10 CO 31/2022 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12. 3. 2020 je neplatné. Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve výši 59 506,10 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit České republice státem hrazené náklady řízení ve výši 6 540 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. 2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, která v odvolání uvedla, že v daném případě šlo o to, zda žalobce porušil své pracovní povinnosti. Žalovaná setrvala na závěru, že žalobce je porušil, neboť použil pracovní prostředky pro své soukromé účely a také vyslovila závěr, že toto porušení dosahovalo takové intenzity, aby bylo namístě okamžitě zrušit pracovní poměr s žalobcem. Soud prvního stupně se shodl se závěrem žalované, že žalobce své pracovní povinnosti porušil s odkazem na § 301 zákoníku práce a Pracovní řád (bod 4.4 a bod 4.5). Pokud jde o intenzitu porušení pracovních povinností, pak ji soud prvního stupně neshledal takovou, aby bylo v případě žalobce s ním možno ukončit pracovní poměr okamžitě, ale že zde byly dány podmínky pro výpověď z pracovního poměru. Dále pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda na straně zaměstnavatele prokázána nebyla, protože opotřebení počítače nenastalo, spotřeba elektrické energie byla vyčíslena v minimálních částkách, nedošlo k nárůstu mzdových prostředků (počítačem byl software využíván i v mimopracovní době) a s těmito závěry žalovaná nesouhlasí. Z provedeného dokazování nevyplynuly tyto závěry, považuje je za nekonzistentní a rozporné. Pokud by totiž žalovaná jednání žalobce neodhalila, škoda by se za jeden rok za zneužívání služebního notebooku zvýšila až na cca 1 000 Kč, což už není minimální částka. Podstatné ale je, že škoda (jakákoli) vznikla a v té souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu k těmto otázkám. Podle názoru žalované je nesprávný i závěr, že i malá škoda se nemohla u žalované vzhledem k její velikosti projevit. Poukázala především na to, že soud prvního stupně se odchýlil od dosavadní judikatury, na kterou žalovaná v průběhu řízení poukazovala, když poukazovala zejména na rozsudky Nejvyššího soudu těchto spisových značek: 21 Cdo 3915/2020, 21 Cdo 1496/2013, 21 Cdo 2590/2015 a 21 Cdo 3034/2016. Z této judikatury vyplývá, že na výši škody nezáleží. Žalovaná také nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu ke mzdovým prostředkům nedošlo k nárůstu, protože software byl používán i v mimopracovní době, na počítači pracuje neustále a žalobce řešil bitcoiny i v práci, což vyplynulo ze svědeckých výpovědí. Argumentace soudu o tom, že byl žalobce odměněn za rok 2019, je lichá, protože tuto nelze zpětně odebrat. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, žaloba žalobce zamítnuta, eventuálně, aby byl rozsudek soudu prvního zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. 3. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce. Ten ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s rozsudkem v té části, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní povinnosti. Žalobce nepopírá, že program na počítač instaloval, ale že ho instaloval pouze jednorázově ze zvědavosti a že zaměstnanci směli používat pracovní notebooky k soukromým účelům. Připustil, že i když se v tomto případě mohlo jednat o exces, nelze toto jednání posoudit jako porušení pracovních povinností. Program se spouštěl sám po zapnutí PC a virtuálního počítače. Chod nebyl na služebním notebooku patrný, nevykazoval větší zátěž, hlučnost a vliv těžby nebyl postřehnutelný. Podle názoru žalobce závěry soudu uvedené v jeho bodě 25. rozsudku jsou nepřiléhavé. V této souvislosti poukázal zejména na to, že soud dospěl k závěru, že pracovní prostředky mají být využívání k výkonu práce, ne soukromé účely. Podle žalobce jsou zcela běžné výjimky z uvedeného pravidla, zejména v IT oblastech či tam, kde zaměstnanci využívají k práci počítače. Přímo Pracovní řád žalovaného, a to bod 4.4 zakotvuje oprávnění užívat IT zařízení k výkonu právní činnosti, ale je zde uvedeno, že toto platí, nebylo-li dohodnuto jinak. Žádné požadavky na formu této dohody nebyly upraveny. Stačil třeba i ústní souhlas žalovaného. Svědecké výpovědi pana [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] bylo prokázáno, že zaměstnanci žalovaného měli povoleno užívat pracovní notebooky k též k soukromým účelům, což činili například tak, že poslouchali hudbu