22 Co 36/2026-205 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú. a obci , adresa, tak, jak byl vymezen v geometrickém plánu č. , č. účtu, , vyhotovitele , právnická osoba, ., , Anonymizováno, , který je nedílnou součástí rozsudku a ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 41 597,40 Kč k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce dne 13. 2. 2025 podal náhradovou žalobu k uspokojení svého restitučního nároku, který mu vznikl tím, že v rámci restituce podle zákona o půdě nebyly jemu či jeho právnímu předchůdci vydány původní (v minulosti na stát převedené) pozemky pro některou ze zákonem stanovených překážek.3. Žalovaná nárok žalobce neuznala. Namítala, že podstatnou otázkou sporu je výše restitučního nároku žalobce, tedy jeho ocenění. Vytýká, že v žalobě absentuje tvrzení o tom, jaký je aktuální zůstatek restitučního nároku, jaká je cena požadovaného náhradního pozemku a že proto nelze dospět k závěru, zda uvedená hodnota náhradního pozemku by výši restitučního nároku nepřevýšila. Sama tvrdila, že restituční nárok byl uspokojen ve výši 8 473 647,47 Kč. Ve vztahu k náhradnímu pozemku pak poukázala na jeho nepřevoditelnost podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu s tím, že dle územního plánu obce je pozemek určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, a to stavbou č. , Anonymizováno, – nová místní komunikace , adresa, (osa lokality) a že již aktuálně je pozemek využit k veřejně prospěšnému účelu, když přes něj vede příjezdová cesta k dětskému hřišti a ke stavbě pro rodinnou rekreaci č. e. , Anonymizováno, postavené na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, k. ú. , adresa, .4. V reakci na námitku žalované týkající se nepřevoditelnosti pozemku žalobce nechal zpracovat shora označený geometrický plán, kterým byl pozemek rozdělen tak, aby vydávaná část pozemku nezahrnovala plánovanou místní komunikaci ani přístupovou cestu k dětskému hřišti a rekreačnímu objektu. Ve zbývajícím rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.5. Soud prvního stupně učinil ve vztahu k základu a výši nároku žalobce a ve vztahu k náhradnímu pozemku skutková zjištění plynoucí jednak z nesporných tvrzení účastníků a jednak z níže uvedených listinných důkazů.6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona o půdě, který je držitelem nevypořádaného restitučního nároku na vydání náhradních pozemků na základě správních rozhodnutí, kterými bylo určeno, že žalobce nebo jeho právní předchůdce , tituly před jménem, , jméno FO, nejsou vlastníky pozemků (resp. jejich podílů) v rozhodnutí specifikovaných pro omezení uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a náleží jim tak za ně náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17, případně § 16 tohoto zákona. Žalobce zdědil nároky po , tituly před jménem, , jméno FO, , narozeném dne , datum, , zemřelém dne , datum, , na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 5. 2012, č. j. 13 D 98/2007–632, podle něhož restituční nároky zůstavitele zdědil žalobce spolu s bratrem , Anonymizováno, , každý jednou polovinou, na základě schválené dohody o vypořádání dědictví. Právní předchůdce , tituly před jménem, , jméno FO, uplatnil dne 18. 12. 1991 podle zákona o půdě v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání státem odňatých zemědělských pozemků. Při rozhodování o tomto nároku byla vydána rozhodnutí, kterými nebyly vydány původní státem odňaté pozemky z důvodu zákonem stanovených překážek, a to rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy č.j. PÚ 1171/99 ze dne 26.5.1999, č.j. PÚ 1172/99 ze dne 26.5.1999, ve znění oznámení o opravě písařské chyby č.j. PÚ 1172/99 ze dne 25.6.1999, č.j. PÚ 1172/99/2 ze dne 24.11.1999, č.j. PÚ 208/00 ze dne 13.10.2000, č.j. PÚ 1017/00/1 ze dne 23.3.2001, č.j. PÚ 933/02 ze dne 28.5.2002, Rozhodnutí Ministerstva zemědělství – , adresa, j. PÚ 1040/03/3 ze dne 28.11.2003, č.j. PÚ 292/91 ze dne 1.4.2004, č.j. PÚ 292/91/1 ze dne 26.8.2008, č.j. PÚ 292/91/4 ze dne 13.8.2010, č.j. PÚ 292/91/6 ze dne 24.7.2012, č.j. PÚ 292/91/8 ze dne 26.7.2012, Rozhodnutí , právnická osoba, – , Anonymizováno, č.j. PÚ 292/91/11 ze dne 25.9.2013, č.j. PÚ 292/91/12 ze