26 Co 152/2025-94 — Krajský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku a) 5 500 Kč a b) 10 774 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, co do požadavku na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částky a) 20 388 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 722,46 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 879,08 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 591,94 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, 8 % úrokem ročně z částky 10 189,93 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a b) 17 664 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 741,36 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 879, 29 Kč, 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 12 683,69 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a s 8 % úrokem ročně z částky 12 111 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, , , adresa, ) smlouvy o úvěrech, a to dne 29. 5. 2022 pod č. , hodnota, na částku 15 000 Kč se splatností v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s poslední splátkou 29. 7. 2023, žalovaný se kromě jistiny zavázal zaplatit i částku 12 888 Kč (761 Kč smluvní úrok, 7 350 Kč úhrada za poskytnutí úvěru, 2 077 Kč úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, 2 700 Kč úhrada za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště), žalovaný uhradil 9 500 Kč, a dne 23. 9. 2022 pod č. , hodnota, na částku 13 000 Kč za dohodnutých podmínek splatný v 14 měsíčních splátkách po 1 726 Kč s poslední splátkou 23. 11. 2023. Kromě jistiny se žalovaný zavázal zaplatit částku 11 164 Kč (659 Kč smluvní úrok, 6 370 Kč úhrada za poskytnutí úvěru, 1 795 Kč úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 2 340 Kč úhrada za umožnění splácet v hotovosti přímo v místě bydliště), žalovaný uhradil 2 226 Kč. Pro porušení povinností žalovaného došlo k zesplatnění úvěru ke dni 24. 11. 2023. Pohledávky byly žalobkyni postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024, žalovaný dosud žalobkyni neuhradil z úvěru ze dne 29. 5. 2022 částku 5 500 Kč a z úvěru ze dne 23. 9. 2022 částku 10 774 Kč, přestože byl o zaplacení upomenut.3. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle § 1880, § 1879 a § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) pokud jde o posouzení úvěrové smlouvy a možnosti jejího postoupení a § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), pokud jde o posouzení platnosti úvěrové smlouvy, se závěrem, že uzavřené úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné, když právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně má tak právo na vrácení toliko poskytnuté jistiny, resp. její části, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobě tak soud prvního stupně vyhověl, co do částky 16 274 Kč, která dosud žalovaným žalobkyni zaplacena nebyla, ačkoli byl k jejímu zaplacení vyzván. Soud prvního stupně zároveň zavřel, že s ohledem na právní závěr o neplatnosti úvěrových smluv nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z prodlení z přiznané částky.4. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku II., co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 274 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení, a do výroku III. o náhradě nákladů řízení, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhá změny rozhodnutí tak, že jí bude přiznán výše zmíněný úrok z prodlení a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že svým odvoláním nenapadá závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru dle ZoSÚ, nicméně se neztotožňuje s nepřiznáním výše uvedeného příslušenství. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že dosud nenastalo prodlení žalovaného, a že tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonné úroku z přiznané částky. Odkázala na ustanovení § 1970 o. z., a zdůraznila, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastala v tomto případě na výzvu věřitele, a nikoliv teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru. Žalovaný byl vyzván ke splnění svého dluhu novému věřiteli v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, které bylo odesláno 21. 6. 2024 a byla mu v něm stanovena lhůta 10 dnů k zaplacení. Nejpozději třetím dnem od odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, přičemž lhůta k zaplacení uplynula dne 6. 7. 2024. Žalovaný se tak počínaje dnem následujícím dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadené části a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.7. Odvolací soud sdílí veškerá skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů soudem prvního stupně tak, jak jsou popsána v odůvodnění napadeného rozsudku. Současně pak se odvolací soud ztotožňuje i s právním závěrem soudu prvního stupně o nikoli řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a s tím související závěr o neplatnosti předmětných smluv o úvěru dle § 87 ZoSÚ. Ostatně tento závěr nebyl v průběhu odvolacího řízení žalobkyní ani zpochybňován. Odvolací soud se proto dále zaměřil na žalobkyní napadený závěr soudu prvního stupně o nemožnosti přiznání nároku na požadovaný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení ve výši 15 % ročně z částky přiznané soudem prvního stupně k zaplacení celkem 16 274 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení.8. Odvolací soud dospěl v této souvislosti k závěru, že je nutné zabývat se otázkou splatnosti povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, a s tím souvisejícím nárokem žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z.9. Z důvodové zprávy § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ se podává, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost účastníků bez zbytečného odkladu si vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení. Z toho však pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit mnohdy již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrátí poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. Poskytovatel úvěru, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.10. Smyslem a účelem citované právní úpravy dle odvolacího soudu bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva shledána neplatnou pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby jeho splatnost byla vázána na faktické schopnosti a možnosti spotřebitele jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány.11. V podmínkách projednávané věci pak nebylo žádným z účastníků tvrzeno (a ani nijak nevyšlo v průběhu řízení najevo), cokoliv o tom, že by v možnostech žalovaného nebylo vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě, která byla žalovanému poskytnuta žalobkyní ve výzvě ze dne 14. 6. 2024, odeslané k rukám žalovaného dne 21. 6. 2024, a která marně uplynula dne 6. 7. 2024, a to i s ohledem na datum poskytnutí úvěru podle neplatné první smlouvy 29. 5. 2022, i druhé smlouvy k datu 23. 9. 2022. Nevrátil-li tedy žalovaný žalobkyni jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve lhůtě do 6. 7. 2024, vznikla mu dle § 1970 o. z. povinnost k zaplacení úroku z prodlení žalobkyni, a to ode dne následujícího po splatnosti, tedy od 7. 7. 2024. Žalobkyně se domáhala přiznání úroku z prodlení v sazbě stanovené § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a tento její nárok je důvodný.12. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II. v napadeném rozsahu tak, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.13. Současně pak odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 a 2 rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, podle § 142 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na okolnost, že i po přizn