14 CO 181/2022-146 — Krajský soud v Plzni

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 236 538 Kč s příslušenstvím z titulu zisku, který žalobci v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019 ušel v důsledku nemožnosti provozovat areál [anonymizováno] [země] ve [obec] (dále jen„ areál“), způsobené neplatností smlouvy ze dne 3. 11. 2014, jíž mu byl areál pronajat (dále jen„ nájemní smlouva“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi protiprávním jednáním žalovaného spočívajícím v porušení zákona o obcích při výběru nájemce a škodou v podobě ušlého zisku není příčinná souvislost, neboť kdyby žalovaný zákon neporušil a nájemce vybral řádně, žalobce by se nájemcem nikdy nestal a žádný zisk by mu neušel. 2. Žalobce se proti rozsudku odvolal s tím, že příčinná souvislost mezi porušením zákona při výběru nájemce a škodou dána je. Soud prvního stupně se v rozporu s ustanovením § 13 o. z. odklonil od svého rozsudku ze dne 25. 11. 2019, č. j. 8 C 215/2016-346, a rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 56 Co 62/2020-381, jež ve sporu mezi týmiž účastníky o ušlý zisk za předchozí období příčinnou souvislost shledaly, aniž tento odklon racionálně a přesvědčivě odůvodnil. 3. Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 4. Odvolání není důvodné. 5. V dané věci se žalobce domáhá náhrady škody spočívající v zisku, který mu ušel z důvodu, že ve sledovaném období vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy nemohl jako podnikatel provozovat areál a dosahovat tak zisku. Uplatňuje tedy nárok na náhradu škody způsobené neplatností právního jednání, který soud prvního stupně správně posoudil podle § 579 odst. 2 o. z. Odpovědnost žalovaného za škodu při výkonu veřejné správy v samostatné působnosti podle § 19 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nepřichází v úvahu, neboť nakládání s obecním majetkem není výkonem veřejné správy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1961/2005, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 532/2007). 6. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyly odvoláním zpochybněny, a odvolací soud z nich proto vychází, vyplývá, že po zveřejnění záměru pronajmout areál předložily žalovanému nabídky na uzavření smlouvy též [právnická osoba], [anonymizováno] a [právnická osoba], že jejich nabídky byly pro žalovaného ekonomicky výhodnější a že kritériem výběru byla právě ekonomická výhodnost. Při řádném běhu věcí, tedy kdyby žalovaný uzavřel smlouvu se zájemcem, který předložil nejvýhodnější nabídku, by se tedy žalovaný nájemcem vůbec nestal a zisku by dosáhnout nemohl. Za těchto okolností je tedy závěr soudu prvního stupně, že mezi vznikem škody v podobě ušlého zisku na straně jedné a porušením zákona při výběru nájemce na straně druhé není příčinná souvislost, správný. Na rozdíl od jiných případů náhrady škody způsobené neplatností smlouvy zde totiž nejde o to, že kdyby jedna smluvní strana nepochybila, byla by uzavřena platná smlouva a na jejím základě by druhá strana dosáhla zisku, nýbrž o to, že kdyby jedna strana nepochybila, nebyla by smlouva uzavřena vůbec a druhá strana by žádného zisku dosáhnout nemohla. 7. Za rozporný s ustanovením § 13 o. z. odvolací soud napadený rozsudek nepovažuje. Z odvoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v řízení o náhradě ušlého zisku za předchozí období žalovaný existenci příčinné souvislosti nezpochybnil; soud prvního stupně se jí proto podrobněji nezabýval. V tomto řízení ji však zpochybnil, a proto bylo nutné se jí zabývat hlouběji. Soudní praxe přitom dospěla k závěru, že důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. nemůže vzniknout, jestliže se pozdější řízení o obdobném skutkovém stavu odvíjí od předchozího řízení odlišně kupříkladu proto, že účastník v pozdějším řízení – i vzhledem k odlišné procesní aktivitě druhé strany – odlišným způsobem plní svoji povinnost tvrzení a důkazní povinnost a v důsledku toho nese odlišným způsobem i břemeno tvrzení a důkazní břemeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015). Uvedené ustanovení nezakládá právo na stejné rozhodnutí, ale jen právo na řádné odůvodnění rozhodnutí odchylného, a toto právo soud prvního stupně respektoval (viz též Holčapek, T., Šustek, P. Očekávání jednoty v soudním rozhodování? K § 13 občanského zákoníku AUC Iuridica 2/2022, str. 15-25). 8. Jen pro úplnost – a již nad rámec odůvodnění tohoto rozsudku – odvolací soud poukazuje na pochybnosti o tom, zda lze při neplatnosti smlouvy podle § 579 odst. 2 o. z. odškodnit nejen skutečnou škodu, ale i ušlý zisk. Odborná literatura se k odškodnění ušlého zisku staví převážně záporně s tím, že kompenzace má být – stejně jako u předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 odst. 2 o. z. – omezena pouze na tzv. negativní interes, spočívající v nákladech vynaložených na uzavření smlouvy a na přípravu jejího plnění. Opírá se přitom o stejnou úpravu v zahraničních právních řádech a také v evropských unifikačních projektech, zejména v ustanovení čl. 4:117 Principů evropského smluvního práva (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654). Komentář. 2. vydání. C. H. Beck Praha 2022, str. 1847, nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III, § 419-654. Leges Praha 2014, str. 717-718). V oblasti nakládání s obecním majetkem hovoří pro správnost tohoto výkladu i skutečnost, že § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), chránící hospodaření s majetkem obce, by nemělo reálný význam, kdyby obec byla přesto povinna nahradit nájemci zisk, kterého by na základě nehospodárné, a tudíž neplatné smlouvy dosáhl, ačkoli právě tomu má uvedené ustanovení zabránit. 9. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, a to včetně správného a zvlášť nezpochybněného výroku o nákladech řízení účastníků. 10. Výrok o nákladech státu se opírá o ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobce neměl ve věci úspěch; je proto povinen nahradit státu náklady, které v řízení platil. Soud prvního stupně proto správně rozhodl o základu práva státu vůči žalobci na náhradu nákladů řízení. Po vydání napadeného rozsudku bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2022, č. j. 8 C 655/2020-116, znalecké kanceláři [právnická osoba] za dostavení se k jednání dne 24. 3. 2022, které bylo odročeno bez projednání věci, a za výslech jejího pověřence při jednání dne 27. 4. 2022 přiznáno znalečné v celkové výši 15 328 Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 7. 2022 a dne 28. 7. 2022 bylo znalečné vyplaceno (viz poukaz na č. l. 126 spisu). Nyní je tedy již možné náhradu nákladů státu vyčíslit, a proto odvolací soud výrok III napadeného rozsudku změnil tak, že přiznal státu vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15 328 Kč. 11. Žalovaný má podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jež spočívají v odměně advokáta za zastoupení při dvou úkonech právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 13 260 Kč = 26 520 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 300 Kč = 600 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem k jednání před odvolacím soudem na trase [obec] – [obec] a zpět ve výši 1 354,60 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestou k jednání před odvolacím soudem a zpět ve výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), ve výši 6 105,60 Kč Náklady žalovaného v odvolacím řízení celkem činí 35 180,20 Kč a je třeba je zaplatit k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 12. Lhůtu k plnění odvolací soud stanovil žalobci podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek neshledal.