14 CO 92/2022-354 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud nahradil projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku 1 a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 39 235,03 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že samotný základ žalobou uplatněného nároku je nutno právně posoudit dle příslušných ustanovení zákona o půdě ve znění účinném v době, kdy bylo rozhodnuto o restitučním nároku původních oprávněných osob, kterým vzniklo právo vyzvat povinnou osobu k poskytnutí náhrady za zaniklou (zbořenou) stavbu ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, kdy osobou povinnou je žalovaný jakožto právní nástupce [anonymizována dvě slova] [obec]. Oprávněné osoby ve stanovené lhůtě řádnou výzvu učinily, když žalovaný již 8. 6. 2011 přiznal oprávněným osobám náhradu za znehodnocenou stavbu kůlny s příslušenstvím v celkové výši 1 416 285 Kč v souladu s oceněním provedeným znaleckým posudkem. Soud prvního stupně se pak vypořádal se všemi námitkami žalovaného uplatněnými v průběhu nalézacího řízení. 2. Žalovaný se proti rozsudku včas odvolal s tím, že předmětný nárok na poskytnutí náhrady dle zákona o půdě vyplývající z restitučního nároku původních oprávněných osob se stal předmětem několikanásobného postoupení, jehož účelem byla čistá spekulace. Žalovaný proto odkazuje na § 13 odst. 6 až 8 zákona o půdě, kdy zakotvení této právní úpravy souvisí s takzvanou restituční tečkou (zákon č. 253/2003 Sb.), která byla následně modifikována nálezem Ústavního soudu publikovaného ve sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb. Bod 2. 3. dohody o restitučním nároku ze dne 18. 10. 2011, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] je právním jednáním obcházejícím zákon o půdě v rozhodném znění, neboť v rozporu s § 13 odst. 6 a 7 prolamuje lhůty tak stanovené. Toto ujednání nemůže obstát z hlediska své určitosti. Pro případ, že by ujednání bodu 2. 3. dohody o restitučním nároku bylo shledáno za platné, pak se nabízí otázka, v jakých cenách by k tomuto vyrovnání nároku mělo dojít. Obsah tohoto bodu dohody nelze označit za právo spojené s pohledávkou (viz § 1880 odst. 1 o. z.) existující z titulu dosud nevypořádaného restitučního nároku, které by bez dalšího automaticky spolu s pohledávkou přecházelo na nabyvatele pohledávky pro případ jejího postoupení. Žalovaný dále uplatňuje z opatrnosti námitku promlčení v obecné tříleté promlčecí době, kdy je nutno učinit výzvu k plnění. První výzva ve vztahu k postoupenému nároku na náhradu ve výši 700 000 Kč, jejíž část je předmětem tohoto řízení, byla žalovanému doručena teprve dne 15. 4. 2019 a následně doplněna podáním doručeným žalovanému dne 1. 10. 2019. Uznání výše náhrady bez dalšího nemůže pokrývat též právní jednání ze strany oprávněné osoby v podobě písemné výzvy k plnění. Žalovaný dále konstatuje, že dohoda o restitučním nároku v bodu 2. 3. obsahuje závazek k uzavření budoucí smlouvy či smluv k pozemkům určeným k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob, kdy na dohodu o budoucím převodu pozemků je nutno aplikovat § 50a odst. 2 obč. zák., který stanovil prekluzivní lhůtu jednoho roku. Žalobkyně však v prekluzivní lhůtě ode dne následujícího po doručení shora uvedených písemných výzev nepřistoupila k podání žaloby o nahrazení projevu u příslušného soudu, přestože žalovaný na uvedené výzvy nereagoval. Žalovaný dále namítá nevhodnost převodu pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova], kdy se na nich nachází silnice či tyto pozemky s touto komunikací funkčně souvisí. Strany si v rámci dohody o restitučním nároku ujednaly, že mají být vydány pozemky v určité kvalitě – určené k uspokojování restitučních nároků oprávněných osob, tudíž je nutno posuzovat je z hlediska jejich vydání shodně podle § 11 zák. o půdě, i když by se v uvedené věci jednalo o náhradu dle § 14 a násl. zákona. 3. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně. S jeho obsahem nesouhlasí, napadený rozsudek považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení, kdy soud prvního stupně se se všemi námitkami žalovaného precizně vypořádal. Žalobkyně poukázala na to, že v několika souvisejících řízeních, kde uplatňuje stejný restituční nárok vyplývající ze stejných dohod se žalovaným, avšak požaduje další pozemky, byla úspěšná, stejně jako u soudu prvního stupně v tomto řízení. K námitce promlčení dodává, že 10ti letá promlčecí lhůta běží od 18. 10. 2011, v případě předchozího uznání od 21. 6. 2011, a končí (až) dne 18. 10. 