18 CO 131/2021-522 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem prvoinstanční soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 258 828 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 258 828 Kč od 10. 7. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu zamítl co do zaplacení částky 120 589,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 120 589,50 Kč od 10. 7. 2017 do zaplacení (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 123 865,92 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Vzal za prokázané, že účastníci na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2007 nabyli do společného jmění manželů nemovitost, a to pozemek parc. [číslo] jehož součástí je budova, rodinný dům [adresa], vše v k. ú. [část obce], [územní celek]. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2011, č. j. 19 C 391/2011-17, došlo k zúžení společného jmění účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, když tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 2. 2012. Zúžené společné jmění manželů nebylo vypořádáno, a proto dnem 14. 2. 2015 nastala fikce vypořádání a nemovitost se tak dostala do podílového spoluvlastnictví obou účastníků. Manželství účastníků, uzavřené dne 24. 10. 1998, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 2015, pod č. j. 18 C 31/2015-56, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2015. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba je z větší části důvodná. Žalobkyně prokázala, že příjem za ubytování jednotlivých osob za období od 1. 3. 2012 do 31. 12. 2012 činil celkem 761 770 Kč. Soud při těchto výpočtech vyšel z údajů zapsaných v ubytovací knize vedené pro rozhodné období žalovaným z částky 130 Kč za noc a osobu. Společnost [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] za období od března do prosince 2012 uhradila částku 32 066 Kč a společnost [právnická osoba] částku 207 400 Kč, když dle názoru soudu prvního stupně není rozhodné, zda tato částka byla v rozhodném období skutečně zaplacena. Celkem tedy soud považoval v rozhodném období za prokázaný příjem z pronájmu dané nemovitosti ve výši 1 001 236 Kč. Pokud jde o náklady spojené s provozem nemovitosti za období od 1. 3. do 31. 12. 2012, tyto představují částku 470 680 Kč. Po odečtení příjmů a výdajů spojených se správou dané nemovitosti představuje čistý zisk z pronájmu předmětné nemovitosti za období od 1. 3. 2012 do 31. 12. 2012 částku 517 656 Kč a polovina potom částku 258 828 Kč. Žalobkyně uvedla, že jí není známo, jak žalovaný, který tyto finanční prostředky sám inkasoval, s těmito naložil. Co se týče tvrzení žalovaného o existenci dohody o dělení zisku v poměru 1/3: 2/3, soud neměl z provedeného dokazování za prokázané, že by tato dohoda byla uzavřena v průběhu roku 2012, a to ani opatrovnickým spisem. Existenci dohody lze dovodit až z podání žalobkyně, a to z návrhu na zvýšení výživného, který byl podán dne 10. 10. 2014, kde žalobkyně uvedla, že tato dohoda byla uzavřena až v roce 2013. Dle názoru soudu prvního stupně žalobkyně se po právu domáhá zaplacení částky 258 828 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Ve zbývající části, tedy v částce 120 589,50 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta, neboť žalobkyni se žádné další příjmy nepodařilo prokázat. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, které směřovalo do výroků I a III rozsudku. Namítl, že dle jeho názoru soud zcela rezignoval na závěry odvolacího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 18 Co 133/2018-124, dle kterého měla žalobkyně prokázat nejen výši zisku z pronájmu ubytovny, ale zejména, kde se tento zisk a v jaké výši nacházel ke dni tzv. fikce vypořádání SJM. Žalobkyně na tvrzení a předložení důkazů v tomto smyslu zcela rezignovala a i soud prvního stupně se od tohoto názoru odvolacího soudu zcela odchýlil, dokazování nebylo naznačeným způsobem vůbec vedeno a závěr o povinnosti k úhradě jakékoliv částky pak není podložen žádnými důkazy, které by prokazovaly existenci prostředků ke dni fikce vypořádání SJM. Za této situace nelze dle názoru žalovaného dospět k jinému závěru, než k tomu, že žalobkyně neprokázala svůj nárok a je nutné žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout. Žalovaný pak rovněž uvedl, že předmětnou žalobou se žalobkyně snaží uměle dostat k plnění, které by jinak musela uplatňovat v řízení o vypořádání SJM. Jelikož však takovou žalobu ani jeden z účastníků tohoto řízení ve tříleté lhůtě nepodal, žalobkyně jedná téměř až na hraně zneužití práva, pokud v jiném soudním řízení požaduje úhradu finanční částky, která však měla být požadována právě v řízení o vypořádání SJM. Žalovaný je přesvědčen, že se mu podařilo prokázat, že zisk z pronájmu nemovitosti za rok 2012 spotřebovali oba účastníci společně v tomto období roku 2012. Žalovaný pak dle svého názoru prokázal, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda o způsobu rozdělení zisku z nájmu, jak vyplynulo v řízení o zvýšení výživného na nezletilé děti obou účastníků, na jejímž základě měla být žalobkyni vyplácena 1/3 z čistého zisku, a to i přesto, že by jí správně náležela celá 1/2, ale protože se žalovaný o nemovitost staral, měla žalobkyně dostávat jen 1/3 z tohoto zisku. S ohledem na veškeré uvedené skutečnosti žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za zcela věcně správné, které spočívá na správném právním posouzení věci. Žalovaný si uzurpoval proti vůli žalobkyně správu ubytovny a veškeré finanční záležitosti s tím spojené. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. 4. K odvolání žalovaného odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k námitkám obsažených v odvolání žalovaného i k písemnému vyjádření žalobkyně k tomuto odvolání a řízení doplnil sdělením obsahu výroku rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2020, č. j. 14 C 146/2017-303, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2012, č. j. 14 Co 61/2021-392. Z tohoto rozsudku zjistil, že spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. [číslo] jehož součástí je budova [adresa] v k. ú. [část obce] a obci [obec], části [územní celek], bylo zrušeno a tato nemovitost byla přikázána do vlastnictví žalované; žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 3 310 750 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Oběma účastníkům byla uložena povinnost splnit rovným dílem společný dluh hypotečního úvěru vůči [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], vzniklý na základě smlouvy o hypotečním úvěru. Žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 474 549,90 Kč rovněž do 30 dnů od právní moci rozsudku. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. 5. Předně je třeba uvést, že posuzovaná věc byla již předmětem přezkoumání odvolacího soudu, který usnesením ze dne 13. 2. 2019, č. j. 18 Co 133/2018-124, rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V jeho odůvodnění uvedl, že je na žalobkyni, aby prokázala, že finanční prostředky získané za nájem nemovitosti v období od března do prosince 2012 existovaly v roce 2015 a kde se nacházely ke dni vypořádání, tj. ke dni 14. 2. 2015. Pokud by tyto finanční prostředky získané z nájmu ve výše uvedeném období existovaly a měli je v držení žalovaní, pak by s ohledem na fikci vypořádání přešly do výlučného vlastnictví žalovaného. Pokud by se finanční prostředky nacházely na účtu, který byl založen za trvání manželství, jednalo by se o pohledávku účastníků, která by byla v podílovém spoluvlastnictví. V případě, že by se žalobkyni podařilo prokázat, že finanční prostředky představují nájem za období březen až prosinec 2012, se ke dni 14. 2. 2015 skutečně nacházely na společném účtu, musel by se soud zabývat i námitkou žalovaného, podle které se nemohlo jednat o čistý zisk vzhledem k vynaloženým nákladům v souvislosti se správou nemovitosti. 6. Podle § 145 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně. 7. Podle § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez práv