13 CO 170/2022-302 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni výživné neprovdané matky za dobu od srpna 2017 do dubna 2019 ve výši 74 000 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbývající části návrh žalobkyně zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně po uplatněné změně žaloby se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí na výživném na neprovdanou matku za období od srpna 2017 do října 2017 částku 3 000 Kč měsíčně, za měsíc prosinec 2017 částku 5 000 Kč, dále v období od ledna 2018 do února 2018 částku 7 000 Kč měsíčně, za březen 2018 částku 5 000 Kč a za období od dubna 2018 do dubna 2019 částku 7 000 Kč měsíčně. Spolu s náhradou nákladů spojených s těhotenstvím a porodem ve výši 4 350 Kč požadovala po žalovaném zaplacení částky celkem 128 350 Kč. Žalovaný uznal nárok žalobkyně pouze na náhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem ve výši 4 350 Kč, nárok žalobkyně na úhradu výživného neprovdané matky sporoval s argumentací, že partnerský vztah účastníků i přes odstěhování žalobkyně trval, dle žalovaného měli účastníci de facto dvě společné domácnosti a podílel se na nákladech žalobkyně (zejména v době absolvování rehabilitací na jaře 2018) až do dubna 2019, kdy došlo k faktickému ukončení jejich soužití. A rovněž pak nárok žalobkyně na náhradu výživného neprovdané matky měl za rozporný s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že to byla žalobkyně, kdo ukončil jejich společné bydlení, o které a i o soužití s žalobkyní a dcerou měl žalovaný zájem. 3. Soud prvního stupně shledal základ nároku uplatněný žalobkyní ve smyslu ust. § 920 odst. 1 o. z. důvodným. Vzal za prokázané, že dne [datum] se narodila žalobkyni dcera [jméno] [příjmení], jejímž otcem je žalovaný, účastníci nebyli a nejsou manželé a společné soužití ukončili v červenci 2017. V souladu s právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, č. j. 13 Co 215/2021-249, jímž byl k odvolání obou účastníků zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2021, č. j. 17 C 120/2019-227, se zabýval výší výživného z hlediska jeho přiměřenosti ve vztahu k diferencovaným příjmům žalobkyně v průběhu rozhodného období, jakož i argumentací žalovaného ohledně toho, že po určité období hradil společné výdaje a tím měl vyživovací povinnost ve vztahu k žalobkyni splnit. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaný v rozhodném období měl příjem přibližně 50 000 Kč čistého, kromě nezletilé [jméno] má vyživovací povinnost k synovi [jméno], žalobkyně v období od 17. 4. 2017 do 29. 10. 2017 čerpala peněžitou pomoc v mateřství a od 30. 10. 2017 do konce rozhodného období, tj. do dubna 2019, pobírala rodičovský příspěvek. V době, kdy pobírala příspěvek v mateřství (v srpnu 2017 ve výši 29 915 Kč, v září 2017 ve výši 28 950 Kč, v říjnu 2017 ve výši 27 985 Kč) došlo u žalobkyně k poklesu příjmů o více než polovinu proti v tomto období stabilnímu příjmu žalovaného ve výši cca 50 000 Kč měsíčně, tudíž za přiměřenou výši výživného neprovdané matky v tomto období dovodil výživné v částce 2 000 Kč měsíčně. Od prosince 2017, kdy žalobkyně pobírala pouze rodičovský příspěvek ve výši 7 586 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 3 300 Kč, shledal soud prvního stupně přiměřeným výživným neprovdané matky za toto období částku 4 000 Kč měsíčně. Tedy za rozhodné období uplatněné žalobkyní od srpna 2017 do 27. 4. 2019, vyjma měsíce listopadu 2017, kdy žalobkyně výživné nepožadovala, jde o celkovou částku 74 000 Kč. Námitky žalovaného o pokračujícím partnerském vztahu a vzájemném soužití i v rozhodném období vzal soud prvního stupně za vyvrácené, zejména k důkazu provedeným obsahem spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 25 Nc 43031/2019, kdy sám žalovaný slyšen jako účastník v tomto opatrovnickém řízení v lednu 2020 uvedl, že v období od července do prosince 2017 se se žalobkyní stýkali nepravidelně, v období od února do června 2018 žalovaný udržoval vztah s jinou ženou a od září 2018 spolu účastníci tři měsíce nekomunikovali z důvodu odmítnutí žalobkyně účastnit se oslavy v příbuzenstvu žalovaného. Za prokázané vzal soud, že účastníci tak ukončili soužití již v srpnu 2017 a pokud žalovaný současně namítal, že hradil výživné žalobkyni formou plateb v době, kdy se stýkal s žalobkyní a dcerou, pak tuto argumentaci neshledal soud prvního stupně