10 CO 28/2022-127 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným č. 1, 2 náhradu nákladů řízení v částce 7 773,04 Kč do tří dnů právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se včas odvolal žalobce, když soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní pochybení vidí žalobce v tom, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když zaujal názor, že bezdůvodné obohacení lze získat jen tam, kde vůbec žádný právní titul není dán nebo původní právní titul odpadl. Je tedy zřejmé, že žalovaný bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. v dané věci nezískal. Zcela zásadní pro posouzení věci je to, že v řešeném případě smluv uzavřených mezi SPÚ a uživateli pozemků v zahrádkové osadě v režimu nárokového převodu dle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů„ Na základě písemné žádosti oprávněného uživatele pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976 nebo zřízených na základě územního rozhodnutí převede Státní pozemkový úřad tento pozemek do vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví této osobě“. Do vlastnictví nabyvatele se současně s pozemkem převádí bezúplatně všechny součásti a příslušenství tohoto pozemku, resp. dle § 10b, kdy v důsledku novely došlo k přečíslování, nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky, v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Z dikce § 10 odst. 3 shora uvedeného, resp. § 10b ve spojení s § 14 odst. 1 téhož zákona jednoznačně vyplývá, že SPÚ převod musí a musel realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Nejde tedy o případ, kdy by bylo na úvaze SPÚ, resp. žalobce, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat, zákon mu nedává možnost realizovat převod za dohodnutou cenu. Žalobce poukázal na judikaturu k nastíněné problematice s tím, že je celkem jednotná a kde je dlouhodobě opakován názor, že smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, resp. SPÚ, nejsou projevem sporné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo k převodu pozemku v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto bez právního důvodu, čímž se žalovaný (nabyvatel pozemku) na úkor žalobce jako převádějícího bezdůvodně obohatili. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoli znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. 3. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 s tím, že sice šlo o převod k vypořádání restitučního nároku dle zákona dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, princip je však stejný, jelikož zákon stanovuje, za jakou cenu má být pozemek převeden a v daném případě v důsledku nesprávného ocenění došlo k tomu, že nedochází k převodu v zákonné hodnotě. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat. Žalobce dále odkázal na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, č. j. 28 Cdo 1623/2019, kdy i za platnosti nového občanského zákoníku je potvrzen názor ohledně vydání bezdůvodného obohacení. Pokud je namítáno, že uvedená rozhodnutí nejsou případná, pak žalobce uvedl, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutné odlišit od vydání pozemku v tzv. přímé restituci dle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, resp. obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má Státní pozemkový úřad zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek mimo jiné i hodnotových, smlouvou nikoliv ve správním řízení převede pozemek jako náhradní, proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemků v zahrádkových osadách. Nemůže mít vliv ani ta skutečnost, že v daném případě cenu stanovil zákon č. 229/1991 Sb. a nikoliv zákon č. 503/2012 Sb., neboť oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky i cenové, za jakých může, resp. musí, dispozici realizovat. Dle žalobce principy uvedené ve výše citovaných rozhodnutích ve vztahu k vydanému bezdůvodnému obohacení musí platit o to spíše i pro kupní smlouvu s uživateli pozemků v zahrádkových osadách. Na uvedeném nemění ani skutečnost, že rozsudek, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, byl vydán za účinnosti občanského zákoníku 1964, neboť i tento zákon neposkytoval právní ochranu v případě, že by výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, je zřejmé, že na danou situaci, která je, pokud jde o konstrukci bezdůvodného obohacení, obdobná situaci v posuzovaném případě, Nejvyšší soud aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení v dikci dle nového občanského zákoníku, aniž by dovozoval nějakou limitaci ohledně výše. Navíc podle žalobce lze analogicky aplikovat ust. § 1792 odst. 2 NOZ, kdy cena dle žalobcem předloženého revizního posudku podle žalobce„ platí za ujednanou“, protože jde o cenu podle právního předpisu přípustnou. Za situace, kdy z revizního posudku bylo zjištěno, že předmětnými smlouvami došlo k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak SPÚ mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se kupující na úkor SPÚ, resp. státu, bezdůvodně obohatil a SPÚ má legitimní právo se vydání bezdůvodného obohacení domáhat. Rozhodovací praxe soudů dále potvrdila i to, že se SPÚ v prvé řadě musí domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči„ kupujícímu“, nikoli vůči znalci, který pochybuje při zpracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR k otázce vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy došlo smlouvou k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci vzniklé náklady řízení. 4. Žalovaní v rámci vyjádření k odvolání žalobce uvedli, že s odvoláním nelze v žádném případě souhlasit. Žalobce jednoduše nepřípustně zobecňuje závěry zmíněných judikátů a snaží se je aplikovat na věci, na které se vztahovat nemohou. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými žalobcem uváděnou judikaturou a danou věcí spočívá v tom, že judikáty řešily jen zcela specifickou a úzkou otázku vydání, resp. oceňování náhradních pozemků, dle příslušných ustanovení zákona o půdě, č. 229/1991 Sb. Předmětem zkoumání Nejvyššího soudu byly vždy jen dohody o vydání náhradních pozemků, nikdy se nejednalo o převody pozemků formou kupní smlouvy, už jen to je zásadní rozdíl. Oceňování náhradních pozemků dle zákona o půdě se mělo dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění mělo být učiněno ke konkrétnímu datu a dle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky. V řešené věci však byla uzavírána kupní smlouva a dle zákona měl žalobce prodávat pozemky v dané zahrádkářské osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon o Pozemkovém úřadu ukládá tomuto úřadu povinnost určitým osobám za určitých podmínek převést pozemky, neznamená automaticky nedostatek autonomní svobodné vůle na straně prodávajícího. Žalobce označuje tento případ za tzv. nárokový převod, v podstatě by se ovšem dalo říci, že se jedná o tradiční právní institut, kterým je smluvní přímus. Osoba v zákoně označená, pokud si podá žádost o převod pozemku ve lhůtě k tomu stanovené, a pokud splňuje i další podmínky, má právo na to, aby s ní Státní pozemkový úřad smlouvu uzavřel a pozemek ji převedl. Co se pak týče obsahu smlouvy, není autonomie svobodné vůle Státního pozemkového úřadu, tj. prodávajícího, nijak zvlášť omezována. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena v daném případě zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou při dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale obecně neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobce o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly k nastolení situace právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoliv kupují. Byl to žalobce, kdo jednostranně stanovil výši kupní ceny, a kupující na takovou cenu přistoupil a učinil tak v přesvědčení, že i ohledně kupní ceny je smlouva v napr