10 CO 83/2022-165 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I.) a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni ve výši 10 000 Kč, k jejímuž zaplacení stanovil lhůtu třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti výroku II. rozsudku se včas odvolala žalobkyně, která jej považuje za nedostatečně odůvodněný, neboť není uvedeno, jak soud došel k závěru, že žalovaná by měla nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 120 195,04 Kč. Zcela absentuje podrobné uvedení, za jaké úkony právní služby a v jaké částce žalovaná právní služby vyúčtovala a žalobkyně tak nemůže posoudit, zda náklady žalované byly účelné. Ve věci se konala tři soudní jednání, dle napadeného rozsudku žalovaná zaslala soudu tři písemná vyjádření, tj. i s přípravou a převzetím věci maximálně sedm úkonů právní služby i s připočtením DPH a případných cestovních výdajů. Žalobkyni tedy není jasné, jak žalovaná své náklady vyčíslila. Není rovněž bez významu, že náklady právního zastoupení žalované nebude údajně hradit přímo žalovaná, ale její pojišťovna. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nemoc z povolání má, pouze nebyla schopna prokázat příčinnou souvislost mezi ní a následkem v podobě ztráty na výdělku. Žalobkyně namítla, že s ohledem na svůj zdravotní stav – částečnou invaliditu a nižší možnosti výdělku, jakož i s ohledem na své majetkové poměry, by žalobkyně od náhrady nákladů řízení měla být zcela osvobozena. Žalobkyně je nemajetná, bydlí v nájemním bytě s náklady na bydlení ve výši cca 10 500 Kč, má vyživovací povinnost k nezletilé dceři a jediným jejím pravidelným měsíčním příjmem je v současnosti výživné na dceru ve výši 7 500 Kč, invalidní důchod ve výši 5 036 Kč a přídavky na dítě ve výši 1 310 Kč. Od února 2021, kdy žalobkyně vyplňovala prohlášení o svých majetkových poměrech, došlo ke změně, kdy nově sice pobírá částečný invalidní důchod, ale na druhou stranu příspěvek na bydlení od února 2022 již nepobírá a stejně tak dávky pomoci v hmotné nouzi, byť o ně žádala, jelikož na ně ztratila nárok. Žalobkyně přitom nemá žádné úspory, neboť veškeré své příjmy spotřebuje na úhradu nákladů na bydlení, splátky dluhu a výživu svou a své dcery. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení zrušil, případně aby jej změnil tak, že žalované nepřizná náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že považuje napadené rozhodnutí za zcela věcně správné. Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, od počátku byla zastoupena advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], přičemž již dne 17. 2. 2021 se se svým nárokem obrátila na žalovanou, která prostřednictvím své zástupkyně zaslala na adresu zástupkyně žalobkyně dne 23. 2. 2021 odpověď na předžalobní výzvu. I přesto, že si žalobkyně musela být od té doby vědoma skutečnosti, že žalovaná nárok zcela odmítá a bude právně zastoupena, podala dne 20. 8. 2021 žalobu. Žalobkyni byl k její žádosti soudem prvního stupně ustanoven advokát, a tedy měla být již od začátku poučena o riziku neúspěchu ve věci a s tím související povinnosti hradit náklady řízení. Žalobkyně byla od počátku poučována o neunášení důkazního břemene, na toto vůbec nebrala zřetel a naopak svými podáními pouze navyšovala náklady řízení. Žalovaná potvrdila, že žalobkyně má řadu zdravotních problémů, což ale neznamená, že bude podávat„ šikanózní návrhy“ a v podstatě bude jen„ zdarma“ zkoušet, zda nebude v nějakém sporu úspěšná. V daném případě je tak zcela namístě, aby žalobkyně byla povinna uhradit alespoň minimální částku za náklady řízení, neboť v opačném případě by se jednalo v podstatě o precedent, kdy by osoba zdravotně indisponovaná, přičemž v dané věci se jedná o osobu invalidní prvního stupně, tedy pouze se sníženou pracovní způsobilostí, po svých původních zaměstnavatelích se domáhala neopodstatněných nároků a v podstatě doufala, že nebude hradit ničeho. Uvedené by bylo jistě pro většinu zaměstnavatelů velmi nepříjemné a finančně velmi náročné. Je s podivem, že žalobkyně aktuálně uvádí, že má částečnou invaliditu a nižší možnosti výdělku, když po dobu soudního řízení se nejprve o invaliditě vůbec nezmiňovala a jakékoliv možnosti výdělku vždy popírala. Naopak bylo prokázáno, že jí zůstal, byť omezeně, pracovní potenciál zachován, a to nikoliv v důsledku nemoci z povolání, kterou je kontaktní ekzém a obvykle v těchto případech, kdy poškozený zaměstnanec nepřijde do styku s alergenem, nemívá žádné potíže, což potvrzuje i posudek o invaliditě, z něhož vyplývá, že nemoc z povolání se na této vůbec nepodílí. Důvodem invalidity jsou pouze onemocnění obecného charakteru nesouvisející se zjištěnou nemocí z povolání. 