání žalovaná , Jméno žalované, , coby oprávněná osoba, ve kterém soudu prvního stupně vytýká nesprávné skutkové závěry po vyhodnocení provedených důkazů i nesprávné právní závěry.4. Uvádí, že je sice pravdou, že mezi zůstavitelem a žalobcem od určité doby absentoval kontakt, který nebyl do doby smrti zůstavitele obnoven, ale nebyla soudem řádně zohledněna příčina, která k narušení vztahů vedla, pokud rozpad vztahů nenastal z vlastní svévolné vůle zůstavitele, byl zapříčiněn jeho bývalou manželkou, matkou žalobce, která nerespektovala soudem nařízený styk zůstavitele s žalobcem, aktivně bránila jejich kontaktům a systematicky žalobce (spolu s žalovaným 2.) proti zůstaviteli manipulovala. Pokud soud prvního stupně tzv. vyčítá zůstaviteli jeho nezájem o žalobce, tak zcela opomíjí tedy tu skutečnost, že k této situaci nedošlo jeho vinou. Příčinu odloučení zůstavitele od žalobce spatřuje výlučně jen na straně matky žalobce, které vedlo až k naprostému přerušení kontaktů, přičemž ale zůstavitel stále věřil v to, že „jednou nastane den, kdy bude mít žalobce v dospělosti vlastní názor a zatouží po kontaktu s otcem“, ponechával to tedy zcela v jeho rukou, čehož žalobce nevyužil. Po dosažení zletilosti žalobce a jeho odstěhování se z bydliště matky nedisponoval zůstavitel jeho novou adresou bydliště. Má za to, že sám zůstavitel nemohl (nebyl k tomu ani oprávněně povinen) nastalou destrukci vztahů sám napravovat a napravit. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. jej změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že je napadený rozsudek soudu prvního stupně po právu, navrhla zvážit užití moderačního práva soudu ve vztahu k nákladům řízení v intencích § 150 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., neboť sama nezavdala příčinu k zahájení sporného řízení, má pouze pochopitelnou snahu prosazovat vůli zůstavitele.5. Žalobce s podaným odvolání žalované , Jméno žalované, nesouhlasil, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, uvedl, že nemůže nést odpovědnost za chování svých rodičů v době jeho nezletilosti a být jen z tohoto důvodu vyloučen ze zákonné dědické posloupnosti posuzovanou listinou. Dle žalobce je podstatné, že v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel nebyl s žalobcem od konce 80. let v žádném kontaktu, měl přitom řadu možností k tomu jej zkontaktovat, to však neučinil. Pokud jde o navrhovanou moderaci nákladů řízení, nejsou dle něho pro takový postup soudu naplněny důvody, sám v řízení před soudem prvního stupně aktivně navrhoval smírné řešení, které nebylo žalovanou akceptováno, daný spor žalovaná vyvolala svým vyjádřením v pozůstalostním řízení, musela si být vědoma vzniku nákladů.6. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil, včetně výroků o nákladech řízení.7. Žalovaný , Jméno advokáta C, se k odvolání žalované nevyjádřil.8. Krajský soud v Praze, jako soudu odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalované napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a neshledal odvolání odvolatelky opodstatněným.9. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.10. I odvolací soud konstatuje, že spor účastníků, projednávaný v tomto řízení, je zvláštním typem sporného řízení o určení dědického práva, u kterého se naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení tzv. předpokládá při vzniklém skutkovém sporu mezi více v úvahu přicházejícími zákonnými dědici zůstavitele v pozůstalostním řízení zůstavitele o existenci důvodu vydědění, uvedeného v pořízení zůstavitele pro případ smrti, které ve formě soukromé listiny zůstavitel pořídil vůči svým dvěma synům ze samostatných skutkových důvodů, specifikovaných jím v konkrétní listině o vydědění s datem, předcházejícím 1. 1. 2014. Nejedná se přitom o žádný případ explicitní výjimky, jež by vyplývala z ustanovení § 3072 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), kterému je tak zapotřebí tzv. přičítat ty právní účinky, jaké by toto pořízení pro případ smrti mělo v době, kdy bylo zůstavitelem pořízeno (tj. že, nebyl-li dán důvod vydědění potomka zůstavitelem dle § 469a zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“, hledělo se na toto vydědění jako na neplatné a takto neplatně vyděděný potomek zůstavitele měl právo na nabytí dědického podílu nejméně v rozsahu, uvedeném v § 479 obč. zák. a, nepovolal-li pak, jak je tomu v této projednávané věci, zůstavitel k dědění svou závětí jinou osobu, měl neprávem vyděděný potomek zůstavitele právo na dědictví po zůstaviteli, resp. na jeho část, coby zákonný dědic 1. dědické třídy dle § 473 obč. zák.). K tomuto závěru lze odkázat i na důvody, resp. argumenty, vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2454/2023.11. Postavení žalobce v tomto sporném řízení je tak určeno obsahem pravomocného odkazujícího usnesení z pozůstalostních řízení zůstavitele, jakož i skutečností, že o původně spolu s ním podané žalobě i žalobcem , Jméno advokáta C, na základě stejného odkazu bylo řízení pravomocně zastaveno.12. Jde-li o zjištění rozhodného skutkového stavu věci, odvolací soud shledává, že soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, tyto uvedl v důvodech svého rozhodnutí, odvolací soud z nich bez dalšího vychází a pro stručnost důvodů tohoto svého rozhodnutí na ně odkazuje.13. Lze tak tedy souhrnně skutkově shrnout, že výsledky provedeného dokazování přinesly zjištění, že zůstavitel , Jméno zůstevitele, zemřel 26. prosinc