2021. Za nesprávnou považuje žalobkyně také námitku žalovaného o údajné prekluzi předmětného nároku s odkazem na režim smlouvy o smlouvě budoucí. Ujednání článku 2. 3. dohody ze dne 18. 10. 2011 takovou smlouvou rozhodně není. Polemika o tom, že se má jednat o náhradní pozemky k restitučnímu nároku z titulu náhradního pozemku, přestože se jedná o bezúplatný převod z vlastnictví státu do vlastnictví restituenta, je lichá, protože žalovaný je povinen převést pozemky ze svého zbytného majetku určeného k likvidaci na základě svého závazku, když byl zvolen způsob splnění finanční náhrady ve formě nepeněžitého plnění a dohodl se s věřitelem, že dojde k uspokojení restitučního nároku – finanční náhrady převodem pozemků státního pozemku v likvidaci. Povinnost žalovaného převést pozemky nemá vazbu k restitučnímu zákonodárství (§ 11 odst. 1 zák. o půdě), naopak postupuje se dle občanskoprávní úpravy. Žalobkyně ke svému vyjádření předkládá rozsudky Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 12. 2021, č. j. 6 C 351/2020-304, Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 1. 2022, č. j. 2 C 153/2021-307 i Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 2. 2022, č. j. 10 C 14/2021-216 s podrobným odůvodněním účelovosti shora uvedené námitky žalovaného. 4. V průběhu odvolacího řízení žalovaný sdělil, že pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], nejsou ve vlastnictví [země] s právem hospodaření žalovaného, neboť dne 23. 9. 2021 byla podepsána kupní smlouva s obcí [obec], dříve než byla administrativně zpracována výzva žalobkyně k vydání pozemků ze dne 17. 9. 2021. Tento postup byl odsouhlasen Ministerstvem zemědělství ČR v rámci stanoviska ze dne 7. 4. 2021, [číslo jednací] – [číslo]. 5. K tomu se žalobkyně písemně vyjádřila, že smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2021 s právními účinky ke dni 25. 10. 2021, tedy po podání nároku na vydání pozemků a rozšíření žaloby, které soud povolil dne 24. 9. 2021. Žalovaný měl tak dostatek času tomuto převodu zabránit, navíc tuto skutečnost nesdělil žalobkyni ani soudu. Dále žalobkyně sdělila, že rozsudek Okresního soudu v Benešově byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 22 Co 39/2022-387, tudíž ani tento soud se neztotožnil s námitkou žalovaného na nemožnost vydání pozemků. Dalším přípisem žalobkyně poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2022 pod sp. zn. 7 Co 288/2022, jímž byl zrušen (zřejmě změněn) rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 6 C 265/2020 a rozhodnuto o vydání všech žalobkyní požadovaných pozemků. Při odvolacím jednání pak žalobkyně doplnila, že minulý týden Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve prospěch žalobkyně i ve věci vedené u Okresního soudu v Táboře. 6. V průběhu odvolacího jednání žalobkyně vzala zpět žalobu ohledně dvou pozemků v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], kdy žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil, a proto odvolací soud dle § 222a odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. 7. Ohledně pozemků v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] odvolání žalovaného není důvodné, přesto odvolacímu soudu nezbylo, než dle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok I napadeného rozsudku změnit, přeformulovat, nově vyčíslit hodnotu převáděných pozemků a znovu rozhodnout o nahrazení souhlasu žalovaného se smlouvou uvedenou ve výroku II rozsudku odvolacího soudu. 8. Odvolací soud neshledal žádnou vadu v řízení před soudem prvního stupně, který správně zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu a věc posoudil správně i po právní stránce. Většina odvolacích námitek žalovaného v tomto odvolacím řízení je pouze zopakováním právních námitek, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a se kterými se okresní soud beze zbytku vypořádal. Odvolací soud pro stručnost může plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým soud vyvrátil námitky žalovaného týkající se restituční tečky, námitky neurčitosti ujednání článku 2. 3. dohody z 18. 10. 2011, argumentace o tomto ujednání jako samostatném ujednání, které nesleduje osud postupované pohledávky a nepřechází tak na žalobkyni, údajném nesouladu ujednání v tomto článku se zákonem o půdě. Vyvrátil vznesenou námitku promlčení, prekluze i námitku týkající se určení ceny náhrad, stejně tak námitku žalovaného o nevhodnosti převodu konkrétních pozemků. Soud prvního stupně se těmito námitkami zabýval podrobně a precizně, jeho argumentace je přesvědčivá. 9. Tvrzená překážka spočívající v takzvané restituční tečce se skutečně vztahuje na jin