důvodnou se závěrem, že úhrady činěné při výletech či společných pobytech v hotelech a restauracích nelze podřadit za platby výživného, které primárně má sloužit k zajištění základních potřeb oprávněné osoby. Proto soud prvního stupně žalobě žalobkyně ve formě připuštěné změny a za situace, kdy předmětem řízení již nebyl nárok žalobkyně na úhradu částky 4 350 Kč za úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, ohledně nichž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 17 C 120/2019-227, zčásti vyhověl a přiznal žalobkyni nárok na úhradu výživného neprovdané matky za žalobkyní požadované období v částce 74 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na to, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je obdobný, když se žalobkyně domáhala plnění v celkové částce 128 350 Kč a bylo jí přiznáno celkem 78 350 Kč, proto rozhodl tak, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo. 4. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni výživné neprovdané matky v celkové výši 74 000 Kč a závislého výroku III o nákladech řízení, podal žalovaný včasné odvolání. Namítal odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. - nesprávná skutková zjištění na základě provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud náklady dobrovolně hrazené žalovaným nebyly shledány, a to ani zčásti, za splnění vyživovací povinnosti žalovaného. Vytýkal soudu prvního stupně, že v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že výživné neprovdané matky má primárně sloužit k zajištění základních potřeb oprávněné osoby, avšak již nespecifikoval, co se těmito základními životními potřebami rozumí, a v konfrontaci s tímto svým zhodnocením nerozebral jednotlivé platby žalovaného, tj. zda mohly sloužit k naplnění základních životních potřeb žalobkyně, mezi které dle názoru žalovaného patří náklady spojené s bydlením, náklady na jídlo, ošacení, drogerii a volný čas. Zdůraznil, že žalobkyně po žalovaném nikdy úhradu výživného neprovdané matky nežádala, měl tedy za to, že tuto svou povinnost hradil prokazatelně žalobkyni poskytovanými platbami, když pokud šlo o náklady spojené s bydlením po odstěhování žalobkyně, pokud mu neposkytla žádné konkrétní informace, nemohl se na jejich úhradě podílet. Objektivně tak mohl hradit náklady spojené s jídlem, drogerií, ošacením a volným časem a právě takové náklady hradil. Uvedl, že nedisponuje účtenkami ze všech plateb, což by ani nebylo reálné, aby takový důkaz byl po něm žádán, ale z jím předložených výpisů z jeho účtu a karetních transakcí při spárovaní s lokací a doloženými fotografiemi je zřejmé, že se jednalo o výdaje hrazené ve prospěch žalobkyně, když např. pokud hradil žalovaný nákup v [obec], je zcela evidentní, že tak činil pro žalobkyni, nikoliv pro sebe, neboť nákup pro sebe by pořídil v místě svého bydliště. Za chybný označil pak závěr soudu ten, že pokud se žalobkyně rovněž podílela na některých nákladech společných aktivit, je tím vyloučeno, aby platby žalovaného mohly být, byť zčásti, považovány za plnění výživného. Ostatně soud ani neuvedl, jaké konkrétní platby objektivně provedené žalovaným do rámce těchto základních životních potřeb nespadají. Za nespravedlivý považuje proto žalovaný závěr soudu, pokud výživné stanovil ve stejné výši, jako kdyby v rozhodné době nehradil ve prospěch žalobkyně vůbec nic. Dále vytýkal soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jeho tvrzení a k tomu provedeným důkazům, že minimálně v období únor až březen 2018 bydlela žalobkyně u žalovaného z důvodu rehabilitací a po tu dobu zajišťoval základní životní potřeby žalobkyně v podobě bydlení a stravy. Nezabýval se ani tvrzením žalovaného, že v období březnu a dubnu 2019 byl po toto období fakticky obnoven partnerský vztah mezi účastníky, tedy zda za tyto dva měsíce je důvodné přiznávat žalobkyni výživné neprovdané matky. K výši přiznaného výživného pak žalovaný v odvolání namítal, že svou povahou je spíše příspěvkem na výživu, než výživným jako takovým, a tento charakter dle názoru žalovaného nesplňuje částka přiznaná soudem prvního stupně žalobkyni za období od prosince 2017 ve výši 4 000 Kč měsíčně, a to zejména za situace s porovnáním výživného, které je žalovaný povinen platit na společné nezletilé dítě účastníků ve výši 5 000 Kč měsíčně. Dále pak součástí odvolání učinil i nesouhlas s výrokem o nákladech řízení, k