26 Co 55/2025-76 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 41 823,41 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 823,41 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 6 356,37 Kč, kapitalizovaného úroku 2 032,06 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 46 579,78 Kč od 15. 5. 2024 do 13. 6. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 46 579,78 Kč od 14 6. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 46 579,78 Kč od 25. 5. 2024 do 27. 5. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 756,37 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení, zamítá (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 087,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 1. 2015 Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , podle které se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému sjednané bankovní a platební služby, a to běžný účet a debetní kartu. Dne 20. 9. 2018 uzavřeli účastníci Dodatek č. 3 k rámcové smlouvě, kterým přidali k bankovním službám, které žalovaný využíval, novou službu, a to úvěr s možností přečerpání, tzv. kontokorent ve výši 50 000 Kč. Dne 9. 6. 2023 uzavřeli účastníci Dodatek č. 7 k rámcové smlouvě, na jehož základě poskytla žalobkyně žalovanému neúčelový úvěr, nezajištěný, na dobu určitou, ve výši 51 677 Kč převodem na běžný účet žalovaného. Žalovaný z poskytnuté částky žalobkyni uhradil 11 453,59 Kč, žalobkyně proto dluh žalovaného zesplatnila a výzvou ze dne 15. 5. 2024 ho vyzvala k zaplacení částky 50 211,84 Kč.3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouva o úvěru, který je třeba ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála řádně své povinnosti posoudit před poskytnutím úvěru úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když vycházela pouze ze skutečností, které jí sdělil žalovaný a neprověřila, zda údaje uváděné žalovaným odpovídají realitě, zvlášť za situace, kdy žalovaný uváděl, že splácí jiné úvěry částkou 8 000 Kč měsíčně, přestože podle úvěrové zprávy, kterou měla žalobkyně k dispozici, se jednalo o částku 52 864 Kč. Podle soudu prvního stupně, přestože smlouva, na jejímž základy byl úvěr poskytnut, má formálně podobu dodatku k rámcové smlouvě o poskytování služeb, nelze ji vykládat tím způsobem, že by jí došlo pouze ke změně předchozích závazků žalovaného vůči žalobkyni jen proto, že poskytnutý úvěr sloužil k úhradě jiného dluhu žalovaného vůči žalobkyni. Soud prvního stupně proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. částku, o kterou se bez spravedlivého důvodu obohatil, tj. částku, kterou od žalobkyně obdržel, poníženou o částku, kterou žalobkyni vrátil. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zákonný úrok z prodlení, když splatnost určil podle § 1958 odst. 2 o. z. a výši úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) podle poměru úspěchu účastníků ve věci.4. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti zamítavému věcnému výroku II. a proti výroku o nákladech řízení III., podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala, že úvěrem , IBAN, (dále jen „Úvěr“) byl doplacen jiný úvěrový produkt žalovaného, a sice kontokorent k běžnému účtu, který žalovanému žalobkyně poskytla na základě Dodatku č. 3 k rámcové smlouvě. Žalobkyně odkazovala na ustanovení § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého neměla povinnost před poskytnutím úvěru posuzovat úvěruschopnost žalovaného, neboť převedením dluhu z kontokorentu na klasický úvěr došlo k odvrácení řízení o nárocích žalobce. Poskytnutím Úvěru došlo ke změně splácení dluhu, přičemž smluvní ujednání ze smlouvy o úvěru jsou pro žalovaného výhodnější, než byly podmínky úhrady kontokorentu. Ve prospěch žalovaného je rovněž skutečnost, že namísto okamžité úhrady celého dluhu po zesplatnění kontokorentu mu žalobkyně umožnila úhradu dluhu v přiměřených měsíčních splátkách, případně měl možnost uhradit dluh kdykoliv předčasně bez jakéhokoliv navýšení. Žalobkyně si před poskytnutím kontokorentu vyžádala aktuální úvěrovou zprávu dne 18. 9. 2018, ze které je zřejmé, že žalovaný neměl v té době sjednaný žádný úvěrový produkt. Přitom žalobkyně nespoléhala na údaje tvrzené žalovaným, ale vyžádala si úvěrovou zprávu, nahlédla do insolvenčního rejstříku, prověřila exekuční minulost žalovaného na účtech, které vedla a ověřila, že žalovaný nemá závazky vůči jiným společnostem v rámci skupiny PPF. V souladu s komentářovou literaturou k zákonu o spotřebitelském úvěru využila žalobkyně místo ověřování a dohledání všech výdajů dlužníka expertní analýzy. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 25 Co 128/2023, v totožné věci, kde odvolací soud konstatoval, že nesdílí právní názor soudu prvního stupně stran toho, že žalobkyně měla při uzavírání smlouvy o úvěru povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť smlouva o úvěru naplňuje definiční znaky dohody uvedené v § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku II. změnil tak, že žalobě i v této části zcela vyhoví.5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.7. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).8. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci, jeho skutkové závěry jsou správné, odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vycházel, neztotožnil se však s právním hodnocením věci.9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 419