61 CO 173/2021-185 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 2020 a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 30 492 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce k žalované byl založen pracovní smlouvou v roce 1997 a obsah pracovní smlouvy byl několikrát měněn, přičemž od 1. 12. 2006 žalobce působil u žalované v pracovním poměru jako ředitel a dne 4. 5. 2010 byl jmenován valnou hromadou žalované jednatelem společnosti. K uvedeným skutečnostem došlo před přijetím nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., takže bylo nutno aplikovat i ust. § 66d obchodního zákoníku a soud prvního stupně se tak zabýval otázkou případného souběhu funkce člena statutárního orgánu společnosti a výkonu práce podle pracovní smlouvy a v tomto směru vycházel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Dle závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou vždy podřízené zákoníku práce, což ale neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde. Tyto závěry byly dále rozvedeny v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 se závěrem, že ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce a„ podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští a takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. Manažerská smlouva tedy není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, ale je na ni třeba klást stejné požadavky jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce a zásadně se nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péči řádného hospodáře a důsledky jejího porušení, když uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní. Také zánik funkce se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na„ režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy). Tyto závěry byly dále rozvedeny v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, například v rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že přestože § 66d obchodního zákoníku umožňoval vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, šlo o režim, který si společnost a člen jejího statutárního orgánu museli sjednat a jestliže strany neprojevily vůli podřídit výkon činnosti spadající pod obchodní vedení zákoníku práce, pak na tento právní vztah zákoník práce nedopal a práva, respektive povinnosti člena voleného orgánu obchodní společnosti zůstaly zcela podřízeny obchodnímu zákoníku. Proto platilo i v režimu § 66d obchodního zákoníku, že vykonával-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení měl (musel) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zanikl jeho pracovní poměr (neujednaly si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší sodu i v dalších rozhodnutích sp. zn. 27 Cdo 2741/2018 nebo 31 Cdo 1993/2019. V dané věci ze samotného popisu pracovních činností uvedených žalobcem vyplývá, že žalobce po jmenování jednatelem pro žalovanou vykonával stále stejnou činnost a naopak jmenováním do funkce jednatele se jeho činnost rozšířila o oprávnění vyplývající z oprávnění jednatele jako statutárního orgánu, přičemž žalovaná od počátku popírala dualitu výkonu funkcí a žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by se s žalovanou dohodl na výkonu určitých činností podléhajících režimu zákoníku práce vedle činností, jež byl povinen vykonávat jako statutární orgán. Z logiky věci, kdy se žalobce postupně vypracoval u žalované společnosti a neustále rozšiřoval okruh svých činností a postoupil až na pozici ředitele a následně byl jmenován jednatelem, vyplývá, že při neprokázání existence jiné dohody mezi účastníky došlo k zániku pracovního poměru na základě jiného jednání mezi účastníky, tedy došlo ke konkludentnímu zániku pracovního poměru žalobce k žalované okamžikem, kdy byl žalobce jmenován jednatelem. Činnost, jíž žalobce vykonával nejprve jako ředitel a poté jako jednatel, není činností závislou, ale naopak činností nepodléhající režimu zákoníku práce, bez ohledu na to, že dle tvrzení žalobce režim výkonu funkce jednatele účastníci odchylně od dispozitivního ust. § 66 odst. 2 obchodního zákoníku podřídili režimu zákoníku práce. Pouze z toho, že žalovaná přistoupila dne 21. 8. 2020 k okamžitému zrušení pracovního poměru a dále přistoupila i k opakovanému ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 19. 11. 2020, nelze usuzovat na existenci pracovního poměru, když činnosti, jež žalobce vykonával po jmenování jednatelem, byly z logiky věci činnostmi širšími, neboť u žalobce k ředitelským činnostem (oprávněním) přibyly ještě činnosti vyplývající z funkce jednatele, avšak účastníci nesjednali žádnou smlouvu, že by žalobce vedle činnosti vykonávaných jednatelem ještě vykonával nějaké jiné činnosti na základě dohody, která by byla podřízena zákoníku práce. Dne 1. 5. 2016 účastníci sice podepsali pracovní smlouvu, podle níž žalobce vykonával druh práce ředitel s místem výkonu práce v provozovně v [obec] a [anonymizována dvě slova] [příjmení], takže lze sice akceptovat názor žalobce, že se účastníci dohodli, že vztah mezi nimi bude i nadále vztahem pracovně-právním, ale pouze v tom smyslu, že si dohodli právní rámec pro výkon jednatelského oprávnění v podobě zákoníku práce (v souladu s § 2 zákoníku práce), avšak z povahy věci byl tento vztah nadále vztahem obchodně-právním. Postupně došlo k narušení vztahů mezi účastníky, žalovaná poukazovala na ztrátu důvěry žalované vůči žalobci, což vyústilo nejprve v uzavření smlouvy o výkonu funkce jednatele dne 5. 9. 2019, v níž bylo mj. sjednáno, že tato smlouva nahrazuje smlouvu zavřenou dne 1. 5. 2016 a tímto je tato neplatná, a následně došlo i k odvolání žalobce z funkce jednatele dne 6. 8. 2020. Jelikož žalobce po odvolání z funkce jednatele se nehodlal vzdát funkce ředitele, za tohoto stavu se soudu prvního stupně jevilo logickým, že žalovaná přistoupila k ukončení„ pracovního“ poměru, a to i opakovaně, z opatrnosti, když zároveň jednala se žalobcem o možnosti jej dále zaměstnávat. Podle názoru soudu prvního stupně pracovní smlouva ze dne 1. 5. 2016 ale sama o sobě nemohla z právních důvodů jím vyložených založit vznik pracovního poměru, ani tento pracovní poměr„ nekonzervovala“, neměnila, ale pokud by právní závěry soudu prvního stupně byly nepřiléhavé, s ohledem na obsah smlouvy uzavřené dne 5. 9. 2019 by pracovní poměr žalobce k žalované zanikl nejpozději k datu podpisu této smlouvy. Jelikož účastníci nejpozději podpisem smlouvy o výkonu funkce jednatele dne 5. 9. 2019 způsobili zánik pracovního poměru žalobce k žalované tím, že tento vztah nahradili vztahem novým, a to zcela v souladu s § 59 zákona o obchodních korporacích, pracovní poměr v době předání okamžitého zrušení pracovního poměru již neexistoval, nemůže proto požívat ochrany a žalobce se nemůže domáhat určení neplatnosti podle § 72 zákoníku práce. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a úspěšné žalované přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž poukázal na vývoj judikatury usměrněné Ústavním soudem, který v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 zpochybnil předešlou soudní praxi zakazující souběh funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a výkonu pracovního poměru, když zákoník práce výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovně-právním vztahu. V takovém případě se mají podobné smlouvy vykládat především podle úmyslu stran a výklad má respektovat jejich právo na svobodné jednání a zásadu, že smlouvy je třeba dodržovat. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4831/17 připustil, že vztah člena statutárního orgánu a obchodní korporace se může řídit buď přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, nebo zákoníkem práce, pokud se tak strany dohodnou, ale Nejvyšší soud na rozdíl od názoru vyjádřeného Ústavním soudem setrval na výkladu, že při tzv. souběhu funkcí člen statutárního orgánu nemůže být považován za zaměstnance obchodní společnosti, přičemž na tomto právním názoru soud prvního stupně postavil svůj závěr o neexistenci pracovního poměru. Uvedená judikatura Nejvyššíh