25 Co 267/2024-138 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 19 C 41/2023-89, Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. určil, že pozemek parc. č. , Anonymizováno, -zahrada a pozemek st. parc. č. , hodnota, -zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rozestavěný dům, vše v katastrálním území , adresa, (dále jen „předmětné nemovitosti“), náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného. Výrokem II. byla žaloba na určení, že pozemek parc. č. , Anonymizováno, -zahrada v katastrálním území , adresa, náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného, zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. V něm uvedl, že neobstojí závěr soudu prvního stupně, dle kterého oba pozemky označené ve výroku I. napadeného rozsudku jsou součástí společného jmění manželů (dále jen „SJM“) účastníků na základě toho, že v kupní smlouvě ze dne 5. 9. 2012 (sepsané žalobkyní) je uvedeno, že žalovaný předmětné nemovitosti nabývá do daného SJM. Soud prvního stupně správně uzavřel, že bylo prokázáno, že žalovaný obdržel do svého výlučného vlastnictví od své matky darováním dostatečné finanční prostředky k pořízení nemovitostí, jichž se řízení týká. Žalovaný dále odkázal na tvrzení žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 12. 1. 2024, dle nějž žalobkyně sama sepisovala nejen předmětnou smlouvu ze dne 5. 9. 2012, ale rovněž příslušný návrh na vklad vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Obsah těchto písemností ani následný postup příslušného katastrálního úřadu tak nelze žalovanému jakkoli vytýkat. Ustálená judikaturní praxe nevylučuje, aby nemovitosti pořízené za výlučný majetek jednoho z manželů, byly nabyty do SJM (a vynaložené výlučné prostředky pak představovaly jeho vnos do SJM), avšak toliko za podmínky, že manželé, jako kupující, vyjádřili shodnou vůli věc takto do SJM nabýt, neboť v opačném případě se uplatní výjimka dle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. (R 49/2001, NS 22 Cdo 410/2008, NS 22 Cdo 487/2019). V projednávané věci je situace oproti citované judikatuře odlišná, neboť zde absentuje přinejmenším relevantní projev vůle druhého z manželů, tj. samotné žalobkyně, aby věc byla nabyta do SJM, nadto v zákonem předepsané písemné formě (§ 46 odst. 1 obč. zák.) a na téže listině (§ 46 odst. 2 obč. zák.). S ohledem na projev vůle žalovaného při podání návrhu na vklad jeho vlastnických práv do katastru nemovitostí a absenci žalobkyně coby smluvní strany kupní smlouvy ze dne 5. 9. 2012 lze však důvodně pochybovat i o tom, že takovýto projev vůle vůbec učinil i sám žalovaný. Současně nedošlo k jakémukoliv rozšíření SJM, které by zahrnovalo předmětné nemovitosti. Ačkoliv lze tedy přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že zákon v obecné rovině preferuje SJM před oddělenými majetky manželů, neděje se tak bezvýhradně. Bez významu není dle názoru žalovaného ani to, že žalobkyně si byla předmětného knihovního stavu vlastnictví nemovitostí prokazatelně vědoma (coby autor příslušných dokumentů) a její vyčkávání s příslušnou „opravou“ je tak nutno vykládat jako čistě účelové (v kontextu zjevného rozvratu manželství účastníků). Objektivně tu přitom nebyla žádná překážka, která by žalobkyni bránila v dřívějším uplatnění jejího údajného nároku. Soud prvního stupně tak měl při rozhodování ve věci aplikovat mimo jiné zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“. Žalovaný by chtěl dále zdůraznit, že při pořízení nemovitostí a svépomocných dostavbách na pozemcích stojícího rozestavěného rodinného domu plnil vůli své matky, s níž mu k tomuto účelu darovala příslušné finanční prostředky do jeho osobního vlastnictví, o čemž svědčí rovněž žalovaným předložený notářský zápis (vyhotovený nikoli účelově, jak tvrdila žalobkyně, ale účelně a určitě). Za dané situace a v kontextu šestnácti let nefunkčního (byť trvajícího) manželství účastníků