4. Žalovaná pod bodem III. svého vyjádření vyspecifikovala skladbu požadované náhrady nákladů řízení ve výši 120 195,04 Kč s tím, že pokud soud prvního stupně uložil žalobkyni toliko symbolické náklady ve výši 10 000 Kč a současně stanovil delší lhůtu k úhradě nákladů řízení, pak žalovaná se proti rozhodnutí neodvolávala, neboť toto soud prvního stupně řádně odůvodnil. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadeném výroku II. jako věcně správný potvrdil a zavázal žalobkyni povinností nahradit žalované náklady odvolacího řízení v rozsahu jejich dodatečné specifikace, do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalované. 5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., a aniž bylo třeba ve věci nařídit jednání v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., o odvolání žalobkyně rozhodl, přičemž zohlednil i vyjádření žalované a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z odůvodnění napadeného rozsudku se mimo jiné podává, že z rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 3. 2021 o přiznání invalidního důchodu zpětně od 11. 8. 2020 vyplývá, že žalobkyni byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 4 260 Kč měsíčně. Z posudku o invaliditě – zjišťovací ze dne 15. 1. 2021 vyplývá, že žalobkyně je schopna práce na zkrácený pracovní úvazek na pracovištích s lehkou psychickou zátěží a bez nočních směn. Z posudku o invaliditě ze dne 7. 6. 2017 vyplývá, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně je zdravotní postižení – bolestivý syndrom páteře. Z lékařských zpráv Fakultní nemocnice [obec] – Klinika pracovního lékařství ze dne 11. 1. 2011 až 18. 9. 2020 vyplývá, že se u žalobkyně v prosinci 2010 objevila svědivá vyrážka na rukou a na zápěstí, svědění obličeje a krku s periorbitálním otokem, byla ošetřena dermatologem a bylo uzavřeno, že se jedná o nemoc z povolání – profesionální kontaktní ekzém. Z lékařských zpráv vyplývají zprávy o zdravotním stavu žalobkyně, mimo jiné o bolestech páteře, pravé paže, artróze palce u rukou, trvajících bolestech hlavy, v souvislosti s krční páteří migrény. Žalobkyně se léčí u psychiatra s psychickými potížemi, a to se středně těžkou depresí a generalizovanou úzkostnou poruchou (body 33. – 38. odůvodnění napadeného rozsudku.) 7. Soud prvního stupně má za prokázané, že žalobkyni byla uznána nemoc z povolání – profesionální kontaktní ekzém, který byl zjištěn ke dni 25. 2. 2011, že pojišťovna žalované vyplatila žalobkyni za uvedenou nemoc z povolání náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčbou a bolestné, a že žalobkyni byl nyní přiznán invalidní důchod prvního stupně, který však s uvedenou nemocí z povolání nesouvisí, souvislost má s jiným druhem onemocnění žalobkyně. Soud prvního stupně po provedeném dokazování neměl za prokázanou příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání z roku 2011 a snížením pracovní schopnosti žalobkyně po období od srpna 2018 až srpen 2021, rovněž tak příčinnou souvislost mezi zjištěnou nemocí z povolání, profesním kontaktním ekzémem a snížením pracovních schopností žalobkyně z důvodů popsaných v bodu 42. odůvodnění rozsudku. Dle názoru soudu je žalobkyně schopna vykonávat práce a v současné době, byť v omezeném režimu, za podstatně vyšší částku, než ta, která je předmětem měsíčního dorovnání v rámci žaloby, jíž se domáhala po žalované zaplacení měsíční platby ve výši 3 406 Kč za období od 1. 4. 2011 dosud, resp. s ohledem na promlčení za poslední tři roky, tj. od srpna 2018 do července 2021 v částce 122 616 Kč a dále od srpna 2021 v částce 3 406 Kč měsíčně (při ústním jednání dne 1. 2. 2022 sdělila, že trvá na přiznání částky 85 150 Kč s příslušenstvím). Protože se žalobkyni nepodařila prokázat příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a omezením žalobkyně v práci, nemá ani žalobkyně nárok na plnění od žalované v souladu s ust. § 271b zákoníku práce. 8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s ust. § 150 o. s. ř., když shledal důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby zčásti nepřiznal náklady řízení žalované, která měla ve věci plný úspěch. Konstatoval, že žalovaná by měla nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 120 195,04