13 CO 28/2022-75 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně na základě zpětvzetí žaloby žalobkyní co do jistiny zastavil řízení o zaplacení částky 2 300 Kč (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 100 Kč za dobu od 21. 7. 2019 do 2. 3. 2021 a z částky 2 200 Kč za dobu od 20. 11. 2011 (správně však s ohledem na žalobu a odůvodnění rozhodnutí má být uveden nikoli rok 2011 ale rok 2019, a proto bude na soudu prvního stupně, aby tuto zřejmou nesprávnost opravil postupem podle § 164 o.s.ř. vydáním opravného usnesení) do 2. 3. 2021, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 393,80 Kč k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě patnáct dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 2. K odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně uplatnila po žalovaném nárok na zaplacení částky 2 300 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, představující kupní cenu zařízení LTE modem Huawei B310, které žalovaný převzal na základě podle telefonické objednávky uzavřené účastnické smlouvy dne 22.5. 2019, přičemž žalovaný povinnost k úhradě kupní ceny v dohodnutých 23 splátkách po 100 Kč neplnil, proto žalobkyně smlouvu vypověděla a domáhala se úhrady kupní ceny. Soud žalobě vyhověl vydáním elektronického platebního rozkazu, proti němuž žalovaný podal odpor, v němž namítal, že si pouze chtěl ověřit, zda v místě jeho bydliště má žalobkyně dostatečný signál a předpokládal, že za tím účelem mu bude zapůjčen přijímač. Operátorem byl vyzván, aby při převzetí přijímače podepsal příslušné papíry a teprve po převzetí balíčku zjistil, že ve skutečnosti uzavřel kupní smlouvu a ze strany žalobkyně se tak cítil podveden. Žalobkyně v průběhu řízení upozornila, že žalovaný v souladu s ustanovením zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, měl dvouměsíční lhůtu pro podání reklamace proti doručenému vyúčtování a zároveň jeho povinností bylo v případě odstoupení od smlouvy vrátit zařízení na adresu logistického partnera, tj. [anonymizováno 6 slov]. Tuto povinnost žalovaný splnil až po zahájení řízení 2. 3. 2021, tj. téměř rok a půl od původní žádosti. A pokud žalobkyně vzhledem k uvedenému již netrvala na úhradě jistiny 2 300 Kč a do této výše vzala žalobu zpět, přičemž však požadovala úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 100 Kč od 21. 7. 2019 do dne vrácení zařízení žalobkyni, tj. do 2. 3. 2021, a z částky 2 200 Kč (zůstatek kupní ceny) od 20. 11. 2019 do 2. 3. 2021, včetně přiznání náhrady nákladů řízení, soud prvního stupně proto na základě zpětvzetí žaloby řízení výrokem I o zaplacení jistiny, tj. do výše 2 300 Kč, zastavil a výrokem II vyhověl žalobě co do požadovaného příslušenství – úroku z prodlení s odkazem na ust. § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když žalovaný svým jednáním se dostal do prodlení se splněním požadované povinnosti. Žalovaný tak vyvolal důvodně podání žaloby ze strany žalobkyně a soud proto žalobkyni přiznal i nárok na náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a specifikovaných nákladech advokáta na právní zastoupení žalobkyně, celkem ve výši 7 393,80 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku, do všech jeho výroků, podal žalovaný včasné odvolání. V něm uvedl, že uvedený rozsudek má za protiprávní a korupční, nemající zákonnou oporu. Dle žalovaného žalobkyně porušila řadu zákonů, šla proti objektivitě ve věci, jak vyplývá z nahrávky komunikace mezi žalovaným a [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], kdy žalobkyně záměrně zamlčela, že v den předání modemu nejde o předávací listinu, jak mu bylo řečeno, ale o kupní smlouvu. Soud v podstatě zlegalizoval klamné a podvodné jednání, přičemž podle občanského zákoníku by účastnická smlouva od samého začátku neměla platit. Z toho žalovaný vycházel. Nesouhlasil s rozhodnutím a protokoly soudu, které má za neobjektivní. Navrhl přehodnocení napadeného rozsudku podle platných zákonů tak, aby na věc bylo objektivně hleděno, objektivně ve věci jednáno a aby bylo zabráněno komukoliv, kdo má jiný zájem než zákonný. Dožadoval se i osvobození od soudních poplatků. 4. Odvolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí soudu, jímž na základě částečného zpětvzetí žaloby došlo k zastavení řízení pro zaplacení částky 2 300 Kč (výrok I), dále bylo rozhodnuto o zbývajícím nároku, a to příslušenství žalované jistiny, tj.