26 Co 196/2025-63 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 489 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 2 460,92 Kč a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 21 489 Kč od 18. 12. 2024 do 19. 1. 2025 a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 21 489 Kč od 20. 1. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný jako podnikatel uzavřel s žalobkyní dne 1. 10. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) Smlouvu o podnikatelském úvěru č. L125264 (dále jen ,,Smlouva“), jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 489 Kč jednorázově, nejpozději do 21. 10. 2024. Strany si zároveň sjednaly náhradu nákladů za vymáhací proces v paušální výši 500 Kč za každou jednotlivou upomínku a pro případ prodlení s úhradou sjednaly smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné jistiny a poplatků po dobu prvních 90 dnů a dále pak 0,1 % denně z dlužné jistiny a poplatků od 91. dne prodlení. Žalovaný na poskytnutou jistinu zaplatil částku 5 000 Kč, další částku ani přes výzvu a upomínku žalobkyně nezaplatil.3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně vycházel při hodnocení uzavřené smlouvy z ustanovení § 433 odst. 1 a § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ujednání o úrocích posuzoval podle § 1802 o. z. a ujednání o úroku z prodlení podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud hodnotil Smlouvu jako neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, se zákonem a pro zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 588, § 580 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z obsahu smlouvy je zřejmé, že poplatek za čerpání a sjednání úvěru v souvislosti s poskytnutím půjčky představoval úplatu za půjčení peněz, což je dle soudní praxe i odborné literatury definice smluvního úroku. Lze tak konstatovat, že tzv. souhrnný poplatek svou podstatou představoval kapitalizovaný úrok. Účastníky sjednaný úrok podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, a proto se jedná o úrok nepřiměřeně vysoký. Sjednaná výše úroku činí více než 43 % z jistiny, tj. 785 % ročně, přitom úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu podle měnových statistik České národní banky se pohybovaly ke dni sjednání smlouvy okolo 14 % ročně. Ani pro případ platnosti smlouvy by nebylo možné přihlédnout k ujednání o smluvním úroku z prodlení tak, jak je požadován, protože ujednání je v rozporu s ustanovením § 122 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 15 000 Kč bez právního titulu, došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného ve výši 10 000 Kč v odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny (§ 2991 odst. 1 o. z.). V této části proto soud prvního stupně žalobě jako důvodné vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) za situace, kdy v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.4. Proti tomuto rozsudku, a to proti zamítavému výroku II. a souvisejícímu výroku o nákladech řízení III., podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že přiměřeností výše sjednaných úroků, resp. poplatku za poskytnutí úvěru, se zabývaly vyšší soudy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010, 21 Cdo 1484/2004) se závěrem, že přiměřenost sjednaného úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti. V posuzované věci byl úrok sjednán a požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období, které je relativně krátké a je vyjádřen pevnou částkou s tím, že nebude narůstat v čase. Přiměřenost výše poplatku v obdobné výši byla opakovaně uznána rozhodnutími Krajského soudu v Plzni (sp. zn. 25 Co 37/2020, 25 Co 147/2023). Stejně tak úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně lze považovat za souladný s dobrými mravy vzhledem k rizikovosti obchodu (poskytnutí finančních prostředků bez jakéhokoliv zajištění vrácení) a výši předpokládané škody (pokud nedojde k řádnému zaplacení, nemůže žalobkyně tuto částku použít ke svému dalšímu podnikání). Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.7. Odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání, protože odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).8. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci, zjištěný skutkový stav však zčásti nesprávně právně posoudil.9. Soud prvního stupně správně uzavřel, že mezi účastníky jako podnikateli, byla uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru podle § 2395 o. z. a správně uzavřel, že částka 6 489 Kč označená ve smlouvě jako poplatek za sjednání a čerpání úvěru naplňuje definici smluvního úroku ve smyslu § 1802 o. z.10. Možnost ujednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran, oproti úroku z prodlení však nejde o sjednání případné sankce za porušení smluvního závazku, ale o ujednání o úplatě za hlavní plnění. Na sjednanou výši úrokové sazby představující úplatu za hlavní plnění přistupuje dlužník s tím, že ji bude muset uhradit. Případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy při sjednání výše úrokové sazby proto představuje zásah výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi případu. Uvedený závěr vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, který uvádí, že v případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu, nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti. Tím spíše takový závěr platí v případě úroku, tedy úplaty za užívání jistiny hlavního plnění. Je-li důsledkem porušení dobrých mravů absolutní neplatnost právního jednání, bude ve vztahu k jednáním o úroku jako úplatě za užívání půjčené jistiny případný zásah do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy zásahem nepochybně výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.11. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti účastníky uzavřené Smlouvy z důvodu korektivu dobrých mravů založený pouze na výši úplaty, ke které se žalovaný zavázal za poskytnutý úvěr, není správný. Žalovaný měl možnost dovolat se ochrany slabší strany ve smyslu § 433 o. z., protože na žalovaného se nevztahuje obecně ochrana spotřebitele, když z obsahu smlouvy vyplývá, že ji uzavřel jako podnikatel za účelem podnikatelské činnosti, takže se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy pro neúměrné zkrácení z důvodu nepoměru vzájemných plnění (§ 1793 odst. 1 o. z.) ani neplatnosti smlouvy z důvodu lichvy a § 1797 o. z.).12. V rámci aplikace § 433 o. z. ve vztahu k sjednanému úroku však nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši, nýbrž je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové právní úpravy. Pouze výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 587 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019).13. Jak vyplývá z uvedeného rozsudku, korektiv dobrých mravů se sice uplatní i ve vztazích mezi podnikateli a jeho porušení má za následek absolutní neplatnost právního jednání, případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi případu. Takové mimořádné a výjimečné okolnosti žalovaný netvrdil, nedovolal se svého postavení slabší strany a ani v rámci svého