YouTube, hledali polední menu, surfovali po internetu. Tato praxe vyplývá i ze svědeckých výpovědí současných zaměstnanců pana [příjmení] a paní [příjmení]. Ti sice mluvili ve prospěch žalovaného, že užívání notebooku k soukromým účelům bylo zakázáno, ale potvrdili, že takto je také užívají. Podle žalovaného užití pracovního notebooku žalobcem k soukromým účelům (k těžbě kryptoměny) mělo vést k naprosté ztrátě důvěry, přitom žalovaný ani po předmětném incidentu žádná opatření k zamezení užívání notebooku k soukromým účelům nepřijal. Žalovaný o skutečnosti, že jeho zaměstnanci těží kryptoměnu věděl a až do doby, než se žalovaná chtěla zbavit žalobce, toto toleroval. Žalobce popřel, že by se počítače chovaly nestandardně hlučně, což bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi pana [příjmení], [příjmení], [příjmení] a též znaleckým posudkem. Kontrola byla provedena pouze proto, že o předmětném jednání věděl. Pokud by bylo shledáno, že žalobce porušil pracovní povinnosti, pak nebyla naplněna intenzita porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Soud prvního stupně správně přihlédl k výjimečnosti institutu okamžitého zrušení pracovního poměru a k tomu, že nedošlo k opotřebení notebooku, nedošlo ke škodě na straně žalované, neboť spotřeba elektrické energie navíc byla velmi malá a nedošlo ani ke škodě na mzdových prostředcích a také nebylo prokázáno bezpečnostní riziko. 4. Dále se žalobce vyjádřil k odvolání žalované s tím, že vyslovil souhlas s postupem soudu prvního stupně, který jako nadbytečné považoval vypracování revizního znaleckého posudku. Důvodem pro zpracování znaleckého posudku ze strany žalované bylo to, že nebyl spokojen s výsledky znaleckého zkoumání. Znalec riziko bezpečností zhodnotil jako velmi malé, neboť problém by se týkal pouze virtuálního počítače. Dále vyslovil nesouhlas s tím, že by výpověď svědka [příjmení] měla být nevěrohodná, když tento u žalovaného již nepracuje a nehrozí mu z důvodu instalace programu na těžbu kryptoměny, kterou také provedl, u žalované žádné postihy. Pan [anonymizováno] byl odborníkem na těžbu kryptoměny a objasnil fungování programu a logicky zdůvodnil, proč program nepředstavoval žádné riziko. Soud prvního stupně správě dospěl k závěru, že žalovanému nevznikla žádná škoda, přičemž otázkou škody je nutno se zabývat k okamžiku podání okamžitého zrušení a otázky typu„ co kdyby“ jsou irelevantní. Dále také zdůraznil to, že podle znalce měla být IT adresa, se kterou měly být spojeny webové stránky pro těžby kryptoměny aktivní pouze do poloviny ledna, přitom k okamžitému zrušení pracovního poměru mělo docházet od 10. 2. 2020 do 9. 3. 2020. Jedná se o období, kdy zřejmě docházelo k pokusům programu o spojení se s danou webovou stránkou, avšak neúspěšně, protože tato stránka byla pravděpodobně již téměř měsíc„ mrtvá“, o čemž žalobce nevěděl, protože programu nevěnoval pozornost. Vznik škody nebyl prokázán, protože použití tohoto programu nemělo vliv na opotřebení notebooku. Spotřeba energie se v případě žalované společnosti nemohla u ní negativně projevit. Počítače totiž zaměstnanci nechávali zapnuté i přes noc a stahovali si či instalovali programy potřebné k práci. Notebook byl často využíván nepřetržitě pro pracovní účely. Za škodu pak nelze považovat ani to, že by žalobce, pokud k těžbě kryptoměny neužíval pracovní notebook, musel vynaložit nemalé finanční prostředky na pořízení drahého počítače. Tento argument ze strany žalované je absurdní. Žalovaná pak napadla závěr soudu prvního stupně, že k hypotetické škodě nedošlo ani ve vztahu ke mzdovým prostředkům. Žalobce opakovaně uváděl a bylo potvrzeno svědeckou výpovědí pana [příjmení]. Program pouze nainstaloval, jednorázově spustil, následně se program spouštěl sám, program běžel na pozadí bez dalších zásahů. V pracovní době se tedy žalobce věnoval práci a program ho neomezoval. Surfování po internetu, pouštění si hudby ze strany ostatních zaměstnanců pak spotřebovává mnohonásobně více času. Bylo vyloučeno rovněž bezpečnostní riziko, o tom svědčí i závěr soudu, že pokud toto řešila žalovaná dlouhé měsíce, nesvědčí to o kritickém porušení bezpečnosti. Jestliže mohla žalovaná vyhodnocovat rizika po dobu třech měsíců, pak není naplněn předpoklad, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalovaného zaměstnával po výpovědní dobu, jak uzavřel soud prvního stupně v bodu 28. O tom pak svědčí i to, že nebyl pro žalovan