se žalovanému jeví jako mimořádně nespravedlivé, aby byla v dané věci dána přednost ochraně jejich SJM. Žalovaný se domnívá, že faktickým důvodem tohoto sporu je snaha žalobkyně domoci se pro ni výhodného vypořádání SJM, a to i na úkor dcery a vnuček účastníků. Matka žalovaného projevuje i nadále věcný zájem o situaci v předmětných nemovitostech, a i přes svůj zdravotní stav je s pomocí žalovaného navštěvuje nejméně jednou měsíčně. Žalovaný zdůrazňuje, že ho k nákupu nemovitostí nevedl spekulativní záměr, ale jeho cílem bylo dům dostavět a věnovat ho i se zahradou dceři účastníků, a především nezletilým vnučkám účastníků. S ohledem na uvedené je možné uzavřít, že nemovitosti specifikované ve výroku I. odvoláním napadeného rozsudku nejsou a nemohou být součástí SJM. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a zjistil, že odvolání je důvodné.4. Výrok II. nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Nebyl tedy ani předmětem přezkumu odvolacího soudu.5. Odvolací soud předně konstatuje ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobkyně má dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť tvrdí, že předmětné nemovitosti spadají do SJM účastníků řízení; v katastru nemovitostí je nicméně zapsán jako jejich výlučný vlastník pouze žalovaný. Příslušné změny zápisu v katastru nemovitostí se žalobkyně může domoci pouze touto žalobou (v situaci, kdy tak žalovaný odmítá učinit případným souhlasným prohlášením).6. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že účastníci řízení jsou manželé; jejich manželství bylo uzavřeno dne 11. 12. 1982 a stále trvá. I když spolu účastníci již zhruba od roku 2009 nežijí, k zániku jejich manželství nedošlo. Jejich SJM nebylo zúženo, resp. jinak modifikováno. V roce 2012 a 2016 byly uzavřeny 2 kupní smlouvy o koupi nemovitostí. V případě první smlouvy se jednalo o 2 pozemky, z nichž 1 byl pozemkem stavebním, na němž se nacházela rozestavěná stavba. V této kupní smlouvě, uzavřené dne 5. 9. 2012, byl jako kupující uveden pouze žalovaný, který byl také následně ve vkladovém řízení zapsán jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. V čl. III. této smlouvy se uvádí, že kupující je ženatý a předmětná nemovitost bude součástí SJM. Uvedenou kupní smlouvu i návrh na její vklad do katastru nemovitostí sepisovala žalobkyně. V případě kupní smlouvy z roku 2016 byl rovněž jako kupující uveden pouze žalovaný. Tato smlouva, kterou již (na rozdíl od první kupní smlouvy) nesepisovala žalobkyně, již žádnou poznámku k charakteru vlastnictví neobsahuje. Rovněž dle této smlouvy byl jako vlastník zapsán pouze žalovaný. V roce 2021 byl pořízen notářský zápis, v němž matka žalovaného, , jméno FO, potvrzuje, že peníze na kupní ceny nemovitostí dle obou kupních smluv svému synovi darovala. Žalovaný měl v době uzavření smluv dluh na pojistném na veřejné zdravotní pojištění a na jeho majetek byla vedena exekuce. Žalobkyně uvedla, že v případě kupní smlouvy uzavřené v roce 2016 se nezajímala o to, z jakých finančních prostředků je kupní cena hrazena.7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje, neboť má oporu v provedeném dokazování.8. K uzavření první kupní smlouvy došlo dne 5. 9. 2012 (která je předmětem přezkumu odvolacího soudu), je tak namístě použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), a to dle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, v platném znění (dále jen „o. z.“), jak soud prvního stupně správně dovodil.9. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.10. Podle rozsudku NS ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, „Prokáže-li se v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, že v tzv. zákonném režimu nabyl věc jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění manželů. Ten, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění manželů uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., nes