úroků z prodlení z částky 100 Kč a z částky 2 200 Kč (výrok II) a dále bylo rozhodnuto proti o nákladech řízení účastníků, tak že povinnost k náhradě nákladů byla uložena žalovanému (výrok III). 5. Dříve než odvolací soud se mohl zabývat věcně obsahem podaného odvolání, musel posoudit, zda odvolání podané žalovaným proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým výrokům je vůbec přípustné. A dospěl k závěru, že odvolání proti ani jednomu z výroků přípustné není, a to na základě níže uvedených důvodů. 6. Pokud jde o odvolání žalovaného, směřujícího do výroku I, jímž došlo na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní k zastavení řízení co do částky 2 300 Kč dle § 96 odst. 2 o. s. ř., není odvolání do tohoto výroku přípustné proto, že uvedeným výrokem, který znamená, že pro částku 2 300 Kč již řízení proti žalovanému neběží, nebyla žalovanému způsobena žádná újma, ale naopak uvedeným výrokem bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaného. 7. Ve smyslu ust. § 201 o.s.ř. svědčí účastníku řízení právo podat odvolání jen proti takovému rozhodnutí, jímž mu byla způsobena určitá újma na jeho právech, přičemž rozhodujícím při posouzení subjektivní legitimace k podání odvolání je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. Znamená to tedy, že oprávnění podat odvolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch výrok rozhodnutí vyznívá (srovnej např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné pod č. 62/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). 8. Pokud tedy soud prvního stupně výrokem I na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení o zaplacení částky 2 300 Kč zastavil, jde tak o rozhodnutí, které vyznívá zcela ve prospěch žalovaného. Tudíž odvolání žalovaného proti takovému výroku, kterým mu nebyla způsobena žádná újma, není subjektivně přípustné a subjektivní nepřípustnost odvolání má za následek, že na jeho základě nelze správnost napadeného výroku posuzovat. Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud za podmínek ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání žalovaného, směřující do výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jako odvolání, které bylo podáno někým, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, odmítl. 9. Pokud jde o odvolání žalovaného, které směřovalo do výroku II napadeného rozsudku ukládající povinnost žalovanému k úhradě zákonného úroku z prodlení a výroku III ukládající povinnost k úhradě nákladů řízení žalobkyni, zde odvolací soud shledal nepřípustnost odvolání žalovaného s odkazem na ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. 10. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. 11. Jak shora uvedeno, předmětem řízení na základě žaloby učinila žalobkyně nárok na zaplacení částky 2 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 100 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení a dále ve stejné výši z částky 2 200 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do jistiny, tj. částky 2 300 Kč, zpět a trvala na uplatněné žalobě co do zákonného úroku z prodlení za dobu do 2. 3. 2021. Soud prvního stupně pak výrokem II poté, kdy žalobu co do jistiny pro částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní zastavil, nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení za specifikované období z částky 100 Kč a 2 200 Kč vyhověl. Avšak s ohledem na původně uplatněný nárok, tj. 2 300 Kč s příslušenstvím, tedy částku nižší než 10 000 Kč, není ani proti výroku zakládajícímu povinnost k úhradě příslušenství odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť příslušenství uplatněného nároku se nestane samostatným předmětem řízením ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., je-li žaloba vzata zpět ohledně jistiny (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2983/2006). A vzhledem k tomu, že se tedy jednalo-li o„ bagatelní“ věc (tj. žaloba byla uplatněna pro částku 2 300 Kč s příslušenstvím), není pak odvolání přípustné s odkazem na ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. ani proti vedlejšímu výroku v rozsudku, kterým je výrok o nákladech řízení. 12. Proto odvolacímu soudu nezbylo, aniž se mohl zabývat důvody podaného odvolání, odvolání žalovaného směřující proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně s odkazem na ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, a to postupem podle § 218 písm. c) o. s. ř., neboť odvolání proti těmto výrokům směřuje proti rozhodnutí, proti ně