dne 29.10.2013, č.j. PÚ 292/91/16 ze dne 13.4.2016, č.j. PÚ 292/91/17 ze dne 13.4.2016, č.j. PÚ 292/91/18 ze dne 18.4.2016, č.j. PÚ 292/91/19 ze dne 19.4.2016, č.j. PÚ 292/91/20 ze dne 27.4.2016. Právní předchůdce žalobce i sám žalobce se účastnili nejméně čtyř veřejných nabídek náhradních pozemků, nebyli však úspěšní pro nesprávně evidovanou výši restitučního nároku. Žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k přecenění restitučního nároku a k nabídce pozemků, které by charakterem odpovídaly pozemkům v restituci nevydaným. Mezi účastníky totiž panoval spor o ocenění restitučního nároku žalobce vyplývající z odlišného názoru na povahu v minulosti odňatých a nevydaných pozemků. Žalovaná žalobcův restituční nárok přecenila po podání žaloby, informovala jej dopisem ze dne 21. 3. 2025, když zaevidovala restituční nárok žalobce ve výši 9 596 740 Kč, přičemž mezi účastníky bylo nesporné, že zůstatek restitučního nároku činil k 24. 9. 2025 957 773,98 Kč. Hodnota náhradního pozemku činila 23 072,75 Kč, byla mezi účastníky nesporná, odvíjela se od znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, č. , č. účtu, .7. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 4 odst. 4, § 11 odst. 1, § 11a odst. 1 a § 28 zákona o půdě a k nim přijatou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2756/2023) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20), podle níž lze nárok žalobce na uspokojení jeho nároku na vydání náhradních pozemků uspokojit soudní cestou, pokud žalovaná neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků s takovými kvalitativními a kvantitativními parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné, tedy aby plnila svou povinnost převádět náhradní pozemky v co možná nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Žalovaná, která je zde v postavení dlužníka, musí nést odpovědnost za své prodlení a nesmí mařit uspokojení svých věřitelů, např. tím, že se majetku vhodného k uspokojení restitučních nároků zbavuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro náhradovou žalobu byly splněny. Poukázal na to, že právní předchůdce žalobce uplatnil svůj nárok před více než 30 lety, avšak žalovaná dlouhodobě bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení prostřednictvím veřejné nabídky pozemků různými způsoby (např. převáděním požadovaných náhradních pozemků na třetí osoby), zejména však tím, že restituční nárok nesprávně ocenila a na tomto nesprávném ocenění setrvávala i přesto, že byla opakovaně na nesprávnost upozorňována soudy všech stupňů soudní soustavy. Skutečnost, že po podání žaloby došlo k přecenění restitučního nároku žalobce, již nemůže dlouhodobě svévolný a liknavý postup zhojit. Takový postup nemůže jít k tíži žalobce, který byl v důsledku setrvalého chování žalované dlouhodobě nucen domáhat se svého nároku soudní cestou. Žalobě bylo proto vyhověno. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání datované 5. 12. 2025, ve kterém poukázala na nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud rozsudek, jehož nedílnou součástí byl geometrický plán, vyhotovený jako originál v listinné podobě, doručoval prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky zástupců účastníků a v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 588/2022.9. K této námitce soud prvního stupně rozsudek s připojeným geometrickým plánem zaslal v listinné podobě a zástupci žalobci byl doručen dne 15. 1. 2026 a zástupci žalované dne 9. 1. 2026.10. Po tomto doručení žalovaná učinila další podání datované 19. 1. 2026 obsahující odvolání, v němž namítá kvalifikovanou vadu prvostupňového řízení ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud prvního stupně nově doručoval rozsudek, aniž by předtím bylo odvolacím soudem rozhodnuto o odvolání žalované ze dne 5. 12. 2025. Tomuto odvolání tak byla upřena jeho účinnost, zejména jeho účinek devolutivní. Na rozdíl od vybraných druhů usnesení ve smyslu § 210a o. s. ř. není autoremedura u rozsudku přípustná. Při odvolacím jednání pak žalovaná zdůraznila, že žalobní nárok nepovažuje za důvodný, pokud v průběhu řízení došlo k přecenění restitučního nároku a žalobci tak nic nebránilo, aby se za účelem uspok